4 Azs 10/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 10/2010- 99 - text  4 Azs 10/2010 - 107 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. A., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 Az 2/2009 – 57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 2. 2009, č. j. OAM-42/LE-05-05-2009, byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že je mu z výpovědí žalobce a z informací poskytnutých Městským státním zastupitelstvím v Praze a Městským soudem v Praze známo, že žalobce byl dne 20. 12. 2008 zadržen policií a následně umístěn do předběžné vazby na základě usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 475/2008 účinného dne 11. 12. 2008; důvodem zadržení a umístění do vazby je řízení o žádosti o vydání k trestnímu stíhání do Ruska. Poukázal na to, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany až v době, kdy mu již vydání reálně hrozilo v souvislosti se zadržením a umístěním do vazby, přestože měl až do svého zadržení možnost se po České republice svobodně pohybovat, vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů České republiky; nevyužil ani možnosti požádat o azyl v jiné evropské zemi, pokud k České republice nepociťoval dostatečnou důvěru, ač se na území Francie a Španělska podle vlastních slov bez překážek pohyboval. Konstatoval dále, že skutečnosti, které v průběhu řízení o mezinárodní ochranu uváděl, mu byly známy již dříve a v podání žádosti mu nebránily žádné objektivní okolnosti. Upozornil na to, že z postupu žalobce je zcela evidentní, že jeho žádost je účelová a podal ji s cílem, aby se vyhnul vydání do Ruska, o čemž svědčí jednak to, že tak učinil až po svém zadržení a umístění do předběžné vazby, a jednak i to, že tento fakt sám přiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že žalovaný se žádostí žalobce meritorně vůbec nezabýval a žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Poukázal na to, že se opakovaně vyjádřil, proč požádal o poskytnutí mezinárodní ochrany až poté, co byl zadržen českými orgány činnými v trestním řízení; byl si jednoznačně vědom, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu bude vzhledem k následnému nutnému sejmutí otisku prstů velmi brzy identifikován jako A. A. a následně bude zahájeno extradiční řízení. Dále uvedl, že § 16 odst. 2 zákona o azylu byl do zákona inkorporován z důvodu urychlení řízení v situaci, kdy je evidentní, že účastník řízení podává pouze obstrukční žádost za účelem zdržení jeho vydání do ciziny bez předložení relevantních důkazů o případné perzekuci. Poukázal na to, že v žádném případě nemůže být aplikován za situace, kdy správnímu orgánu jsou předloženy konzistentní a detailní tvrzení podložená konkrétními důkazy o hrozící perzekuci v zemi původu a správní orgán se jimi apriori odmítne zabývat a žádost paušálně odmítne jako zjevně nedůvodnou. Konstatoval, že takový postup je nejen nezákonný, ale jedná se zcela prokazatelně o flagrantní zneužití práva, které může mít pro žalobce zcela fatální následky, neboť žalovaný je jako jediný oprávněn a zároveň povinován v rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu zabývat se situací žalobce komplexně, tedy jak příčinami, které vedly žalobce k opuštění země původu, tak mírou perzekuce, která mu hrozí. Navrhoval, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 Az 2/2009 – 57, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a rozhodl dále, že žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 8568 Kč. V odůvodnění soud konstatoval, že na základě třístupňového testu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, který dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 47, je třeba vyjít z toho, že žalobci hrozí vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny a že mohl požádat o mezinárodní ochranu dříve. Poukázal na to, že sporné je, zda žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se vydání nebo předání k trestnímu stíhání. Upozornil na to, že žalobce uvedl skutečnost, která by mohla být azylově relevantní, tj. skutečnost, že žalobci hrozí v zemi původu perzekuce, protože se jako jeden z velitelů bojových oddílů účastnil vojenských operací vůči okupační ruské federální armádě v průběhu tzv. první čečenské války v letech 1994 – 1996. Dále uvedl, že je zřejmé, že se žalovaný nezabýval posouzením, zda lze žalobcovy důvody pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany posoudit ve smyslu § 12, popřípadě § 14a zákona o azylu. K tomuto závěru soud dospěl po seznámení se s obsahem spisu a poté, co se seznámil s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. Nt 475/2008, jímž bylo rozhodnuto o tom, že vydání žalobce není podle § 397 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) přípustné. Soud vzal v této věci za prokázané, že žalobce byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace, a to ve velitelské funkci. Upozornil na to, že tato skutečnost podle soudu zakládá důvodnou obavu, že vyžádaná osoba by v Ruské federaci mohla být vystavena pronásledování z důvodu své příslušnosti ke skupině účastníků ozbrojené odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace a tato skutečnost by zhoršila jeho postavení v trestním řízení. V rámci přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, soud neprovedl vlastní hodnocení žalobcem tvrzených skutečností ve smyslu § 12 nebo § 14a zákona o azylu, neboť tuto povinnost má žalovaný, který v rámci své pravomoci rozhoduje o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Shledal, že se tím žalovaný dopustil nezákonnosti, která má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů jeho nezákonnosti. V ní uvedl, že kardinálním problémem je náhled soudu na posuzování doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 téhož zákona a považuje tento požadavek soudu za odporující zákonu, neboť povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu ukládá tento zákon správnímu orgánu jen v případech postupu podle § 16 odst. 1 písm. e) a f). Poukázal na to, že pokud by bylo úmyslem zákonodárce uložit ministerstvu vnitra povinnost zkoumat existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany i v případě posuzování podle § 16 odst. 2 citovaného zákona, nepochybně by tato povinnost byla součástí zákonného textu; tak tomu ovšem není a ukládání povinností zabývat se doplňkovou ochranou při posuzování podle § 16 odst. 2 citovaného zákona nemá tudíž žádnou oporu v zákoně a je jeho překročením. Konstatoval dále, že dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem odvrátit hrozící vydání k trestnímu stíhání do země původu, na území České republiky pobýval více než pět let a nic mu nebránilo v tom, aby požádal o udělení mezinárodní ochrany; učinil tak však až poté, kdy byl vzat do předběžné vazby. Konstatoval, že účelovost jeho jednání je jednoznačně prokazatelná. Dále poznamenal, že k aplikaci § 16 odst. 2 existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu, když tuto situaci ve svých rozhodnutích nazývá „judikatorním rozkolem“ (usnesení ze dne 29. 9. 2009, č. j. 4 Azs 51/2009 – 65). Dále uvedl, že vydání k trestnímu stíhání do ciziny se řídí poněkud odlišnými pravidly než řízení o správním vyhoštění, v dané oblasti nejprve státní zástupce provádí předběžné šetření za účelem zjištění podmínek pro vydání, pak o možnosti vydání cizince rozhoduje soud, který zkoumá situaci v zemi původu dotčené oso