7 Afs 66/2011 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 66/2011- 98 - text č. j. 7 Afs 66/2011 - 98 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G&C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House, Windsor Avenue 60, SW19 RR London, jednající JUDr. Kateřinou Tomkovou, prokuristkou, bytem Biskoupky 33, Ivančice, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 11 Af 36/2010 – 54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně G&C PACIFIC NIUE LIMITED domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 11 Af 36/2010 – 54, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 11 Af 36/2010 – 54, zamítl jako nedůvodnou žalobu společnosti G&C PACIFIC NIUE LIMITED, kterou se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „žalovaný“) ze dne 22. 4. 2010, č. j. 5254/10-130-102716, jímž bylo zamítnuto odvolání právního předchůdce žalobkyně - G&C Pacific, a.s. (dále jen „právní předchůdce“), proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu - Jižní město ze dne 22. 4. 2009, č. j. 83214/09/011512104412 (dále také „platební výměr“), kterým byla za zdaňovací období říjen 2006 stanovena právnímu předchůdci žalobkyně daň z přidané hodnoty, vlastní daňová povinnost, ve výši 2 376 116 Kč, namísto přiznané částky ve výši 7264 Kč. Městský soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo neúčinné či nicotné z důvodu nepříslušnosti správce daně a žalovaného k jeho vydání, ani námitce, že by byla nezákonná výzva Finančního úřadu Brno II. ze dne 15. 12. 2006, kterým bylo u žalobkyně zahájeno vytýkací řízení. Není správný názor žalobkyně, že přeshraniční fúzí došlo - ke dni účinnosti výmazu právního předchůdce z obchodního rejstříku - ke změně místní příslušnosti správce daně, resp. k zániku místní příslušnosti správce daně k vedení daňového řízení se žalobkyní (v důsledku čehož nebyl místně příslušný též žalovaný). Pro posouzení otázky místní příslušnosti správce daně, resp. žalovaného je rozhodující jednak dikce ustanovení § 48 odst. 3 a § 57 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“ nebo ZSDP“) ve spojení s ustanovením § 50 odst. 1 téhož zákona a jednak skutečnost, že předmětem daňového řízení je daňová povinnost právního předchůdce žalobkyně, která vznikla na území České republiky před provedenou přeshraniční fúzí. Právní předchůdce podal přiznání k dani z přidané hodnoty (dále také „DPH“) za období říjen 2006 dne 27. 11. 2006, což ostatně tvrdí i sama žalobkyně, když uvádí, že vstoupila do všech jeho práv jako právní nástupce. Tomuto ostatně svědčí i dikce ustanovení § 101 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro měsíc říjen 2006 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“ nebo „ ZDPH“), podle kterého platí, že zanikne-li společnost, je daňové přiznání za část posledního zdaňovacího období předcházejícího zániku plátce povinen podat jeho právní nástupce. Podal-li proto přiznání k DPH právní předchůdce žalobkyně, i z tohoto ustanovení zákona vyplývá, že daňová povinnost předchůdce trvá i po té, kdy do jeho práv vstoupil jeho právní nástupce (zde žalobkyně). Vzhledem k tomu, že odvoláním bylo napadeno rozhodnutí správce daně (Finanční úřad pro Prahu - Jižní město), který byl podle místa sídla právního předchůdce příslušný k vydání platebního výměru, byl s ohledem na dikci ustanovení § 48 a § 50 zákona o správě daní a poplatků, o odvolání oprávněn rozhodovat pouze žalovaný - jako instančně vyšší správce daně místně příslušného správce daně. Jelikož městský soud neshledal, že by ve věci žalobkyně rozhodoval nepříslušný správce daně ani nepříslušný žalovaný, je nedůvodná i námitka žalobkyně, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo nicotné důvodu nepříslušnosti rozhodujících správních orgánů. Opodstatněnou neshledal správní soud ani námitku žalobkyně, že vytýkací řízení bylo zahájeno nezákonnou výzvou (výzvou Finančního úřadu Brno III. vydanou podle ustanovení § 43 ZSDP), z důvodu neurčitosti vyjádření pochybností správcem daně. Tehdy místně příslušný správce daně ve výzvě uvedl, že