4 Ads 54/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 54/2010- 51 - text 4 Ads 54/2010 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. G., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010, č. j. 43 Cad 111/2008 - 28, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010, č. j. 43 Cad 111/2008 - 28, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, za dobu od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955. V odůvodnění uvedla, že podmínky předmětného ustanovení nebyly splněny, neboť žalobce byl v době od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody pro trestné činy, na něž se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci. Žalobce sice dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku (ve výroku o trestu), avšak podle slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Jakkoli je zřejmé, že jde o obdobu českého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nelze považovat za rehabilitační titul pro přiznání příplatku k důchodu, neboť jde o rozsudek vydaný soudem cizího státu na podkladě cizozemské právní normy. Žalovaná podotkla, že rehabilitaci soudem cizího státu podle cizí právní normy nelze pro vznik nároku na příplatek k důchodu považovat za relevantní. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán vznik nároku na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, shledala žalovaná bezpředmětným posuzování nároku na jednorázový přídavek k důchodu podle § 2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce poukázal na to, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pod č. X pět rozhodnutí, aniž tato odlišila pořadovým číslem či jinak, proto žalobce namítl jejich zmatečnost. Konstatoval, že v období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 byl nezákonně vězněn, odsuzující rozsudek byl zrušen Vojenským obvodovým súdem Prešov podle rehabilitačního zákona č. 125/1996 Z. z. a pravomocné rozhodnutí slovenského soudu v této věci má podle čl. 4 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb. stejnou právní sílu i v České republice. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu v obdobných kauzách a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14, rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil, věc jí vrátil k dalšímu řízení a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 800 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění soud uvedl, že námitku zmatečnosti nepovažuje za důvodnou, neboť jednotlivé nároky žalobce byly ve výrocích a záhlavích všech pěti rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2008 přesně specifikovány. V přezkoumávaném rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že jde o zvýšení starobního důchodu poskytnutím příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. a), b) zákona o soudní rehabilitaci. Krajský soud poukázal na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 185/2008, jímž byla řešena otázka rehabilitace podle zákona Slovenské republiky č. 125/1996 Z. z. Soud uvedl, že žalobce je nutno považovat za osobu perzekuovanou minulým režimem stejným způsobem jako osoby, které mají nárok na příplatek k důchodu např. podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Rozhodnutí slovenského soudu, který „ze shodných důvodů dle § 6 zákona 198/93 Sb.“ zrušil výrok o trestu a upustil od potrestání žalobce, je nutno považovat za rozhodnutí soudu o zrušení odsouzení. Soud poznamenal, že okruh osob oprávněných k pobírání příspěvku ke starobnímu důchodu ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci a podmínek, za nichž musí být poskytnut, je v podstatě totožný, jako je tomu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a proto měl být žalobci příplatek přiznán. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas blanketní kasační stížnost a požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 185/2008 a 4 Ads 14/2009 a na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 143/2008, jimiž mu bylo vyhověno v záležitostech dalších odškodňovacích nároků. Upozornil na absenci odůvodnění kasační stížnosti a navrhl, aby byla zamítnuta. Podáním ze dne 14. 12. 2009 žalobce požádal o opravu rozsudku krajského soudu, pokud jde o zjevné chyby v psaní v odůvodnění a výroku o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 1. 2010, č. j. 43 Cad 111/2008 - 28, opravil výrok č. II rozsudku ze dne 11. 8. 2009 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1600 Kč a současně opravil i příslušnou část odůvodnění rozsudku. Dne 30. 4. 2010 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti s tím, že vady kasační stížnosti nebyly odstraňovány. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 3. 5. 2010, č. j. 4 Ads 54/2010 - 35, vrátil spis krajskému soudu, aby vyzval stěžovatelku k doplnění kasační stížnosti a případné doplnění poté poslal k vyjádření zástupci žalobce. Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti na výzvu soudu uvedla, že nesouhlasí s právním názorem soudu, a proto podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podala kasační stížnost. Namítala, že zákon o soudní rehabilitaci taxativně stanoví, na které činy se rehabilitace vztahuje. Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody Nižším vojenským soudem v Košicích ze dne 11. 5. 1951, sp. zn. Vt-290/50-I, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha ze dne 30. 10. 1951, sp. zn. Pz-278/1951, pro jiné trestné činy, než stanoví tento zákon, a to porušení povinností strážní služby podle § 285 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona č. 86/1950 Sb., zběhnutí podle § 273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákona, ohrožení věcných prostředků podle § 292 odst. 1 trestního zákona, krádež podle § 247 odst. 1 trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 písm. b) trestního zákona. Na žádný z těchto činů se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje, což je pro posouzení nároků na odškodnění rozhodující. Stěžovatelka dále konstatovala, že pro nárok na odškodnění není podstatné, že odsuzující rozsudek byl zrušen podle § 5 slovenského zákona č. 125/1996 Z. z. Zrušení rozsudku podle tohoto ustanovení nelze stavět na roveň rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, když se v něm přímo uvádí, že se týká trestných činů, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka zdůraznila, že odškodnění podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb. je vázáno na rehabilitaci provedenou podle tohoto zákona a žalobci nic nebránilo v podání návrhu na zrušení odsuzujícího rozsudku podle § 4 zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka uzavřela, že rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998 není rehabilitačním rozsudkem a působnost zákona o soudní rehabilitaci nelze takovým extenzívním výkladem rozšiřovat. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedl, že v podání návrhu podle § 4 zákona o soudní rehabilitaci mu bránila skutečnost, že přezkumné řízení podle tohoto zákona se na jeho případ nevztahovalo. Poukázal rovněž na další slovenské odškodňovací předpisy, které se vztahují na osoby rehabilitované podle zákona o soudní rehabilitaci. Konstatoval, že k 1. 7. 1990 nebyl účinný žádný jiný rehabilitační zákon, což však nevylučovalo pozdější přijetí dalších zákonů, které mohly na zákon č. 119/1990 Sb. navazovat. Stěžovatelka podle žalobce pominula, jak se Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud vyjádřily k jiným nárokům žalobce. Současně zmínil i aplikovatelné nálezy Ústavního soudu. Dne 3. 9. 2010 byl spis krajského soudu opětovně předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku, neboť neprodleně po opětovném předložení spi