7 Afs 16/2011 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 16/2011- 201 - text č. j. 7 Afs 16/2011 - 208 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: SAZKA, a. s., se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupen Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 19/2010 – 149, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Af 19/2010 – 149, zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 22. 2. 2008, č. j. 2826/08-1300-105163, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 24. 5. 2007, č. j. 182080/07/009511/4420, o vyměření vlastní daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007 ve výši 13 347 246 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že rozhodujícím pro závěr o důvodnosti podané žaloby bylo, zda se ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) stala po 1. 4. 2006 znovu platnými a účinnými, a to v důsledku změny zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb., jímž bylo zrušeno ust. § 113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, kterým byla platnost těchto ustanovení omezena do 31. 12. 2004. Pro posouzení důvodnosti žaloby je tedy podstatné, zda zákonné ustanovení, o němž právní předpis stanovil, že ke konkrétnímu dni pozbývá platnosti, může znovu nabýt platnosti a účinnosti „jenom“ tím, že ustanovení, na jehož základě předtím platnosti pozbylo, bylo následně jiným právním předpisem zrušeno. Každý právní předpis, který má být součástí platného právního řádu, je nadán atributy platnosti a účinnosti. Pozbude-li platnosti, přestává být součástí platného právního řádu. V dané věci to platí tím spíše, že právě v souvislosti s pozbytím platnosti citovaných ustanovení nabyla účinnosti úprava obsažená v ust. § 51 odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty. Pokud by bylo v době přijetí zákona o dani z přidané hodnoty úmyslem zákonodárce „pozastavit“ působení předmětných ustanovení v tom směru, že mají být nadále součástí platného právního řádu, jistě by nepoužil pojem platnosti ustanovení, ale pojem účinnosti. Městský soud proto uzavřel, že od 1. 1. 2005 pozbyla předmětná ustanovení platnosti a přestala být součástí platného právního řádu České republiky. Na tom nic nemění ani to, že zákonodárce nevyjádřil tuto skutečnost slovy, že se uvedená ustanovení zrušují. Podle názoru městského soudu nemůže neplatné ustanovení znovu nabýt platnosti a účinnosti tím, že následně dojde ke zrušení ustanovení, které pozbytí platnosti daného ustanovení upravovalo. Ustanovení, které dříve prokazatelně pozbylo platnosti, nemůže znovu nabýt platnosti, alespoň nikoli způsobem, který stěžovatel dovozuje. Není sporu o tom, že zákon o dani z přidané hodnoty nabyl platnosti dne 23. 4. 2004 a žádný z účastníků netvrdí, že by nebyl v plném znění k tomuto datu zveřejněn ve Sbírce zákonů. Je však skutečností, že předmětná ustanovení ke dni 31. 12. 2004 pozbyla platnosti. Pokud má obsahově shodná právní úprava v budoucnu opět platit, je třeba, aby poté, kdy byla zákonodárným sborem takto přijata, byla rovněž znovu vyhlášena uveřejněním jejího plného znění. Čl. XVII zákona č. 109/2006 Sb. nabyl platnosti dne 31. 3. 2006 a žádný z účastníků netvrdí, že by nebyl uveřejněn v plném znění. Jestliže však smyslem uveřejnění právních předpisů ve Sbírce zákonů má být to, aby se s jejich obsahem mohli jejich adresáti seznámit, pak požadavek uveřejnění plného znění právní normy nemůže být splněn zveřejněním nikoli obsahu právní normy, ale pouze „technických“ ustanovení, jejichž prostřednictvím má, podle mínění stěžovatele, norma vstoupit znovu v platnost. Proto nepostačuje, že bude uveřejněno, že se zrušuje dosud platné a účinné ustanovení o tom, že dříve platná právní úprava pozbývá platnosti. Podle městského soudu rovněž neobstojí stěžovatelův argument týkající se podobnosti postupu zákonodárce s postupem Ústavního soudu, pokud rozhoduje o zrušení jednotlivých právních předpisů, resp. některých jejich ustanovení, neboť je srovnáváno nesrovnatelné. