9 As 1/2008 — Nejvyšší správní soud

9 As 1/2008- 107 - text 9 As 1/2008 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: MTR Kladno s.r.o., se sídlem Štítného 1344, Kladno, Kročehlavy, zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2006, č. j. 500/1304/502 21/06, o uložení pokuty za porušení zákona o odpadech, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, č. j. 10 Ca 83/2007 - 79, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 12. 2006, č. j. 500/1304/502 21/06. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) ze dne 29. 5. 2006, č. j. 41/OOH/0600184.07/06/PMA, kterým inspekce uložila stěžovateli pokutu ve výši 5 300 000 Kč dle § 66 odst. 4 písm. g) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 185/2001 Sb.“) za porušení § 54 odst. 2 tohoto zákona, dále pokutu ve výši 600 000 Kč dle § 66 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb. za porušení § 12 odst. 3 tohoto zákona a pokutu ve výši 800 000 Kč dle § 66 odst. 3 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb. za porušení § 12 odst. 4 tohoto zákona. Druhým výrokem tohoto rozhodnutí inspekce stěžovateli uložila povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 2500 Kč. Obsahem změny prvého výroku tohoto rozhodnutí provedené žalovaným bylo doplnění, že pokuta ve výši 5 300 000 se ukládá též za porušení článku 26 odst. 1 písm. e) Nařízení Rady (EHS) č. 259/93, o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole. Stěžovatel označuje za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu [správně zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. V úvodu upozorňuje na neakceptovatelné odůvodnění rozhodnutí městského soudu spočívající v doslovných citacích právních předpisů, aniž by tyto citace byly bez dalšího rozvedeny, doplněny, vyloženy a aplikovány na konkrétní projednávaný případ. Městský soud podle stěžovatele zcela pominul, že správní orgán si sám vyžádal znalecký posudek znalce z oboru ochrany přírody, v odůvodnění rozhodnutí soudu o něm není žádná zmínka. K tomu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že znalec všechny dovezené materiály zařadil na zelený seznam – GHO10 (podrobnosti ohledně tohoto termínu viz níže), uvádí, že materiál zeleného seznamu byl nesprávně podsazován pod odpady a v celé řadě materiálů došlo k záměně mezi zeleným seznamem a komunálním odpadem. Stěžovateli se nejeví správná ani pokuta vyměřená inspekcí, jeho základní kapitál je 200 000 Kč, městský soud dle jeho tvrzení neměl snahu přezkoumat výši tohoto trestu, eventuálně využít moderační princip. Pokud by si vyžádal daňová přiznání stěžovatele, zjistil by, jaké jsou jeho majetkové možnosti. Ve správním řízení podle stěžovatele ani nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, na předmětné skládky dováželi na dodací listy stěžovatele materiál jiní dodavatelé, ve správním řízení měly být k těmto skutečnostem provedeny grafologické expertízy. Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti odkazuje na vyjádření k žalobě a připojuje několik poznámek. Zdůrazňuje, že stěžovatel byl pokutován za přeshraniční přepravu odpadů, které byly odstraněny skládkováním. Předmětem pokuty tedy nebylo zařazení odpadů do zeleného či jiného seznamu. Zelený seznam vyjmenovává odpady, na které se při přeshraniční přepravě za účelem jejich využití nevztahuje schvalování ze strany žalovaného, stále však jde o odpady. Odkaz stěžovatele na znalecký posudek je z tohoto důvodu irelevantní, znalec v něm nadto jednoznačně hovoří o odpadech (v kontrastu s označením „zelený materiál“ používaným stěžovatelem). Žalovaný dále upozorňuje na tvrzení stěžovatele obsažené v jeho kasační stížnosti, jímž stěžovatel sám konstatuje, že veškerý materiál v důsledku nesplnění smluvních podmínek českých firem nebylo možné okamžitě zpracovat, takže jej bylo nutno umístit na skládkách. Odkaz stěžovatele na jeho základní kapitál v minimální výši 200 000 Kč podle žalovaného nic nevypovídá o jeho ekonomické situaci, je zavádějící. K tvrzením o zneužití dodacích listů a razítek stěžovatele jinými subjekty nebyl předložen žádný důkaz, reálná fakturace naopak svědčí o tom, že ukládání odpadů probíhalo s vědomím stěžovatele, zodpovědnost za tyto odpady je na jeho straně. Požadavek stěžovatele na provedení grafologické expertízy je tak dle žalovaného opět irelevantní. Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 3. 1. 2006 inspekce obdržela podnět týkající se přeshraniční přepravy odpadů. Na jeho základě provedla dne 18. 1. 2006 u stěžovatele kontrolu dokladů týkající se této přepravy. Kontrolou těchto dokladů a provedením šetření inspekce zjistila, že stěžovatel ukládal v druhé polovině roku 2005 a následně i v roce 2006 na skládky společností Podnik služeb Jirkov, s. r. o., a Skládka Tušimice, a. s., odpady původem z Německa. Na mezinárodních nákladních listech i na fakturách za uložení odpadů je označen stěžovatel. Stejně tak na notifikaci předmětného odpadu je v kolonce určující název a adresu cílového zařízení k využití odpadu uvedena obchodní firma a sídlo stěžovatele, přičemž stěžovatel dle zjištění inspekce na adrese svého sídla ani na jiné adrese žádné zařízení k využívání odpadů nevlastní ani neprovozuje. Data a množství jednotlivých dodávek odpadu z Německa podle údajů na dokladech souhlasí s daty a množstvím odpadů ukládaných na výše zmíněných skládkách. Jednatel stěžovatele do protokolu při kontrole uvedl, že na dodávkách odpadu spolupracoval se společností pana G. O. Samotná přeprava odpadů byla zajištěna vlastními vozy stěžovatele, případně vozidly společnosti Stanislav Ondrák spol. s r. o., údajně dále i vozidly dalších dopravců. Údaje o nich však jednatel stěžovatele inspekci ani na výzvu nesdělil. I v případě spolupráce se jmenovanou německou společností stěžovatel vystupoval jako příjemce odpadů z Německa, které následně pod svým jménem ukládal na skládky v České republice. Na základě uvedených zjištění dospěla inspekce k závěru o porušení § 54 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., podle něhož je přeshraniční přeprava odpadů do České republiky za účelem jejich odstranění až na zákonné výjimky zakázána. Při stanovení výše pokuty za porušení zmíněného ustanovení zákona inspekce přihlédla též ke skutečnosti, že v mnoha případech odpad přepravovaný z Německa do České republiky nevykazoval složení deklarované v dovozních dokladech. Jelikož stěžovatel nebyl podle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. oprávněn převzít odpady do svého vlastnictví, uložila mu inspekce pokutu i za porušení tohoto ustanovení. Přihlédla přitom ke skutečnosti, že se nejednalo o jednorázové převzetí odpadů, ale stěžovatel je přebíral dlouhodobě, ve velkém množství, a v této činnosti pokračoval i po kontrole provedené inspekcí. Vedle toho stěžovatel část přepravovaných odpadů předával D. H., fyzické osobě oprávněné k podnikání, která však v době předávání předmětných odpadů nebyla oprávněna k jejich převzetí. Tím stěžovatel podle inspekce porušil ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb. Po těchto kontrolních zjištěních inspekce dne 10. 3. 2006 oznámila stěžovateli zahájení správního řízení pro porušení výše uvedených ustanovení zákona č. 185/2001 Sb. Stěžovatel se k zahájení předmětného správního řízení vyjádřil prostřednictvím svého zástupce. S tvrzeními stěžovatele obsaženými v tomto vyjádření se inspekce vypořádala v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty. Žalovaný, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí inspekce, se se závěry kontrolních zjištění ztotožnil. Výrok prvostupňového správního rozhodnutí proto změnil pouze formálně, a to doplněním příslušného ustanovení předpisů Evropských společenství, které stěžovatel svým jednáním porušil. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ve správním soudnictví, o níž rozhodoval městský soud. Dle jeho právního názoru bylo ve správním řízení přesvědčivě prokázáno, že stěžovatel porušil právní povinnosti upravené zákonem č. 185/2001 Sb. Doplnění dokazování nad rámec zjištění ve správním řízení neshledal městský sou