2 As 85/2009 — Nejvyšší správní soud

2 As 85/2009- 90 - text 2 As 85/2009 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Josefem Vančurou, advokátem se sídlem Cheb, Evropská 30, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary – Dvory, Závodní 353/88, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2009, č. j. 57 Ca 105/2007 - 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2007, č. j. 2648/DS/07/2 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a tím současně potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Cheb (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 12. 6. 2007, č. j. SHD-oRV-6441/2007/Dopr., kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o uznání zápisu řidičského oprávnění u skupiny E ve tvaru „18. 6. 1971“ ke skupině C, uplatněné při výměně dosavadního řidičského průkazu žalobce č. 367561AB. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni žalobou, který ji rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, č. j. 57 Ca 105/2007 - 53, zamítl. Krajský soud konstatoval, že žalobcův řidičský průkaz č. 367561AB byl vydán v roce 1969. Podle ustanovení § 134 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) byla držitelům řidičských oprávnění, vydaných od 1. 7. 1964 do 31. 12. 1993, uložena povinnost jejich výměny do 31. 12. 2007. Žalobce své povinnosti dostál, neboť podal žádost o výměnu řidičského průkazu dne 2. 3. 2007. V této žádosti stran skupin a podskupin řidičského oprávnění uvedl údaj A, pod ním uvedl údaj B, C, T a pod ním údaj E. Ke skupině A žalobce vyplnil kolonku Datum udělení údajem 02/09/1969, ke skupinám B, C, T žalobce uvedl datum 12/10/1970. Ke skupině E žalobce údaj o datu udělení nevyplnil. Protože správní orgán vydá řidičský průkaz jen tomu, komu bylo uděleno řidičské oprávnění (§ 109 odst. 1 zákona o silničním provozu), správní orgán prvého stupně byl oprávněn i povinen zkoumat, zda řidičská oprávnění, uvedená v žádosti, byla žalobci skutečně udělena. Ve vztahu ke skupině E vznikly při tomto prověřování pochybnosti. Základem pochybností bylo, že ani v evidenční kartě řidiče, v systému výpočetní techniky Wyse a v centrálním registru řidičů Eliška nebylo vyznačeno rozšíření, respektive držení skupiny řidičského oprávnění E žalobcem. Správní orgán byl povinen zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Vycházel přitom z absence potřebných údajů v evidenční kartě řidiče, ze zpráv Vojenského ústředního archivu v Praze a Olomouci, ze zprávy Ministerstva dopravy, z odborného vyjádření Policie ČR a z žalobcovy vojenské knížky. K tomu krajský soud uvedl, že postup správního orgánu podle ustanovení § 109 zákona o silničním provozu není sice výslovně podřazen pod režim správního řádu (§ 129 odst. 1 zákona o silničním provozu), z ustanovení § 1 odst. 2 správního řádu nicméně dovodil, že i v tomto případě byl správní orgán povinen dodržovat základní zásady správního řízení. Těmto požadavkům, dle jeho názoru, správní orgány dostály, neboť ze žádných podkladů, které měly k dispozici, jednoznačně nevyplývá, že by byl žalobce držitelem řidičského oprávnění skupiny E. V obou správních rozhodnutích je specifikováno, na základě jakých podkladů správní orgány rozhodovaly a jsou v nich vyjeveny úvahy, které je vedly k závěrům v rozhodnutích uvedeným; úvahy obou správních orgánů nepostrádají logické vazby. Naproti tomu žalobce své námitky nikterak nekonkretizoval a omezil se pouze na obecné namítání nezákonnosti napadeného rozhodnutí a namítl, že byl porušen správní řád v ustanoveních § 2 odst. 1, 3 a 4. Žalobce se cítil být znevýhodněn tím, že ačkoliv v rámci základní vojenské služby absolvoval stejný kurz řidičů kolových vozidel jako jiní, jmenovitě určení, vojáci, nebylo mu, na rozdíl od nich, vyznačeno do nového řidičského průkazu řidičské oprávnění skupiny E. K tomu krajský soud uvedl, že nemůže posuzovat okolnosti, za kterých bylo či nebylo zaznamenáno řidičské oprávnění někomu jinému než žalobci. Podle ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, jejíž účinnost uplynula dne 30. 