6 Ads 131/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 131/2011- 84 - text 6 Ads 131/2011 - 92 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: M. B., zastoupeného Mgr. Alenou Podhornou, advokátkou, se sídlem Komenského 20, Moravská Třebová, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2010, č. j. KrÚ 66114/2010/DSU, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 6. 5. 2011, č. j. 52 Ad 21/2010 - 32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Aleně Podhorné, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti druhému výroku výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen „krajský soud“). Tímto rozsudkem krajského soudu byla prvním výrokem odmítnuta žaloba stěžovatele v části směřující proti sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 19. 10. 2010, zn. 2010/76127 - 212, a druhým výrokem zamítnuta žaloba stěžovatele v části směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje č. j. KrÚ 66114/2010/DSU ze dne 8. 9. 2010. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 8. 9. 2010, č. j. KrÚ 66114/2010/DSU, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun ze dne 3. 8. 2010, č. j. 10525/2010/LAN, jímž byl stěžovateli snížen příspěvek na živobytí podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi z částky 6310 Kč na 1954 Kč měsíčně ode dne 1. 2. 2010. Své rozhodnutí krajský soud zdůvodnil tak, že mezi účastníky je spornou otázka výkladu pojmu „výdělečná činnost“ použitého v ust. § 24 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Podle § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi částka živobytí činí u osoby, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, částku existenčního minima; zvýšení částky živobytí podle § 25 až 28 a 30 této osobě nenáleží. Toto ustanovení se nevztahuje na osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3), osobu pobírající podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, osobu, která má příjem z výdělečné činnosti, osobu, která je invalidní v prvním nebo ve druhém stupni, a osobu, která vykonává dobrovolnickou službu nebo veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci. Přitom žalovaný vycházel při vymezení pojmu „výdělečná činnost“ z § 27 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Důvod pro aplikaci tohoto ustanovení spatřoval správní orgán I. stupně a potažmo též žalovaný v tom, že tento pojem je vymezen právě zákonem o pomoci v hmotné nouzi a tento zákon odkazuje na zákon o důchodovém pojištění a odkazuje na něj i zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním minimu“). Krajský soud nejprve konstatoval, že je třeba odlišovat pojem „příjem“ uvedený zejména v ust. § 9 a § 11 zákona o pomoci v hmotné nouzi od pojmu „výdělečná činnost“. Výdělečná činnost nepochybně spadá do širšího pojmu „příjem“, avšak zákon o pomoci v hmotné nouzi na rozdíl od pojmu „příjem“ blíže nevymezuje pojem „výdělečná činnost“. Při výkladu tohoto pojmu je podle názoru krajského soudu třeba vycházet z principu jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Princip jednoty právního řádu přitom znamená, že pojmy obsažené v jednom zákoně mají stejný význam jako totožné pojmy obsažené v zákoně jiném, ledaže by byl zvláštní důvod pro to, aby jim byl přiřazen význam jiný (odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 A 143/2001 - 151). Proto správní orgány předně zkoumaly, zda tento pojem není obsažen ještě v jiných právních předpisech. A jak správně konstatovaly, tento pojem je obsažen v § 27 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého se výdělečnou činností rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) - l), v) - x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. V odkazovaných ustanoveních § 5 zákona o důchodovém pojištění je pak pojem výdělečná činnost blíže specifikován vymezením konkrétních výdělečných činností. V projednávaném případě se sice nejedná o aplikaci tohoto pojmu v souvislosti se zákonem o důchodovém pojištění, avšak bez existence zvláštního důvodu pro to, aby byl přiřazen tomuto pojmu jiný význam podle zákona o důchodovém pojištění a podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, nelze dospět k jinému výkladu zmíněného pojmu a to tím spíše za situace, kdy zákonodárce v zákonu o pomoci v hmotné nouzi nevymezil uvedený pojem odlišným způsobem než v zákonu o důchodovém pojištění. Pokud by zákonodárce byl názoru, že by existoval zvláštní důvod pro to, aby tomuto pojmu byl přiřazen jiný význam v zákonu o pomoci v hmotné nouzi než v zákonu o důchodovém pojištění, jistě by vymezil tento pojem odlišným způsobem v zákonu o pomoci v hmotné nouzi, nebo by alespoň naznačil důvod, proč nelze zmíněný pojem vymezit pro účely tohoto zákona stejným způsobem jako v zákonu o důchodovém pojištění. Krajský soud proto považoval názor obou správních orgánů v případě aplikace zmíněného pojmu za správný, nicméně uvedením principu jednoty právního řádu korigoval soud tento právní názor správních orgánů (odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87. Závěr žalovaného a potažmo soudu, že při vymezení pojmu „výdělečná činnost“ je nutno vycházet z vymezení tohoto pojmu obsaženého v zákoně o důchodovém pojištění, je podle názoru krajského soudu také v souladu se samotným smyslem a účelem uvedeného ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z důvodové zprávy k zákonu o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že úmyslem zákonodárce je zvýhodnit osoby, které jsou aktivní a snaží se svoji situaci řešit. Podle důvodové zprávy k ust. § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi kritériem pro hodnocení možnosti zvýšení příjmů vlastní prací je jak vlastní aktivita osoby v hmotné nouzi tak její aktivita směrem k úřadu práce. Podle důvodové zprávy k § 11 zákona o pomoci v hmotné nouzi se při posuzování snahy o opuštění stavu hmotné nouze hodnotí v prvé řadě snaha pracovat. Podle názoru krajského soudu však zákonodárce neměl v úmyslu zvýhodnit ty osoby, které vyvíjejí pouze jednorázovou a nahodilou výdělečnou činnost za účelem získání zvýhodnění podle citovaného zákona. Úmyslem zákonodárce podle názoru krajského soudu bylo zvýhodnit pouze ty osoby, u kterých lze předpokládat snahu o získání trvalého příjmu z výdělečné činnosti. A tomu právě nejvíce vyhovuje vymezení pojmu výdělečná činnost podle zákona o důchodovém pojištění, který jednorázové a nahodilé příjmy nepovažuje za příjmy z výdělečné činnosti. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel by však nemohl být se svou žalobou úspěšný ani v případě, že by jím uplatněný příjem bylo možné považovat za příjem z výdělečné činnosti ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. g) a 25 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, předmětem posouzení činnosti stěžovatele jako výdělečné činnosti byla jeho činnost jím samotným popsaná v příjmových a výdajových dokladech za měsíc listopad a prosinec 2009, přičemž se jednalo o úklid provedený stěžovatelem v domácnosti ve prospěch jeho matky, paní B. Za tuto činnost obdržel stěžovatel příjem 100 Kč v měsíci listopad a prosinec roku 2009. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ani v části žaloby směřující proti rozhodnutí žalovaného neuvedl, že by mu měl být hodnocen ještě jiný příjem z jiné činnosti. V další části žaloby směřující proti vyrozumění Ministerstva práce a sociálních věcí uplatnil stěžovatel námitky týkající se jeho činnosti v občanském sdružení Veselé křížovky, přičemž jde o příjmy od 1. 6. 2010, nejde tedy o příjmy patřící do příjmů za rozhodné období pro stanovení příspěvku na živobytí posuzované správním orgánem I. stupně a žalovaným. Předmětem rozhodnutí bylo posouzení příjmů za rozhodné období tedy za poslední 3 měsíce před 1. 2. 2010, přičemž v tomto období uplatnil stěžovatel pouze příjmy od své matky v měsíci listopadu a prosinci 2009 za úklid domácnosti vedené jeho matkou. Tuto činnost nelze v souladu s výše zmíněným smyslem a účelem právní úpravy obsažené v zákoně o pomoci v hmotné nouzi považovat za výdělečnou činnost, když se jedná o činnost nezakládající účast na pojištění nejen podle zákona o důchodovém pojištění, ale nejedná se o výdělečnou činnost vymezenou jiným právním předpisem, kterým je zákon č. 117/1995 Sb.,