3 As 11/2011 — Nejvyšší správní soud

3 As 11/2011- 69 - text 3 As 11/2011 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, č.j. 6852/560/09, 84332/ENV/09, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 A 88/2010 – 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 2. 2010, č.j. 6852/560/09, 84332/ENV/09. Rozhodnutím žalovaného byl změněn výrok rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále „inspekce“) ze dne 31. 8. 2009, jímž byla žalobci uložena podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí pokuta, ve výši 350 000 Kč za to, že opomenutím ohrozil životní prostředí v lesích, když neplněním základních povinností vlastníka lesa stanovených k ochraně lesa podle ust. § 32 odst. 1 až 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále „lesní zákon“) vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biologických činitelů (zde přemnožené zvěře), a to minimálně v období od 6. 7. 2007 do doby kontroly inspekce, realizované ve dnech 19. až 21. 5. 2009, k němuž došlo tím, že nezajistil účinnou ochranu lesních dřevin proti nepřiměřenému poškozování zvěří. V příčinné souvislosti s uvedeným protiprávním jednáním došlo na lesních pozemcích ve vlastnictví České republiky, v oboře Radějov, na celkové redukované ploše 29,65 ha k narušení stability a stavu lesního ekosystému v porostních skupinách 1. až 4. věkového stupně, označených dle platného hospodářského plánu k jednorázovému, ale i opakovanému ohryzu, loupání a vytloukání porostu zvěří, čímž byly vytvořeny podmínky pro následné působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí inspekce potvrdil. Žalobce v žalobě namítal, že inspekce není orgánem dozoru nad dodržováním lesního zákona a není ani oprávněna autoritativně konstatovat, že žalobce porušil lesní zákon, správní orgány obou stupňů rozhodovaly mimo meze své pravomoci. Městský soud v Praze při vypořádání námitek žalobce vyšel z ust. § 2 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí (dále „zákon č. 282/1991 Sb.“) a uvedl, že ze skutečnosti, že inspekce není orgánem státní správy lesů (ust. § 47 odst. 1 lesního zákona) nelze dovodit, že jí nepřísluší posuzovat, zda se žalobce dopustil jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty předmětného správního deliktu, neboť podle § 2 zákona č. 282/1991 Sb. dozírá inspekce na dodržování ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí právnickými a fyzickými osobami. Žalovaný přezkoumal rozhodnutí jako odvolací správní orgán a vzhledem k uvedenému oprávnění inspekce mu nelze vytýkat, že konstatoval porušení lesního zákona ze strany žalobce, pokud jeho odvolání neshledal důvodným. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že plnil opatření k ochraně lesa před škodami způsobenými zvěří nad míru požadovanou podle § 5 odst. 1 ve spojení s odst. 3 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb. (dále též „vyhláška“) a dostál své povinnosti předcházet poškození lesa zvěří v míře stanovené lesním zákonem (§ 32 odst. 1 a 4 tohoto zákona) a nenastaly tak předpoklady k vyvozování jeho deliktní odpovědnosti. Městský soud v Praze ze znění ust. § 5. vyhlášky a ust. § 32 odst. 1 a 4 zákona o lesích dovodil, že žalobce nesprávně interpretoval § 5 citované vyhlášky, když tvrdil, že učinil veškerá opatření dle tohoto ustanovení. Jak vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky, preventivní opatření uvedená pod písm. a) až f) jsou stanovena taxativně, z čehož vyplývá povinnost vlastníka lesa provádět tato opatření zároveň. Není tedy na volbě vlastníka lesa, aby rozhodoval o tom, že některá opatření provede a jiná nejsou podstatná či závazná. Soud uvedl, že pokud by žalobce v letech 2005–2007 postupoval v souladu s citovaným ustanovením, tj. například řádně plnil preventivní opatření a průběžně sledoval a evidoval škody způsobené zvěří na lesních porostech a sledoval stavy zvěře, musel by zjistit, že neodpovídají úživnosti honitby a byl by povinen učinit opatření, a to buď k jejímu zvýšení nebo naopak navrhnout snížení stavu zvěře nebo zrušení chovu zvěře působícího neúměrné škody. Na místě je pak závěr správních orgánů, že v takovém případě by nemohlo dojít k tak rozsáhlým škodám způsobeným zvěří, které byly zjištěny inspekcí při kontrole provedené v oboře Radějov ve dnech 19. až 21. 5. 2009. Z obsahu protokolu o kontrole jednoznačně vyplývá (a žalobce to nikterak nezpochybňoval), že hlavní příčinou zjištěného stavu byla nepřiměřeně vysoká koncentrace spárkaté zvěře, především daňčí a jelení. Žalobce nic nenamítal proti závěru správních orgánů, podle nichž pro intenzivní chov této zvěře nejsou v daném lese vytvořeny podmínky. K uvedenému závěru o odpovědnosti žalobce přispívá i skutečnost, že je ze spisového materiálu zřejmé, že žalobce o problémech v předmětné honitbě věděl, neboť z jeho tvrzení ve správním řízení vyplývá, že prováděl pouze některá opatření, která se následně ukázala nedostatečná. Žalobce podle soudu nedostatečné sledování početních stavů zvěře přiznal, když v podané žalobě uvádí, že až v roce 2008 se rozhodl provést kontrolní sčítání stavu zvěře tzv. tlakem, když jiná metoda sčítání zvěře se ukázala nevyhovující. Tím, že žalobce neplnil řádně všechna preventivní opatření ve smyslu ust. § 5 vyhlášky, bylo dosaženo stavu, kdy ke snížení neúnosně vysokého stavu jelení zvěře nedošlo dříve než v únoru 2009, a proto nelze souhlasit s názorem žalobce, že opatření učiněná vlastníkem lesa, bylo možno v daném konkrétním případě považovat za přiměřená. Zavinění žalobce bylo podle Městského soudu v Praze rovněž možno dovodit. Žalobce je jako vlastník lesa z hlediska lesního zákona osobou odpovědnou za případné poškození lesa zvěří. Správní úřady vyvodily ze správního spisu správný závěr, že nájemce honitby, na nějž žalobce odkazuje, nemohl být odpovědný za neplnění povinností vlastníka či nájemce lesa, neboť podle předložené nájemní smlouvy s ním žalobce sjednal toliko nájem honitby a nikoliv lesních pozemků. Z uvedeného důvodu soud neakceptoval ani žalobcův odkaz na ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále „zákon o myslivosti“), neboť podle tohoto právního předpisu mohou postupovat výlučně orgány státní správy myslivosti, které jsou rovněž oprávněny v případě, že nájemce honitby neplní povinnosti stanovené tímto zákonem, uplatnit vůči němu zákonem upravené sankce. Žalobou napadeným rozhodnutím však bylo rozhodováno na základě zcela odlišné právní úpravy obsahující jednoznačnou a určitou úpravu povinností vlastníka lesa a možných následků nesplnění těchto povinností. Městský soud v Praze neshledal důvodnou ani žalobní námitku, ve které žalobce namítal, že správní úřady nevedly relevantní dokazování, zda jednotlivá opatření podle § 5 odst. 1 vyhlášky byla splněna a zda vlastník učinil veškerá přiměřená opatření stran ochrany lesa před škodami působenými zvěří. Z obecného textu námitky není jasné, jaké důkazy žalobce ve správním řízení postrádal. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu žalobce podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“) zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů obsažených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že žalovaný přezkoumal rozhodnutí inspekce jako odvolací orgán, přičemž vzhledem k oprávnění inspekce podle § 2 zákona č. 282/1991 Sb. mu nelze vytýkat, že konstatoval porušení lesního zákona ze strany stěžovatele. Tento závěr by byl na místě, pokud by žalovaný potvrdil výrok inspekce. Konstatování o porušení lesního zákona však v daném případě „vložil“ do výroku rozhodnutí inspekce až žalovaný tím, že výrok inspekce změnil, k čemuž však neměl pravomoc. Podle stěžovatele poškozením životního prostředí ve smyslu znaku skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 zákona č. 282/1991 Sb., může být pouze takové zhoršení stavu životního prostředí, jež přesahuje míru stanovenou zvláštními právními předpisy. Podle § 32 odst. 1 lesního zákona je vlastník lesa povinen provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les, přičemž se jedná o demonstrativní výčet opatření. Vlastník není povinen