1. 2001, bylo možné řidičské oprávnění skupiny E udělit jen řidiči s řidičským oprávněním B, C nebo D, přičemž řidič s řidičským oprávněním skupiny B nebo C musel prokázat praxi v řízení motorových vozidel příslušné skupiny v posledním roce; žadatel o udělení řidičského oprávnění skupiny E se nepodroboval doplňovacímu výcviku a zkoušce. V posuzované věci však žalobce předložil žádost o vydání řidičského průkazu až dne 2. 3. 2007, kdy byl právní režim stran řidičských průkazů a řidičských oprávnění již zcela jiný. Právní úprava již vycházela ze zákona o silničním provozu, zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgány byly povinny vycházet z platné právní úpravy a respektovat ji; krajský soud tak nenalezl pochybení, která žalobce namítal. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že stěžovatelem je tvrzen kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatel namítá, že krajský soud napadené rozhodnutí přezkoumal jen povrchně, neshledal žádné pochybení žalovaného a z vyjádření k žalobě převzal tvrzení, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz a že nebyl zjištěn jediný doklad pro uznání splnění podmínek (tehdy platných) pro získání a držení řidičského oprávnění skupiny E. K okolnostem získání řidičského oprávnění E stěžovatel uvedl, že po základním vojenském výcviku absolvoval krátkodobý kurz pro řidiče skupiny C. Po jeho absolvování byl pak zařazen jako řidič nákladního automobilu a jezdil do lomu pro kámen, do pískovny, vozil stavební materiál, přičemž najezdil nejméně 20 000 km. Vše probíhalo shodně i u ostatních, konkrétně jmenovaných, vojáků. Stejně jako oni řídil stěžovatel vozidla skupiny E a nikdo proti tomu nic nenamítal. O výměnu řidičského oprávnění se stěžovatel pokoušel již v roce 2005, a to včetně skupiny E. Úřednice na dopravním inspektorátu mu však sdělila, že to již není možné a že se měl dostavit dříve. Poté se obrátil na výše jmenované osoby a zjišťoval, jak bylo postupováno v jejich případech; dozvěděl se, že s výměnou řidičských průkazů neměly žádné problémy a skupina E jim byla bez problémů vyznačena. Stěžovatel je přesvědčen, že z dokladů, které jsou součástí správního spisu (zpráva Vojenského ústředního archivu ze dne 23. 11. 2006, originál evidenční karty řidiče, tiskopisy k žádosti a další), je zřejmé, že měl nárok na vydání řidičského průkazu s vyznačením řidičského oprávnění skupiny E ke skupině B a C, tak jako ostatní jím jmenovaní vojáci základní služby. Správní orgány mu však nevyhověly s tím, že věrohodným způsobem nedoložil, že řidičské oprávnění ke skupině E získal nebo že by splňoval podmínky pro jeho udělení. V době, kdy stěžovatel žádal o výměnu řidičského průkazu, již neplatila vyhláška č. 87/1964 Sb. V nové právní situaci je skupina E vyznačena jako samostatná a lze přistoupit k rozšíření řidičského oprávnění. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil svou povinnost, neboť podal žádost o výměnu řidičského průkazu a dnem 2. 3. 2007 tak splnil všechny podmínky. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Uvedl, že stěžovatel sám nepředložil žádný důkaz na podporu svých tvrzení a z důkazů získaných správním orgánem prvého stupně nebyl zjištěn jediný podklad pro splnění podmínek (platných v tehdejší době) pro získání a držení řidičského oprávnění skupiny E. Stěžovatel si o uznání samostatné skupiny E nepožádal včas, proto nemohl žalovaný ani rozhodnout jinak. Nejvyšší správní soud přezkoumal