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy je Ustavní soud oprávněn rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Moc zákonodárná však není nadána oprávněními příslušejícími Ústavnímu soudu. Pokud je Ústavním soudem shledáno zrušující ustanovení protiústavním, pak logickým důsledkem takového stavu musí být opětovná platnost „původního“ předtím zákonem zrušeného ustanovení. To je však rozdílná situace s tou, která nastala v dané věci. Finanční ředitelství proto nepochybilo, pokud neakceptovalo argumentaci stěžovatele. Ze shora uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že ust. § 51 odst. 1 písm. i) a ust. § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty se nestala platnou a účinnou součástí tohoto zákona v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 109/2006 Sb. Nebylo tedy nutné zabývat se tím, jaký byl případně důvod zákonodárce k postupu, který zvolil. Zjišťování tohoto důsledku totiž nic nemění na závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Pokud jde o námitku vztahující se k obsahu a povaze směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, městský soud konstatoval, že byť je na str. 6 napadeného rozhodnutí zmiňována, závěr, který finanční orgány učinily, byl založen na interpretaci vnitrostátní práva, se kterou obsah zmíněné směrnice není v rozporu. S ohledem na závěr, že ust. § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty „neobživlo“ v důsledku přijetí zákona č. 109/2006 Sb., dospěl městský soud k závěru o nedůvodnosti námitek, že při souběžné platnosti dvou různých úprav je nutno vycházet z právní úpravy pro stěžovatele výhodnější. Souběžná platnost různé právní úpravy totiž nenastala. Městský soud rovněž poukázal na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 2 Afs 14/2010 – 122, a uvedl, že není dán důvod, aby znovu hodnotil ústavnost přijímání předmětné novely zákona o dani z přidané hodnoty a případně se obracel na Ústavní soud s návrhem na zrušení zákona v rámci tzv. konkrétní kontroly norem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal rozpor napadeného rozsudku s ust. § 110 odst. 2 s. ř. s. spočívající v pochybení městského soudu při stanovení náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti, které je způsobilé mít za následek nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu nesrozumitelnosti. V napadeném rozsudku se totiž náhradou nákladů předchozího řízení o kasační stížnosti vůbec nezabýval. Výrok o náhradě nákladů řízení se v napadeném rozsudku týká pouze řízení, které bylo vedeno před městským soudem. Je otázkou, zda by tento postup bylo možné považovat i za nerespektování rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti úspěch, má na základě ust. § 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O plném úspěchu stěžovatele před Nejvyšším správním soudem nelze mít jakýchkoli pochyb, neboť napadený rozsudek městského soudu byl Nejvyšším správním soudem zrušen. Stěžovatel v kasační stížnosti vyčíslil náklady řízení, jež mu v souvislosti s řízením o předchozí kasační stížnosti vznikly. Z výše uvedených důvodů se domáhal toho, aby bylo rozhodnuto o náhradě nákladů předchozího řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel dále namítal, že ust. § 113 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty nelze v žádném případě považovat za přechodné ustanovení, jak uvedl městský soud v napadeném rozsudku. Citovaný zákon obsahuje přechodná ustanovení v § 111 a v § 113 je pak upravena odlišná účinnost některých ustanovení tohoto zákona. Pro posouzení dané věci není rozhodující úmysl zákonodárce při přijímání zákona o dani z přidané hodnoty, ani to, že od 1. 1. 2005 nabylo účinnosti ust. § 51 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, ale jeho úmysl, kterým byl veden při schvalování zákona č. 109/2006 Sb. Tímto úmyslem se městský soud vůbec nezabýval i přesto, že ho stěžovatel podrobně v žalobě rozebral. Pokud by tak učinil, musel by dojít k závěru, že zákonodárce si byl