8 Afs 49/2009 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 49/2009- 70 - text 8 Afs 49/2009 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. T. K., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2008, čj. 2062/08-1500-801323, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2009, čj. 22 Ca 235/2008 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kopřivnici ze dne 31. 8. 2007, čj. 64512/07/376921/0373, o zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu žalobce na nemovitostech: pozemku – zastavěné plochy a nádvoří parc. č. 1774, pozemku – trvalého travního porostu parc. č. 2773/4, pozemku  trvalého travního porostu parc. č. 2785/2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, na LV č. 2092 pro katastrální území Trojanovice. Zástavním právem měly být zajištěny splatné daňové pohledávky za žalobcem ve výši 669 181 Kč (daň z příjmů fyzické osoby za období 2000 až 2003) a exekučních nákladů ve výši 13 382 Kč, celkem 682 563 Kč. Žalovaný neshledal důvodné námitky žalobce ohledně existence podílového spoluvlastnictví k pozemkům, výše zajištěné pohledávky ani konkurence se soudní exekucí vedenou na prodej podniku žalobce. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl. Ohledně vlastnických vztahů k předmětným pozemkům dospěl krajský soud ke shodnému závěru se žalovaným, že nedošlo k právně účinnému vypořádání SJM žalobce a jeho manželky, tudíž vlivem uplatnění zákonné domněnky dle § 150 odst. 4 občanského zákoníku (o. z.) vzniklo podílové spoluvlastnictví s podíly ve výši ideální jedné poloviny. Spoluvlastnický podíl žalobce byl tedy způsobilým předmětem zástavního práva. Odlišně od žalovaného však krajský soud hodnotil vztah posuzovaného správního řízení k soudní exekuci, jež byla na prodej podniku žalobce nařízena dne 7. 7. 2003. Především zhodnotil, že jak závazky vůči správci daně, tak spoluvlastnický podíl byly součástí podniku žalobce; soud vyšel z opačného výkladu než žalovaný, tedy že žalobce neměl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že podíl byl součástí podniku, ale naopak, že toto břemeno by jej tížilo v rámci vylučovací žaloby při tvrzení, že součástí podniku nebyl. Zároveň však zdůraznil, že zástavní právo plní zajišťovací, nikoli uhrazovací funkci, proto jej bylo možno zřídit i za současného vedení soudní exekuce ohledně téhož majetku. Dále, na rozdíl od žalovaného, který za klíčový považoval okamžik nabytí právní moci exekučního příkazu (12. 11. 2007, tedy o tři měsíce později než správce daně vydal rozhodnutí o zřízení zástavního práva), zdůraznil soud, že exekuční příkaz byl vykonatelný již doručením osobám uvedeným v § 338h odst. 1 a 2 o. s. ř., nikoli teprve nabytím právní moci. Vyložil, že od tohoto okamžiku byl za povinného oprávněn jednat ve sporech týkajících se podniku jeho správce. Krajský soud připustil, že správní orgány pochybily, pokud se nedotázaly správce podniku, zda bude podle § 338k odst. 6 o. s. ř. žalobce zastupovat a jednaly přímo se žalobcem. Taková procesní vada však nemohla mít dle soudu vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Konečně i námitku proti nesprávné výši zajištěné pohledávky hodnotil soud jako nedůvodnou: není pravda, že správce daně vymáhal stejnou pohledávku jak po žalobci tak po jeho manželce a není pravda, že zajistil zástavním právem neexistující pohledávku ve výši 143 685 Kč, která zanikla zaplacením. Ze správního spisu dle soudu vyplynulo, že zmíněnou částku zaplatil pan F. jako úhradu dluhu M. K., nikoli žalobce. Kromě toho soud připomněl, že v rámci přezkumu zřízení zástavního práva nelze zkoumat dříve vydané platební výměry. Ve včasné kasační stížnosti žalobce (stěžovatel) namítl důvody dle § 103 odst. 1 a) a d) s. ř. s., a uvedl, že má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky a dále, že v řízení před soudem i správním orgánem došlo k takové vadě řízení, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Podle názoru stěžovatele není podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, ale jediným jejich vlastníkem je jeho manželka. Právní názor krajského soudu, že dohoda o vypořádání SJM z 3. 