5 As 20/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 20/2011- 62 - text č. j. 5 As 20/2011 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. P. H., zastoupen Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 57 A 6/2010 - 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 10. 11. 2010, č. j. 57 A 6/2010 - 21, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2007, č. j. JMK 135898/2007. Tímto rozhodnutím žalovaný jako odvolací orgán změnil rozhodnutí Městského úřadu v Kyjově, odboru životního prostředí ze dne 17. 9. 2007, č. j. OŽP/10144/07/385-4, tak, že snížil výši pokuty z částky 9 000 Kč na částku 5 000 Kč. Ve zbytku – uznání stěžovatele vinným z přestupku podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. c) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v tehdy platném znění (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), z porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona neodchytávat volně žijící zvíře do jestřábího koše – žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud zejména pochybil, když odmítl skutečnost, že stěžovatel jednal při získání sokola zpět v krajní nouzi. Stěžovatel se domnívá, že nepochybně jednal v krajní nouzi, proto své jednání nepopíral a snažil se ho vysvětlit. Na podporu této skutečnosti požadoval vypracovat odborný posudek, který měl existenci krajní nouze prokázat. Prvoinstanční i odvolací správní orgán dle stěžovatele pochybily, když tento důkaz odmítly s tím, že zjistily skutečný stav věci. S tímto tvrzením správního orgánu se ztotožnil ve svém rozsudku i soud, jehož rozsudek je napaden touto kasační stížností, aniž by sám byl schopen posoudit objektivně ty nejzásadnější skutečnosti - totiž, zda-li se jednalo, či nejednalo o krajní nouzi. Soud bez odborných znalostí stejně jako správní orgány nezjistil skutečný stav věci, při rozhodování se opírá o pouhé domněnky, aniž by nechal odborně posoudit, jak závažný následek použitím jestřábího koše hrozil. Podmínky pro uplatnění krajní nouze měly být posouzeny s ohledem na všechny skutečnosti daného konkrétního případu, což se nestalo, institut krajní noze je aplikován pouze obecně, aniž by byly posouzeny skutečné reálné možnosti získání dravce, který stěžovateli uletěl. K tomu rovněž měl posloužit odborný posudek, přesto nebyl k důkazu připuštěn. Nadále se stěžovatel domnívá, že podmínky krajní nouze byly v tomto konkrétním případu naplněny. Přestupkový zákon jistě chrání majetek (hodnoty, které chrání, nejsou přesně vymezeny), a majetek stěžovatele (sokol, který nechtěně uletěl a pohyboval se v prostředí, kde mu neustále hrozilo nebezpečí, ať již ze strany lidí, divokých predátorů či elektrických sloupů s vysokým napětím) byl mimo jeho vliv ohrožen. Nebezpečí mu hrozilo neustále a přímo a čím déle jeho pobyt na svobodě trval, tím se nebezpečí zvyšovalo. V žádném případě toto nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak; v případě ptáka - dravce ho nelze jen tak jednoduše odchytit, musela být použita nějaká účinnější metoda, která by pomohla dravce získat zpět. Dle stěžovatele i odpověď na tuto otázku měl přinést odborný posudek. Trvá na tom, že také soud, proti jehož rozsudku kasační stížnost směřuje, zejména nesprávným výkladem chybně aplikoval platné právní předpisy. Odvolací správní orgán (žalovaný) nesprávně vyložil pojem „krajní nouze“, když konstatoval, že všechny tři znaky krajní nouze musí nastat současně, což se v daném případě skutečně stalo. V dané situaci (kdy sokol nechtěl přiletět na vábítko) nebyla jiná možnost, než mu nabídnout živou návnadu - a přilákat ho na holuba v jestřábím koši. K potvrzení, že taková situace může skutečně nastat, navrhoval stěžovatel k důkazu odborný posudek - což prvoinstanční správní orgán, stejně jako orgán odvolací nepřipustily. Odvezením odchytového zařízení Policií ČR bylo znemožněno navrácení sokola zpět a musel být následně odhlášen z evidence u orgánu ochrany přírody. Dle stěžovatele se nelze ztotožnit ani s názorem, že hrozil závažnější následek, vždyť případně chycený jestřáb do jestřábího koše neutrpí žádnou újmu a bylo by ho možno naprosto bez problému vypustit ihned (bez potřeby sebemenšího ošetření) do volné přírody. Soud však tomuto nesprávnému právnímu i odborně nesprávnému názoru přisvědčil. Stěžovatel dále konstatuje, že nemůže nepoukázat na skutečnost, že zákon na ochranu zvířat proti týrání se od doby, kdy k jeho údajnému přestupku došlo, podstatným způsobem novelizoval. V době, kdy se stěžovatel měl přestupku dopustit, zákon nepřipouštěl žádnou výjimku ze zakázaných způsobů odchytu, a to i pro případ ztráty vlastněného zvířete - ptáka. Protože bez této možnosti se jakýkoliv odchyt i soukromého dravce pocházejícího z odchovu v zajetí, který se nechtěně může majiteli ztratit, ať již při výcviku či vlivem nějaké neočekávané události, v době platnosti zákona v předchozím znění neexistovala možnost získat takto ztraceného dravce (ptáka) zpět, aniž by se člověk vystavoval možnosti postihu za takové jednání, přestože se lze domnívat, že člověk se v tu chvíli ocitá v krajní nouzi. Je evidentní, že tuto skutečnost si uvědomil i sám zákonodárce a možnost výjimky ze zákona (zakázaných způsobů odchytu) novelou do zákona zapracoval. Nyní tedy zákon na ochranu zvířat v ustanovení § 14 odst. 6 říká: „Zákaz odchytu do sítí se nevztahuje na odchyt savců nebo ptáků za účelem zazvěřování honiteb, za účelem jejich návratu do přirozeného prostředí, ptáků a netopýrů za účelem výzkumu, na odchyt zvířete drženého v zajetí anebo na odchyt toulavého nebo opuštěného zvířete. Zákaz se nevztahuje na odchyt ryb v rybářských revírech, který provádí uživatel revíru. Pro účely ornitologického výzkumu dále neplatí zákaz odchytu ptáků do sítí za použití zvuku magnetofonu nebo podobného zařízení. Zákaz odchytu do sítí a smyček se nevztahuje na odchyt handicapovaných zvířat za účelem jejich přijetí do záchranné stanice.“ Je tedy evidentní, že novelou zákona na ochranu zvířat se nově vytvořil prostor pro použití efektivnějších metod pro získání ztracených (a přitom lidskou péčí handicapovaných) živočichů, neschopných samostatného života byt‘ jejich použití je vázáno na konkrétní situace. Stěžovatel rovněž polemizuje s názorem, který se objevil v rozsudku krajského soudu, neboť zákon na ochranu zvířat proti týrání umožňuje použít živou kořist pro lovecké (sokolnické) dravce. Stěžovatel proto považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný, když soud svým právním názorem umožnil správním orgánům porušit ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který říká, že správní orgán zjistí stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o vysoce specializované otázky, správní orgány nevyžádáním odborného posudku pochybily. Rovněž správní orgány porušily ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, když byly povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, což zcela záměrně neučinily. Stěžovatel trvá i na dalších argumentech, které se objevily v žalobě, mimo argument, že přestupek nebyl projednán do jednoho roku, a argument, že mu byl k tíži přičten 6 let starý přestupek, který s touto záležitostí nesouvisel. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jak správní orgány, tak ani soudy nevyhodnotily jednání stěžovatele jako jednání v krajní nouzi, neboť jednoznačně nevykazovalo znaky, které zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“) v ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) popisuje. Žalovaný v tomto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě, kde své úvahy podrobně rozvádí a odůvodňuje, přičemž soud se s tímto názorem ztotožnil. Vzhledem k tomu není zřejmé, jakým způsobem by měl stěžovatelem navrhovaný odborný posudek prokázat existenci krajní nouze nebo ovlivnit zjištění skutečného stavu věci. Jak správní orgány, tak i soud, konstatovaly, že na základě podkladů byl zcela dostatečně a nepochybně zjištěn skutečný stav věci. Stěžovatel poukazoval na podstatné změny zákona na ochranu zvířat proti týrání od doby, kdy k jeho údajnému přestupku došlo, s tím, že v době, kdy se měl přestupku dopustit, zákon nepřipoušt