8 Afs 63/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 63/2010- 106 - text 8 Afs 63/2010 - 112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) J. J., b) E. J., zastoupených Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 8. 2009, čj. 9162/09-1400-505156 a čj. 9164/091400-505156, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 24. 8. 2010, čj. 59 Ca 80/2009  60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2009, čj. 9162/09-1400-505156, žalovaný k odvolání žalobce a) změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 2. 2009, čj. 13128/09/187913505818, kterým správce daně vyměřil žalobci daň z převodu nemovitostí ve výši 334 735 Kč, a to tak, že platební výměr změnil na dodatečný platební výměr a žalobci navíc vyměřil penále ve výši 66 947 Kč. Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2009, čj. 9164/09-1400-505156, žalovaný k odvolání žalobkyně b) změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 2. 2009, čj. 13155/09/187913505818, kterým správce daně vyměřil žalobci daň z převodu nemovitostí ve výši 334 735 Kč, a to tak, že platební výměr změnil na dodatečný platební výměr a žalobkyni navíc vyměřil penále ve výši 66 947 Kč. II. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného samostatnými žalobami u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který je usnesením ze dne 26. 7. 2010, čj. 59 Ca 80/2009  55, spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, a rozsudkem ze dne 24. 8. 2010, čj. 59 Ca 80/2009  60, je zamítl. K otázce zákonnosti zahájení daňových kontrol u žalobců krajský soud v návaznosti na rekapitulaci proti sobě stojících závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu uzavřel, že v projednávaném případě byl správce daně oprávněn zahájit u žalobců daňové kontroly, aniž disponoval konkrétním podezřením, že žalobci přiznali svoji daňovou povinnost v nesprávné výši. Správce daně nebyl tudíž povinen sdělit žalobcům důvody pro zahájení daňových kontrol. Krajský soud doplnil, že žalobci citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2009, čj. 15 Ca 194/2007  66, byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, čj. 1 Afs 28/2010  107. Jádrem sporu zůstalo podle krajského soudu posouzení otázky, zda pětiletá lhůta, jak je stanovena v § 20 odst. 6 písm. e) větě druhé zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“), počíná běžet dnem splacení vkladu, jak tvrdí žalobci, nebo zda počíná běžet dnem nabytí vlastnického práva ke vkladu, jak rozhodly finanční orgány. Krajský soud uvedl, že z § 9 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani je nutno dovodit, že pojmově může osvobození od daně přicházet v úvahu pouze tehdy, dojde-li některým ze zákonem stanovených důvodů k úplatnému převodu nebo přechodu vlastnictví k nemovitostem. Nedojde-li k úplatnému převodu nemovitostí, není dle krajského soudu důvod pro to, aby byla vyměřena a placena daň z převodu nemovitostí a aby se uplatnilo osvobození od této daně, jsou-li pro ně splněny zákonné podmínky. Krajský soud připomněl, že k otázce vzniku rozhodné skutečnosti, od níž se odvíjí běh pětileté lhůty účasti společníka ve společnosti ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani, se opakovaně vyjadřoval také Nejvyšší správní soud. Ten uzavřel, že doba pěti let, během níž se neuplatní osvobození od daně z převodu nemovitostí, které jsou vloženy do základního kapitálu obchodní společnosti, počíná běžet dnem, kdy obchodní společnost nabude vlastnické právo k těmto nemovitostem. Krajský soud podotkl, že zatímco vklad nemovitosti do společnosti je splacen předáním písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem spolu s předáním nemovitosti, vlastnické právo k nemovitosti nabývá společnost až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě uvedeného písemného prohlášení. V posuzované věci bylo podle krajského soudu nepochybné, že účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem, které žalobci vložili jako vklad do základního jmění obchodní společnosti Autocentrum s. r. o., nastaly dne 28. 12. 