9. 2001 nenabyla účinnosti a že žádná zákonná překážka nebránila provedení vkladu výlučného vlastnického práva k těmto nemovitostem ve prospěch M. K., přestože již byla v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, považuje za nesprávný. Dohoda o vypořádání SJM nabyla účinnosti i přesto, že nebyl proveden vklad do katastru nemovitostí; M. K. již byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník na základě kupních smluv ze dne 17. 10. 2000 a 12. 12. 2000, proto „nový“ vklad vůbec nemohl být proveden. Z § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. vyplývá, že vlastnické právo a jiná práva „se zapisují“ do katastru nemovitostí; pokud již M. K. byla v katastru nemovitostí „zapsána“, nebylo možno další zápis provést, neboť zápis stávající odpovídal skutečnému stavu. Katastrální úřad by tedy neměl „co zapsat“. Druhá kasační námitka [podřazená stěžovatelem pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] se týkala souběžně probíhající exekuce prodejem podniku stěžovatele, jehož součástí byly i daňové závazky stěžovatele a – pokud by skutečně existoval – i jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech. „Exekuční příkaz“ vydaný dne 7. 7. 2003 mimo jiné ustanovil správcem podniku JUDr. Jaroslava Skotnicu. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní orgány sice pochybily, pokud se správce nedotázaly, zda chce v řízení stěžovatele zastupovat, že tato vada však nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Dle stěžovatele byly správní orgány povinny zjistit, zda není proti stěžovateli vedena exekuce prodejem podniku nebo zda není na jeho majetek prohlášen konkurs; tím, že tak neučinily a tudíž ani nejednaly se správcem podniku, jenž byl oprávněn mimo jiné jednat za stěžovatele v daňových věcech, ale jednaly přímo se stěžovatelem, se dopustily vážného a zásadního procesního pochybení, v jehož důsledku nebylo vůbec řádně zahájeno daňové řízení, platební výměry nebyly doručeny a nenabyly tedy ani právní moci, a nelze je tedy považovat za exekuční tituly. Stejné procesní vady se dle stěžovatele dopustil i sám krajský soud, neboť i on jednal přímo se žalobcem. Stěžovatel konečně brojil i proti závěru krajského soudu ohledně částečné úhrady závazků stěžovatele (ve výši 143 685 Kč). Shodnou žalobní námitkou stěžovatel nezamýšlel žádat přezkum platebních výměrů, pouze namítal, že zaplacením částky 143 685 Kč dne 19. 9. 2007 došlo k zániku odpovídající části závazku stěžovatele (nikoli jeho manželky); zástavním právem tak byla později zajištěna neexistující pohledávka správce daně. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout. Stěžovatel podle něho nikdy nezpochybňoval to, že zkoumané nemovitosti byly součástí SJM, byť kupní smlouvy podepsala pouze manželka stěžovatele. Tvrzení ohledně nemožnosti provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě smlouvy o vypořádání SJM po jeho zúžení soudem je pouze účelové, neboť stěžovatel si byl vědom, že dřívější zápis v katastru neodpovídal skutečnosti. Stejně jako v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že manželka stěžovatele se nikdy nestala výlučným vlastníkem nemovitostí, ale tyto nemovitosti se staly jejich spoluvlastnictvím. Žalovaný setrval na svém názoru, že nebylo prokázáno, že by spoluvlastnické podíly byly součástí podniku stěžovatele. Podle něho předmětné nemovitosti neměly žádnou spojitost s podnikatelskou činností stěžovatele. Závěr soudu ohledně této otázky proto považoval za nedostatečně odůvodněný. Dále polemizoval s názorem soudu o procesním pochybení správních orgánů. Uvedl k tomu, že správce daně ani nemohl učinit dotaz na správce podniku ohledně zastupování stěžovatele ve správním řízení, neboť o exekuci prodejem podniku se dozvěděl teprve doručením exekučního příkazu. V ostatních bodech se žalovaný zcela ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou. Ze spisů vyplynuly následující skutečnosti: Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2001 (právní moci nabyl 3. 9. 2001