2 As 97/2010 — Nejvyšší správní soud

2 As 97/2010- 64 - text 2 As 97/2010 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: K. R. S., zastoupeného JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 5 Ca 71/2008 - 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Předmět řízení [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále „žalovaný“) ze dne 5. 12. 2007, č. j. SMHMP 399596/2007. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 1 ze dne 4. 6. 2007, č. j. 34537/2007/b, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. [2] Městský soud přisvědčil rozhodnutí správních orgánů a žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť nebylo zjištěno, že by stěžovatel nabyl státní občanství některým ze zákonných způsobů, a proto mu nemohlo být vydáno o této skutečnosti osvědčení. II. Obsah kasační stížnosti [3] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [4] Stěžovatel uvádí, že jeho otec, D. J.S., se narodil v roce 1954 ve V. a ke dni 31. 12. 1992 byl státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. Otec stěžovatele nabyl státní občanství České republiky na základě prohlášení podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále „zákon o státním občanství“). [5] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky měla být posouzena podle § 5 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (pozn. soudu – tento zákon byl s účinností od 1. 1. 1993 nahrazen zákonem o státním občanství). Při aplikaci tohoto ustanovení mělo být vzato v potaz, že se stěžovatel narodil v roce 1985, že ke dni 31. 12. 1992 mu bylo 7 let, a že k tomuto dni byl jeho otec státním občanem České a Slovenské Federativní republiky. Při posouzení celé věci měl být akceptován zákon o státním občanství, který respektuje i rodinné vazby, a to jak vazby mezi rodiči a dětmi, tak vazby rodičů a již zletilých potomků v linii přímé. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v tomto směru splňuje předpoklady k vydání osvědčení o státním občanství České republiky, stejně jako jeho otec. [6] Z ustanovení § 3 zákona č. 39/1969 Sb. vyplývá, že právo nabýt státní občanství ČSR prohlášením bylo právem časově neomezeným a uplynutím času toto jeho právo nezaniklo. Z tohoto důvodu mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že otec stěžovatele si zvolil státní občanství České republiky prohlášením podle § 6 zákona o státním občanství, je tedy státním občanem České republiky, přičemž tato volba se vztahovala i k osobě stěžovatele. [7] Stěžovatel podotýká, že jeho otec je synem původních československých občanů, kteří svou vlast opustili z politických důvodů. V této souvislosti poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 1/96, podle něhož spravedlnost, které se vůči českým krajanům dopustil totalitní režim, nesmí být umocněna nespravedlností, jíž by se vůči nim dopustila demokratická Česká republika, proto je nutné odstranit tyto nespravedlnosti z totalitního režimu s poukazem na retroaktivní účinky (pozn. soudu – toto stanovisko Ústavního soudu se však týká problematiky advokátního přímusu v řízení před Ústavním soudem a stěžovatelem uváděné závěry neobsahuje). Od práva bývalých občanů na znovunabytí jejich dřívějšího státního občanství podle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, je odvozeno i právo jejich dětí nabýt české státní občanství. Při posouzení věci měl být respektován čl. 1 odst. 2 Ústavy, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, publ. pod č. 434/2006 Sb., a Úmluva o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.). [8] Stěžovatel navrhuje, aby v jeho případě byly respektovány rodinné vazby mezi rodiči a dětmi v přímé linii, a to i přesto, že v době podání své žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky byl již zletilý. K právní skutečnosti podle zákona o státním občanství (pozn. soudu – zde není zřejmé, kterou skutečnost má stěžovatel na mysli), totiž došlo v době, kdy byl stěžovatel mladší 18 let. Proto měla být věc posouzena podle § 5 ve spojení s § 2 zákona č. 39/1969 Sb. [9] Na základě uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že s odkazem na ustanovení § 1 odst. 2 zákona o státním občanství vycházel z právního předpisu účinného k okamžiku narození stěžovatele, tj. z ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., podle něhož dítě, jehož jeden z rodičů je cizincem, nabývá narozením státní občanství republiky, jestliže druhý z rodičů je státním občanem republiky. [11] Ke dni narození stěžovatele však nebyl žádný z jeho rodičů českým státním občanem. Matka stěžovatele L., roz. F. F., byla cizí státní občankou, otec, D. J. S., byl v době narození stěžovatele pouze československým státním občanem, tj. státním občanem federace. Státním občanem České socialistické republiky se ke dni vzniku federace, tj. ke dni 1. 1. 1969, nestal. Státní občanství České republiky nabyl otec stěžovatele až dne 4. 12. 2006, kdy mu bylo vydáno osvědčení o státním občanství České republiky na základě prohlášení o volbě státního občanství podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o státním občanství. [12] Žalovaný souhlasí s právním názorem městského soudu, že ustanovení § 5 zákona č. 39/1969 Sb. nelze aplikovat, neboť upravuje určení republikového státního občanství nezletilých dětí (tj. československých občanů, kteří byli ke dni vzniku československé federace mladší 15 let). Tyto děti sledovaly v republikovém státním občanství rodiče, a to za předpokladu, že se rodiče stali k 1. 1. 1969 státními občany České socialistické republiky. Jinak bylo republikové občanství těchto dětí určeno podle § 2 tohoto zákona. [13] Vzhledem k tomu, že se stěžovatel narodil až dne 15. 3.1985, tedy v době existence československé federace, má být v jeho případě aplikováno ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., které upravovalo nabývání státního občanství České socialistické republiky narozením. Otec stěžovatele sice byl ke dni jeho narození státním občanem Československé socialistické republiky (později České a Slovenské Federativní Republiky), v tomto státním občanství však stěžovatel svého otce sledovat nemohl s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, které vychází z priority státního občanství republik tvořící federaci. Jestliže stěžovatel nenabyl narozením státní občanství jedné z republik tvořících federaci, nemohl se stát ani státním občanem federace. [14] Žalovaný pro úplnost uvádí, že priorita republikových státních občanství se uplatňovala po celou dobu trvání československé federace až do jejího zániku, tj. až do 31. 12. 1992. Právě republiková státní občanství se následně stala rozhodujícími pro nabytí státního občanství samostatných nástupnických států federace vzniklých ke dni 1. 1. 1993. [15] Pokud stěžovatel poukazuje na zákon č. 193/1999 Sb., tento právní předpis na projednávanou věc nijak nedopadá. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle žalovaného nesrozumitelné. [16] S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. IV. Argumentace Nejvyššího správního soudu [17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [18] Stěžovatel se domáhá vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle § 20 odst. 2 zákona o státním občanství. Jelikož stěžovatel nikdy neměl na území České republiky trvalý pobyt, v souladu s ustanovením § 20 odst. 4 tohoto zákona požádal prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Caracasu o vydání osv