2000. K tomuto dni také přestali být žalobci vlastníky nemovitostí a tento den je podle krajského soudu rozhodný pro vznik daňové povinnosti, resp. od tohoto dne počíná běžet pětiletá lhůta pro osvobození od této daně. Krajský soud zdůraznil, že § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani váže ztrátu osvobození od daně z převodu nemovitostí rovněž na zánik účasti společníka v obchodní společnosti. Uvedl, že osvobození je vázáno na podmínku, že po vložení vkladu bude společník ve společnosti po dobu pěti let. Pokud v průběhu této pětileté lhůty jeho účast ve společnosti zanikne a nemovitost mu nebude vrácena, zaniká i nárok na osvobození. V projednávané věci nebylo dle krajského soudu sporu o tom, že účast žalobců ve společnosti zanikla dne 17. 2. 2005. Krajský soud na základě uvedeného uzavřel, že žalobci časový test pro osvobození od daně z převodu nemovitostí ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani nesplnili. Pětiletá lhůta ve smyslu citovaného ustanovení uplynula dnem 28. 12. 2005, přičemž účast žalobců ve společnosti zanikla již dne 17. 2. 2005. K prekluzi práva vyměřit daň krajský soud odkázal na § 22 odst. 1 a 2 zákona o trojdani ve znění platném ke dni právních účinků vkladu do katastru nemovitostí a uvedl, že v projednávaném případě lhůta pro vyměření daně ve smyslu § 22 zákona o trojdani dle § 20 odst. 6 písm. e) tohoto zákona neběžela po dobu pěti let od vkladu, tzn. od 28. 12. 2000 do 28. 12. 2005. Dnem, od kterého je nutno odvodit běh tříleté lhůty pro vyměření, je proto podle krajského soudu den, kterým došlo k ukončení stavění lhůty. Původní prekluzívní lhůta podle § 22 odst. 1 zákona o trojdani začala běžet až dne 28. 12. 2005 a končila dne 28. 12. 2008. V této lhůtě (dne 14. 11. 2008) byly daňové kontroly dle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zahájeny. Krajský soud uzavřel, že daňové kontroly provedené u žalobců byly zahájeny v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a představují úkony ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, které založily běh nové prekluzívní lhůty, neboť byly učiněny zcela nepochybně v průběhu původní lhůty k vyměření daně dle § 47 odst. 1 daňového řádu. Zahájení daňových kontrol dne 14. 11. 2008 založilo běh nové prekluzívní lhůty, která uplyne dnem 31. 12. 2011. Daň z převodu nemovitostí byla žalobcům pravomocně doměřena dne 6. 8. 2009, tedy v rámci prekluzívní lhůty. III. Žalobci (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelé namítli, že krajský soud podobně jako finanční orgány v napadeném rozsudku nesprávně posoudil otázku běhu osvobozovací lhůty dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. Dle stěžovatelů dochází k nepřijatelnému ztotožňování vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí s pojmem „vkladu nemovitostí dle zvláštního zákona“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, které neobsahuje žádnou vazbu pětileté osvobozovací lhůty na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale naopak obsahuje pouze a výhradně vazbu uvedené lhůty na okamžik provedení příslušného nepeněžitého vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti. Výklad krajského soudu se se zřetelem ke znění cit. ustanovení jeví jako nepřiměřeně extenzivní, přičemž tento způsob výkladu jde v konkrétním případě k tíži daňového subjektu. Dle stěžovatelů tak dochází k porušení zásady in dubio mitius. S touto námitkou se přitom krajský soud v napadeném rozsudku nijak nevypořádal. Dále stěžovatelé doplnili, že z rozhodnutí žalovaného a z napadeného rozsudku plyne, že dnem zápisu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch obchodní společnosti je vymezen počátek setrvání společníka ve společnosti. S takovým názorem se stěžovatelé neztotožnili. Uvedli, že zápis vlastnického práva do katastru nemá ve skutečnosti žádný vliv na to, zda se určitá osoba stane společníkem kapitálové společnosti. Klíčový je v tomto ohledu notářský zápis, na jehož základě dojde ke schválení vstupu nového společníka do společnosti a je úředně zdokumentován závazek společníka splatit vklad do základního kapitálu, k čemuž se společník zaváže v podobě prohlášení vkladatele. Již tento okam