5 As 66/2010 — Nejvyšší správní soud

5 As 66/2010- 71 - text č. j. 5 As 66/2010 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. T., zast. advokátem Mgr. Janem Vrbenským, se sídlem AK K Lučinám 2489/12, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, č. j. 9 Ca 149/2007 - 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti k rukám advokáta částku 2400 Kč, a to do 30-ti dnů od doručení tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 15. 3. 2007, č. j. OAM-45-772/2006 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek soudu, který zrušil rozhodnutí správního orgánu, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti a pro nesrozumitelnost. Stěžovatel je přesvědčen o naplnění podmínky nesrozumitelnosti dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z rozsudku dle něj není zřejmé, kdo jsou účastníci řízení. Nejprve je v rozsudku za žalobce označen T. I., a to bez uvedení data narození, v odůvodnění se ale soud zmiňuje o tom, že V. Č. byl kontrolován Policií ČR. Není tak zřejmé, které osoby se rozsudek soudu týká. Dle názoru stěžovatele nejde o zjevnou nesprávnost, neboť v rozsudku soudu se vyskytuje jméno žalobce toliko dvakrát, a to pokaždé odlišné. Stěžovatel považuje rozsudek soudu za nesrozumitelný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 ze dne 4. 12. 2003). Přes existující důvod pro zrušení rozsudku soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti, pokládá stěžovatel za nezbytné zabývat se i druhým důvodem své kasační stížnosti, kterým je nezákonnost napadeného rozsudku. Dle názoru stěžovatele soud nesprávně vyložil dotčené ustanovení zákona o pobytu cizinců, ve znění platném v době rozhodování. Soud se domnívá, že správní orgán má právo uložit cizinci povinnost hradit náklady správního vyhoštění pouze do výše částky, která odpovídá jeho zajištěným prostředkům. Tento názor soudu ale nemá oporu v zákonném textu, jedná se tudíž o nezákonný výklad. Podle ustanovení § 123 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném v době rozhodování „nejsou-li náklady spojené se správním vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty nebo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo ministerstvo rozhodnutím, kdo a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo jejich část uhradit. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí“. Z uvedeného nikterak nevyplývá, že by nebylo možno požadovat uhrazení nákladů správního vyhoštění podle uvedeného ustanovení po cizinci, v důsledku jehož protizákonného jednání zmíněné náklady vznikly. Nejvyšší správní soud sice v soudem citovaných rozsudcích zastává shodný názor jako soud v napadeném rozsudku, avšak tento závěr je v příkrém rozporu s úmyslem zákonodárce. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na zněni § 123 zákona o pobytu cizinců před novelizací zákonem č. 428/2005 Sb. Peněžní prostředky zde (v odst. 2) byly vymezeny jako ty, jež má dotčený cizinec u sebe. Zákonem č. 428/2005 Sb. došlo k vypuštění slovního spojení „u sebe“ ze zákona, čímž dal zákonodárce zřetelně najevo, že za peněžní prostředky nemají být považovány toliko finanční hodnoty, které má zajištěný cizinec u sebe, ale i potenciální budoucí příjmy cizince. Stěžovatel tudíž vycházel ze znění ustanovení § 123 zákona o pobytu cizinců a plně respektoval úmysl zákonodárce. Za peněžní prostředky je tedy dle názoru stěžovatele nutno považovat jakékoliv finanční prostředky cizince, nejenom ty, jež byly u něho zjištěny a zajištěny. Rozsudek soudu a v něm obsažený výklad je nepřípustným zúžením, bez opory v zákonném textu. S ohledem na skutečnost, že občané ČR jsou povinni platit své dluhy vůči státu, vzniklé porušením právních předpisů ze strany těchto občanů v plné výši, vznikla by zavedením odlišného právního systému pro cizince nedůvodná diskriminace, což lze označit za odporující čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Jedná se rovněž o narušeni principu státoobčanského vztahu, kdy práva a povinnosti občanů by byla podřazena právům cizinců (rozpor s čl. 42 odst. 2 Listiny). Navíc snaha změnit zákon soudním rozhodnutím je v rozporu s ústavním pořádkem ČR (čl. 90 Ústavy). Stěžovatel pokládá rozsudek soudu za nevycházející ze zjištěného skutkového a právního stavu. Stěžovatel je přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem a v řízení byly posuzovány všechny relevantní okolnosti, cizinec nebyl zkrácen na svých právech a uložená povinnost vychází z ustanovení § 123 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na smysl a účel kasačních stížností, podávaných správním orgánem, kdy jde o „zbraň“ ke sjednocení judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 2/2008 - 92 ze dne 5. 6. 2008), považuje stěžovatel za nutné, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil k dosud nezodpovězené otázce dopadů zákona č. 428/2005 Sb., na definici peněžních prostředků ve smyslu zákona o pobytu cizinců. I Nejvyšší správní soud přiznává správnímu orgánu pravomoc vymáhat náklady správního vyhoštění v plné výši na cizinci, jehož porušením zákonných ustanovení tyto náklady vznikly (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 32/2009 - 63 ze dne 20. 10. 2009). Zásadní právní otázkou, jež vyšla v souvislosti s tímto případem (nikterak ojedinělým) najevo, je, zda soud může nad rámec zákona zúžit rozsah plnění povinné osoby, přičemž toto zákonem nepodložené zúžení se vztahuje pouze na úzce vymezenou skupinu osob, v daném případě cizinců, zajištěných za účelem správního vyhoštění. Dle názoru stěžovatele je tento výklad v rozporu s ústavním zákazem diskriminace, neboť ostatní skupiny osob mají povinnost své závazky vůči státu, vzniklé v souvislosti s jejich porušením zákona, hradit i ze svých budoucích příjmů. Stěžovatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že součástí výroku napadeného rozsudku soudu je povinnost žalovaného zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení v částce 13.424,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Soud se v tomto odvolal na ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel pokládá rozsudek na nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a rovněž tak za nezákonný, a proto se domnívá, že je namístě i vyřešení otázky nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 cit. zákona. V případě zrušení rozsudku soudu Nejvyšším správním soudem odpadne zákonem požadovaná podmínka „úspěchu ve věci“ a dle názoru stěžovatele tím již nebude dán důvod pro plnění ze strany žalovaného. Jelikož by se v daném případě jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl, neboť rozsudek, o nějž se opírá nárok žalobce, by byl zrušen, shledává stěžovatel potřebným, aby Nejvyšší správní soudu buď sám rozhodl o povinnosti advokáta jmenovaného vrátit zaplacené náklady řízení, nebo uložil Městskému soudu v Praze rozhodnout o této povinnosti. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že považuje napadený rozsudek za správný. Dále uvádí, že právní zástupce je ohledně placení náhrady nákladů řízení toliko platebním místem, plnění je však ve prospěch účastníka řízení, zde žalobce. Z uvedeného důvodu nemůže právnímu zástupci vzniknout povinnost k placení nákladů řízení, ani k jejich vrácení, neboť taková povinnost dopadá pouze na účastníka řízení. Z uvedeného důvodu je požadavek stěžovatele na uložení povinnosti právnímu zástupci žalobce k vrácení náhrady nákladů řízení zcela nesprávný. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud uvedenou kasační stížnost stěžovatele zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů kasačního řízení. Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. První ze dvou kasačních námitek stěžovatele se týká nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud již uvedl, např. v rozsudku č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, že za nesrozumitelné obecně považuje takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění,