3 Ads 48/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 48/2011- 94 - text 3 Ads 48/2011 - 94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Mgr. Bc. K. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové 4, proti žalovanému: Ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2009, č. 126/2009, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2010, č. j. 2 Ca 27/2009 – 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2880 Kč na účet advokáta Mgr. Zbyňka Čermáka, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2009, č. 126/2009 a rovněž rozhodnutí ministra vnitra ve věcech kázeňských č. 49/2009 ze dne 12. 3. 2009. Napadeným rozhodnutím žalovaného byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech kázeňských č. 49/2009 ze dne 27. 3. 2009 a rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím byl žalobce podle § 186 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „služební zákon“) s odkazem na ust. § 10 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále „zákon o přestupcích“) uznán vinným ze spáchání jednání majícího znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 8 a § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Současně byl žalobci podle § 51 odst. 1 písm. a) a e) služebního zákona ve spojení s § 22 odst. 8 zákona přestupcích uložen kázeňský trest písemné napomenutí a pokuta ve výši 3000 Kč splatná do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Městský soud v Praze považoval ve věci za stěžejní posoudit otázku, zda na jednání, které má znaky přestupku, dopadá zákon o přestupcích a v jakém rozsahu. Soud upozornil, že nelze zaměňovat kázeňský přestupek a jednání, které má znaky přestupku. Ustanovení § 189 odst. 1 služebního zákona stanoví, že při projednání jednání, které má znaky přestupku, se postupuje podle zvláštního zákona (podle přestupkového zákona), jde–li o rozhodování, zda má jednání příslušníka všechny znaky potřebné k určení viny. V tomto případě se tak vztahuje na jednání, které má znaky přestupku, celý přestupkový zákon včetně § 20 odst. 1 zákona, tedy i zánik odpovědnosti za přestupek, kdy přestupek nelze projednat, uplynula–li od jeho spáchání doba jednoho roku. V takovém případě je nutné řízení zastavit dle § 76 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona. Jelikož řízení před správním orgánem I. stupně a stejně tak před správním orgánem, který rozhodoval v konečném stupni, byť by se jednalo o stejného funkcionáře (ministr vnitra), je jednotné, musí být rozhodnuto o jednání, které má znaky přestupku, ve lhůtě stanovené přestupkovým zákonem, neboť jinak odpovědnost za toto jednání zaniká. Nelze tedy odkazovat na § 186 odst. 9 služebního zákona, jak činí žalovaný, neboť toto ustanovení upravuje trest za kázeňský přestupek, nikoliv za jednání, které má znaky přestupku. Určující je tak doba vydání rozhodnutí orgánu, který ve věci rozhodoval v posledním stupni, v daném případě rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 7. 2009, č. 126/2009, kterým rozhodoval o rozkladu žalobce proti rozhodnutí ze dne 12. 3. 2009, č. 49/2009. Jelikož jednání majícího znaky přestupku se žalobce dopustil 7. 4. 2008 a k vydání konečného rozhodnutí ve věci došlo po více než jednom roce, bylo nutné z tohoto důvodu (zánik odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 přestupkového zákona) nadepsaná rozhodnutí zrušit. Navíc pokud § 189 odst. 1. služebního zákona odkazuje na přestupkový zákon, správní orgány rovněž porušily § 74 uvedeného zákona, tím, že ve věci nebylo nařízeno jednání, při kterém by byl žalobce vyslechnut a zároveň mohl klást otázky svědkům vypovídajícím proti němu a stejně tak i navrhovat výslech svědků vypovídajících v jeho prospěch. Příčina nehody je zásadním skutkovým zjištěním pro stanovení zavinění při rozhodnutí o spáchání přestupku, odborné otázky měl posoudit znalec z oboru silniční dopravy. I tato procesní pochybení žalovaného by postačovala soudu k tomu, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na aplikovanou právní úpravu a dovodil, že služební zákon sice v § 50 definuje kázeňský přestupek, ale v § 189 služebního zákona není samostatně definováno jednání, které má znaky přestupku, na které by se měl vztahovat celý přestupkový zákon. Nic takového ze služebního ani z přestupkového zákona nevyplývá. Služební zákon tedy rozlišuje, jak tvrdí soud, kázeňský přestupek a přestupek, ale toto rozlišení nic nemění na tom, že řízení o jednání, které má znaky přestupku, je vedeno po odevzdání věci k řízení ve věcech služebního poměru podle procesních ustanovení tohoto zákona, vyjma delegace některých procesních institutů přestupkového zákona do zákona o řízení ve věcech služebního poměru. Z úpravy § 20 přestupkového zákona výslovně nevyplývá, co zákon míní slovem projednat, zda to znamená věc projednat a rozhodnout, a pokud rozhodnout, zda v uvedené lhůtě musí takové rozhodnutí nabýt právní moci. Na tom nic nemění skutečnost, že stabilní judikatura i komentáře přestupkového zákona se přiklání k názoru, že do jednoho roku musí rozhodnutí o přestupku též nabýt právní moci. Podle § 186 odst. 9 věty druhé služebního zákona kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku. Jestliže je tady věc odevzdána podle přestupkového zákona do řízení podle služebního zákona, který upravuje řízení o jednání, jenž má znaky přestupku, pak lze stěží souhlasit s tvrzením soudu, že je třeba postupovat podle § 20 přestupkového zákona a není možné odkazovat na § 186 odst. 9 služebního zákona. Chybná je pak i argumentace soudu, že § 186 odst. 9 služebního zákona sice pamatuje na prekluzi pří kázeňském trestu za kázeňský přestupek, nikoli však za jednání, které má znaky přestupku. Stěžovatel odkázal rovněž na právní stanovisko Jana Bárty (Bárta J.: Lhůty pro rozhodnutí ve správním řízení a v přestupkovém řízení, Správní právo, 1997, str. 3 a násl.), jenž je totožné s předestřenou argumentací. Další pochybení spatřoval stěžovatel v tom, že soud bezdůvodně neakceptoval právní úpravu ve služebním zákoně a dovolává se pouze na § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Na něj však § 189 odst. 1 služebního zákona vůbec neodkazuje, služební zákon sám v § 186 a § 189 řízení o jednání, které má znaky přestupku, upravuje. Z obsahu správního spisu žádná soudem vytýkaná flagrantní porušení procesních pravidel (nenařízení ústního jednání a nevyslechnutí žalobce a svědků) nevyplývají. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na ust. § 189 odst. 1 služebního zákona, dle něhož je povinností příslušného služebního funkcionáře rozhodnout, zda jednání příslušníka má všechny znaky potřebné k určení viny. Za tohoto předpokladu musí služební funkcionář aplikovat všechna ustanovení přestupkového zákona, včetně ust. § 20 přestupkového zákona, jenž upravuje zánik odpovědnosti za přestupek. Zákon o přestupcích v § 58 odst. 3 stanoví povinnost orgánu policie, pro případ zjištěného jednání majícího znaky přestupku, odevzdat věc příslušnému orgánu k projednání věci podle služebního zákona, nikoli tedy, jak se stěžovatel nesprávně domnívá, ke kázeňskému řízení podle služebního zákona ve vztahu k běhu lhůt podle § 186 odst. 9 služebního zákona. Stěžovatel si nesprávně vysvětluje právní pojmy řízení o kázeňském přestupku a řízení, které má znaky přestupku a z toho pramení jeho chybný názor na výrok a odůvodnění Městského soudu v Praze. Kasační stížnost je podle § 102 a s. ř. s. přípustná, jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že dne 15. 4. 2008 bylo postoupeno podle § 58 odst. 3 písm. a) přestupkového zákona Policií České republiky Vyšší policejní škole Ministerstva vnitra v Pardubicích řízení ve věci přestupku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 7. 4. 2008 jako řidič osobního automobilu při vyjíždění z vedlejší komunikace i přes značku „Stůj, dej před