má pochybnosti nejen ohledně vykázaných hodnot u přijatých i u uskutečněných zdanitelných plnění, ale i ohledně toho, zda jsou splněny podmínky nároku na odpočet daně podle ustanovení § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty u vykazovaných přijatých zdanitelných plnění a zda došlo k jejich faktickému uskutečnění (§ 21 ZDPH). Současně byl touto výzvou právní předchůdce vyzván k tomu, aby vzhledem k uvedeným pochybnostem předložil i evidenci podle § 100 ZDPH a důkazy prokazující skutečnosti uvedené právním předchůdcem žalobkyně v přiznání k DPH za měsíc říjen roku 2006, včetně doložení daňových dokladů. Městský soud dospěl k závěru, že uvedená výzva z hlediska konkrétnosti a určitosti obstojí i ve světle poukazovaného judikátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102. Tehdejší správce daně v ní řádně uvedl důvody, pro které žádá o doplnění podkladů pro své rozhodnutí. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že správce daně neměl k dispozici nic, nežli příslušný tiskopis vyplněného daňové přiznání a že šlo tedy o v pořadí prvou výzvu. Nelze se proto divit, že v této fázi řízení disponoval jen obecnými poznatky, s nimiž pak prvá výzva musí nutně korespondovat. Tím, že původní správce daně požadoval doložení konkrétních skutečností - daňových dokladů, evidence a důkazů k prokázání uplatněného nároku na odpočet, dostál požadavku konkrétnosti a určitosti uložené povinnosti (výzvy dle § 43 ZSDP). Poukazovaná výzva tedy není nezákonnou a ani na jí zahájené řízení nelze nahlížet jako na nezákonné. Městský soud proto žalobu oprávněně zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou výslovně opřela o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud především pochybil při posouzení zákonnosti (určitosti) výzvy správce daně – Finančního úřadu Brno III., vydané podle ustanovení § 43 ZSDP, když se odchýlil od stávající judikatury správních soudů - např. od poukazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 9 Afs 110/2007. Městský soud však nesprávně při aplikaci právního předpisu použil zákon o správě daní a poplatků, který při rozhodování již nebyl účinný a tedy součástí platného práva. Správní soud tedy měl - s poukazem na ustanovení § 264 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), v projednávané věci posuzovat zákonnost proběhlého daňového řízení a učiněných úkonů správce daně, nikoliv ve světle zákona o správě daní a poplatků, ale ve světle a mezích daňového řádu. Městský soud ale nesprávně posoudil i otázku místní příslušnosti správce daně a postupoval tak v rozporu se zásadou teritoriality právních norem českého právního řádu. Podle ustanovení § 13 odst. 1 daňového řádu se místní příslušnost řídí u právnické osoby jejím sídlem. Již z tohoto ustanovení daňového řádu je zřejmé, že stěžovatelka jako „daňový nerezident České republiky“ nemůže podléhat české procesní lhůtě upravující průběh daňového řízení, kterou daňový řád bezesporu je. V projednávané věci není případná ani aplikace ustanovení § 101 odst. 4 ZDPH. Je tomu tak proto, že tento zákon upravuje pouze daňové povinnosti českých daňových subjektů nebo subjektů zahraničních, které mají na území České republiky stálou provozovnu. Takovým subjektem však stěžovatelka není. Stejně tak toto ustanovení ZDPH řeší jen povinnosti právních nástupců, kdy zanikne společnost nebo družstvo zrušením bez likvidace. Stěžovatelka však není právním nástupcem společnosti zaniklé zrušením, ale „účinky přeshraniční fúze“, kdy český daňový subjekt zanikl ze zákona. Daňové důsledky této formy zániku českého subjektu však s výjimkou ustanovení § 240 odst. 4 daňového řádu neřeší ani daňový řád, ani zákon o dani z přidané hodnoty. Toto ustanovení daňového řádu tedy na stěžovatelku nedopadá, neboť nezrušila stálou provozovnu v České republice. Z textu zákona je tak patrné, že zákonodárce nemínil aplikovat ustanovení § 240 odst. 4 daňového řádu na zahraniční subjekty v plném rozsahu. Vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru daňového řádu jako procesní normy je pak