7 Afs 80/2010 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 80/2010- 110 - text  č. j. 7 Afs 80/2010 - 114 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: J. D., zastoupena JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 15 Ca 114/2006 - 81, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 15 Ca 114/2006 - 81, zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 10. 3. 2006, č. j. 4837/061500, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích (dále jen „finanční úřad“) ze dne 21. 10. 2004, č. j. 99700/04/196940/6321, o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu ze dne 1. 6. 2004, č. j. 62816/04/196940/6321, jímž bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem stěžovatelky v k. ú. Litoměřice, zapsaným na listu vlastnictví č. 7319, za účelem zajištění daňových pohledávek v celkové výši 1 091 925 Kč a jejich příslušenství. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se primárně zabýval žalobní námitkou, že stěžovatelka byla nesprávně poučena o odkladném účinku rozhodnutí, resp. nebyla o něm poučena vůbec. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo vydáno podle ust. § 72 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a § 152 a násl. o. z. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva má povahu procesního rozhodnutí, které musí mít náležitosti podle ust. § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, který pod písm. f) jako základní náležitost stanoví poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Poučení o opravném prostředku se tedy skládá z poučení o místu podání (opravný prostředek se vždy podává u správce daně, jehož rozhodnutí je opravným prostředkem napadeno), o době podání (podle obecné úpravy platné pro odvolání do 30 dnů ode dne následujícího po doručení rozhodnutí), o formě podání (písemně nebo ústně do protokolu) a z upozornění na případné vyloučení odkladného účinku odvolání. Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva může daňový dlužník uplatnit odvolání, a to v třicetidenní lhůtě podle ust. § 48 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Zástavní právo vzniká až nabytím právní moci rozhodnutí o jeho zřízení. Jestliže se tedy daňový dlužník proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva odvolá, zástavní právo vzniká až vydáním rozhodnutí o tomto odvolání (pokud není odvolání vyhověno). Jde tedy o výjimečný případ, kdy má odvolání proti rozhodnutí správce daně odkladný účinek, i když to není v ust. § 72 zákona o správě daní a poplatků výslovně uvedeno. Mezi základní náležitosti rozhodnutí podle ust. § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků sice patří upozornění na vyloučení odkladného účinku, ale pokud opravný prostředek odkladný účinek má, jako je tomu v případě rozhodnutí o zřízení zástavního práva, pak v poučení o opravném prostředku upozornění na případné vyloučení odkladného účinku být nemusí, když podle ust. § 160 odst. 1 o. z. zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí. Námitku stěžovatelky, že odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu podala včas, když byla vadně poučena o odkladném účinku rozhodnutí o zřízení zástavního práva, resp. nebyla poučena vůbec, krajský soud důvodnou neshledal. Rozhodnutí finančního úřadu bylo stěžovatelce zasláno do vlastních rukou a stěžovatelka i finanční ředitelství shodně uvedly, že si stěžovatelka v úložní době zásilku nevyzvedla a zásilka se vrátila správci daně. Na tuto situaci dopadá ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a při aplikaci tohoto ustanovení bylo rozhodnutí o zřízení zástavního práva stěžovatelce doručeno dne 22. 6. 2004. Od tohoto data začala běžet lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí, která uplynula dne 22. 7. 2004. Správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva doručoval stěžovatelce ještě i veřejnou vyhláškou podle ust. § 19 zákona o správě daní a poplatků. Ze správního spisu vyplývá, že oznámení o uložení písemnosti určené do vlastních rukou stěžovatelky bylo řádně vyvěšeno jak v sídle finančního úřadu, tak v místě pobytu stěžovatelky, tedy v sídle Městského úřadu v Litoměřicích. Poslední den lhůty, tedy den doručení rozhodnutí tedy připadl na 17. 7. 2004. Stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva až dne 4. 10. 2004, tedy po marném uplynutí 30 denní lhůty pro podání odvolání, a to v obou případech. Správce daně tedy podle krajského soudu rozhodnutím zcela správně odvolání stěžovatelky zamítl pro opožděnost podle ust. § 49 odst. 2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázala na to, že krajský soud se podrobně zabýval doručením předmětného rozhodnutí, ale vůbec se nezabýval ust. § 32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého, chybí-li v rozhodnutí poučení o opravných prostředcích nebo došlo k jejich záměně nebo byla-li v poučení odňata možnost opravného prostředku, popřípadě zkrácena lhůta k podání opravného prostředku nebo není-li v poučení stanovena lhůta vůbec a připouští-li zákon ohledně předmětného rozhodnutí opravný prostředek, uzná správce daně opravný prostředek podaný do šesti měsíců po doručení za včas podaný. Stejné důsledky má i chybějící nebo vadné poučení o formě podání opravného prostředku nebo o jeho odkladném účinku. Sporné nebylo, zda bylo řádně doručeno, ale to, že příjemce nebyl poučen o odkladném účinku, a tedy zda odvolání podané v šestiměsíční lhůtě po doručení bylo podáno včas. V tom byla podstata žaloby. Krajský soud však se základní náležitostí rozhodnutí (upozornění v poučení na případné vyloučení odkladného účinku podle ust. § 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků) spojuje pouze třicetidenní lhůtu pro podání opravného prostředku. Podle ust. § 32 odst. 4 citovaného zákona však důsledkem chybějícího nebo vadného poučení o odkladném účinku je lhůta pro podání včasného odvolání šestiměsíční. V daném případě tato lhůta byla zachována, když odvolání bylo podáno 4. 10. 2004. Pokud by se krajský soud ust. § 32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků zabýval, jak bylo namítáno v žalobě, nepochybně by dospěl k závěru (ve vztahu k tomu, že předmětné rozhodnutí má odkladný účinek a v poučení toto není uvedeno), že odvolání bylo podáno v šestiměsíční lhůtě, tedy včas. Vzhledem k uvedenému proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo nesouhlas s argumentací stěžovatelky, protože pro ni nemůže nalézt oporu v zákonné úpravě ani ve spisové dokumentaci. Proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že finanční úřad rozhodnutím ze dne 1. 6. 2004, č. j. 62816/04/196940/6321, zřídil podle ust. § 72 zákona o správě daní a poplatků a podle ust. § 152 a násl. o. z. zástavní právo k nemovitostem stěžovatelky. Toto rozhodnutí doručoval finanční úřad několika způsoby. Nejprve je zaslal prostřednictvím držitele poštovní licence do vlastních rukou, což se nepodařilo. O doručení uložením ve smyslu ust. § 17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků však není ve správním spise kompletní doklad. Poté je doručoval veřejnou vyhláškou. V tomto rozhodnutí finančního úřadu byla stěžovatelka poučena, že „podle § 163 občanského zákoníku je daňový dlužník povinen se zdržet všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu správce daně. Podle § 164 občanského zákoníku působí zástavní právo vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Pracovníci správce daně, jakož i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinny zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak o