6 Ads 95/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 95/2011- 76 - text 6 Ads 95/2011 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobců: a) J. Č., b) P. Č., oba zastoupeni JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, se sídlem Letohradská 40, Praha 7, proti žalované: Policie České republiky, policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 11. 2007, č. 1800, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č. j. 8 Ca 18/2008 - 43, a ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 8 Ca 18/2008 - 46, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č. j. 8 Ca 18/2008 - 43, a ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 8 Ca 18/2008 - 46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo rozhodnuto, že rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 9. 11. 2007 číslo: 1800 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna žalobcům zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 15 824 Kč. Kasační stížností napadeným rozsudkem městského soudu bylo zrušeno shora citované rozhodnutí policejního prezidenta, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, správy Středočeského kraje č. j. PSC - 228/FPO - 2003 ze dne 19. 7. 2006, kterým bylo na základě ust. § 124 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků PČR“) nepřiznáno úmrtné žalobcům, rodičům zemřelého nstržm. J. Č., neboť neprokázali, že byli na zemřelého syna odkázáni výživou, což byla podle názoru stěžovatelky zákonná podmínka pro přiznání úmrtného vyplývající z ust. § 120 odst. 2 zákona o zákon o služebním poměru příslušníků PČR. Městský soud se v kasační stížností napadeném rozhodnutí zabýval především interpretací ust. § 120 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků PČR, které zní: Pro účely tohoto zákona se za pozůstalé považují manžel, manželka, nezaopatřené děti a rodiče nebo další osoby, pokud byly na zemřelého odkázáni výživou. Městský soud přitom dal zapravdu argumentaci žalobců, že spojka „a“ je spojkou souřadicí slučovací, tudíž podle uvedeného ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků PČR se pro účely tohoto zákona považují za pozůstalé manžel, manželka, nezaopatřené děti a rodiče. Spojka „nebo“ je spojkou souřadicí vylučovací, a proto „další osoby“, které jsou za spojkou uvedeny, se považují za pozůstalé v případě, že byly na zemřelého odkázáni výživou. Městský soud dále konstatoval, že uvedené ustanovení je nesrozumitelné, přičemž problém nastává ve slovech „byly“ a „odkázáni“. S ohledem na nejednoznačnost právní úpravy městský soud uplatnil zásadu „in dubio pro mitius“ a dospěl k závěru, že nelze uvedené ustanovení vykládat tak, jak to učinily ve správním řízení oba správní orgány, tedy že rodiče se považují za pozůstalé pouze při splnění podmínky, že byli odkázáni výživou na zemřelého policistu. Naopak argumentaci stěžovatelky vycházející z nového zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), konkrétně ustanovení jeho § 164 odst. 2, které stanoví, že pro účely úmrtného se za pozůstalého považuje manžel, manželka, nezaopatřené dítě a za podmínky, že příslušník je povinen poskytovat výživu, také rodič nebo další osoba, městský soud odmítnul s tím, že tato právní úprava není pro projednávanou věc relevantní. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje v tom, že městský soud jako jedinou interpretační metodu zvolil jazykový výklad, na základě kterého konstatoval, že ust. § 120 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků PČR je nesrozumitelné. Přitom Ústavní soud pravidelně konstatuje, že aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je neudržitelným způsobem používání práva, neboť představuje jen prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. K ověření správnosti či nesprávnosti výkladu přitom slouží ostatní interpretační postupy. Stěžovatelka k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997. Podle názoru stěžovatelky se městský soud dostatečně nezabýval smyslem a účelem úmrtného, kterým je zmírnit propad životní úrovně a zmenšit prvotní újmu osobám, které jsou v nejužším vztahu se zemřelým a jsou na něj odkázány výživou. V řešeném případě však nebylo prokázáno, že by žalobci byli na zemřelého policistu odkázáni výživou a výklad provedený městským soudem odporuje podle názoru stěžovatelky smyslu uvedeného ustanovení. Stěžovatelka dále uvádí, že smysl úmrtného respektuje i ust. § 164 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Pro interpretaci ust. § 120 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků PČR lze využít i ust. § 94 tohoto zákona upravující jednorázové odškodnění pozůstalých. Podle toho ustanovení lze jednorázové odškodnění pozůstalých přiznat v odůvodněných případech též rodičům zemřelého. Stěžovatelka odkazuje také na obdobnou úpravu v jiných zákonech. Podle ust. § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, přísluší jednorázové odškodnění rodičům zaměstnance, pokud žili se zaměstnancem ve společné domácnosti. Konstrukce odlišující nároky rodičů od nároků manželů a dětí byla obsažena i v ust. § 200 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Také zákon č. 221/1991 Sb., o vojácích z povolání, ve svém § 141 odlišuje nároky manželů a dětí od nároků rodičů, i když úmrtné konstruuje odlišně. Podle stěžovatelky tedy systematický výklad směřuje k jinému výkladu, než provedl městský soud. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud nejprve označil ust. § 120 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků PČR za nesrozumitelné a nejednoznačné, načež aplikoval mechanicky zásadu „in dubio pro mitius“, a to aniž by řešenou právní otázku vykládal za použití dalších běžných výkladových metod. Podle názoru stěžovatelky v daném případě městský soud nevycházel z principu jednoty, racionality a vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Stěžovatelka závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že kasační stížností napadené rozhodnutí považují za souladné se zákonem a aplikovaná premisa „in dubio pro mitius“ je pro výklad správná. Odůvodnění stěžovatelčiny kasační stížnosti považují žalobci za irelevantní v projednávané věci, neboť se nelze dovolávat pozdější úpravy úmrtného nebo odkazovat na podobné úpravy. Stejně tak stěžovatelčino hodnocení smyslu úmrtného jako zmírnění propadu životní úrovně a zmenšení prvotní újmy je podle názoru žalobců zcela neadekvátní, neboť částka 60 000 Kč, která je de facto předmětem sporu, nemůže zmírnit propad životní úrovně stejně jako nezmenší prvotní újmu, když se žalobci stali pozůstalými v březnu r. 2003. Žalobci též zdůrazňují, že ve věci se vede několikaletý právní spor o výklad právní normy, přičemž zůstává zcela opomenuto, že k zastřelení jejich syna došlo z nedbalosti jeho kolegy policisty. Žalobci závěrem navrhují, aby byl rozsudek městského soudu napadený kasační stížností potvrzen. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelku v řízení o kasační stížnosti zastupuje pověřený zaměstnanec s vysokoškolským vzděláním uvedeným v ust. § 105 odst. 2 s. ř. s. Jak je patrné z výše uvedeného, je pro rozhodnutí ve věci stěžejní otázka výkladu ust. § 120 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků PČR. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že gramatický výklad uvedeného ustanovení je nejednoz