8 As 51/2010 — Nejvyšší správní soud

8 As 51/2010- 126 - text 8 As 51/2010 - 130 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, se sídlem U Luhu 23, Brno, zastoupen Mgr. Martinem Šípem, advokátem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2009, čj. 1 SIN 1/2009, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010, čj. 31 Ca 103/2009  82, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010, čj. 31 Ca 103/2009  82, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobce podal žalovanému žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o informacích“), o poskytnutí kopie spisu Městského státního zastupitelství v Brně ve věci sp. zn. 2 ZN 12/2009, včetně kopií všech vyjádření státního zástupce a podkladů předaných Policii České republiky; dále požádal o kopii veškeré korespondence v dané věci za období od 3. 12. 2008 a rovněž o kopii dokumentu, který dokládá, že odvolání podle zákona o informacích vyřizuje nejvyšší státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství žádost odložilo postupem podle § 14 odst. 5 písm. c) zákona o informacích, neboť spis není jeho a požadované informace se nevztahují k působnosti Nejvyššího státního zastupitelství jako povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona o informacích. Žádosti vyhovělo v části týkající se funkční příslušnosti k rozhodování o opravném prostředku. Rozhodnutí vydal náměstek nejvyššího státního zástupce pro legislativu a mezinárodní pomoc. Proti postupu při vyřizování žádosti podal žalobce stížnost podle § 16a zákona o informacích, v níž namítl, že není podstatné, zda se jedná o spis povinného subjektu, ale to, zda povinný subjekt vlastní požadované informace. Postup povinného subjektu potvrdil Nejvyšší státní zástupce rozhodnutím ze dne 20. 4. 2009. II. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítl, že žalovaný postupoval ve věci nesprávně a porušil právo žalobce na svobodný přístup k informacím. Rozhodování o žádosti o poskytnutí informací patří podle § 13e odst. 1 písm. f) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), do funkční příslušnosti nejvyššího státního zástupce, nikoli jeho náměstka. O stížnosti podle § 16a odst. 4 zákona o informacích měl rozhodnout nadřízený orgán, jímž je Ministerstvo spravedlnosti. [3] Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z toho, že se v dané věci jedná o informace poskytované orgánem nerozhodujícím v trestním řízení, ale rozhodujícím v působnosti veřejné správy. Proto připustil věc k meritornímu projednání. Námitku nepříslušnosti žalovaného k rozhodnutí o opravném prostředku shledal důvodnou. Stížnost žalobce byla adresována Ministerstvu spravedlnosti, kterému měla být předložena k vyřízení. O odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhodl nepříslušný orgán. Funkční příslušnost Ministerstva spravedlnosti vyplývá i z instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 12. 1999. Pokud Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo důvod pro poskytnutí informace, mělo procesně závazným způsobem o neposkytnutí informace rozhodnout a jeho rozhodnutí mělo být vydáno vedoucím státním zástupcem, nikoli jeho náměstkem. III. [4] Rozhodnutí krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a požádal o přiznání odkladného účinku. Namítl, že Nejvyšší státní zastupitelství žádost o informaci odložilo postupem podle § 14 odst. 5 písm. c) zákona o informacích, neboť se informace nevztahovala k jeho působnosti. Jednotlivá státní zastupitelství mají vlastní zákonem stanovenou působnost, do jejíhož výkonu může jiné státní zastupitelství zasahovat jen v případech a v rozsahu stanoveném zákonem. Z pohledu zákona o informacích představuje každé státní zastupitelství povinný subjekt. Žádné zákonné ustanovení neumožňuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství vyžádat si od Městského státního zastupitelství jeho spis pro účely poskytnutí informace podle zákona o informacích. O odložení žádosti o informaci se nevydává rozhodnutí, a pokud nebylo vydáno rozhodnutí, nebylo možné proti němu podat odvolání. Podle stěžovatele nelze klást na roveň odmítnutí a odložení žádosti o informaci. Jelikož stěžovatel není v posuzovaném případě povinnou osobou, nemohl porušit § 9 a § 11 odst. 1 zákona o informacích a čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud se nezabýval vyjádřením stěžovatele k žalobě, ve kterém zdůvodnil, proč nebylo porušeno právo žalobce na informace. [5] Krajský soud podle stěžovatele pochybil při úvaze, kdo je funkčně příslušný k rozhodnutí o stížnosti. Zákon o státním zastupitelství nestanoví podřízenost nejvyššího státního zástupce Ministerstvu spravedlnosti, ani oprávnění ministerstva rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím nebo opatřením vydaným Nejvyšším státním zastupitelstvím. Podle organizačního řádu Nejvyššího státního zastupitelství byl oprávněnou osobou k rozhodování o žádostech podle zákona o informacích náměstek pro legislativu a mezinárodní pomoc. Nejvyšší státní zástupce si ponechal ve své kompetenci rozhodování o odvoláních a stížnostech proti rozhodnutím nebo postupu Nejvyššího státního zastupitelství jako povinného subjektu. Informace o příslušnosti nejvyššího státního zástupce k rozhodování o odvolání a stížnostech podle zákona o informacích je dostupná na webových stránkách Nejvyššího státního zastupitelství a žalobci byl důvod této příslušnosti v odpovědi na jeho žádost vysvětlen. I když byla stížnost žalobce adresována Ministerstvu spravedlnosti, byl stěžovatel povinen ji posoudit podle obsahu a věc předložit příslušnému orgánu, jímž byl nejvyšší státní zástupce. Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 12. 1999 neobsahovala úpravu rozhodování o odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství, ani příslušnost k rozhodování o stížnostech podle § 16a zákona o informacích. Instrukce ze dne 20. 4. 2009 již výslovně stanoví příslušnost nejvyššího státního zástupce k rozhodování o odvolání a stížnostech. IV. [6] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. [7] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná. [8] Nejprve je třeba stručně připomenout, že sdělení o odložení žádosti o informace z důvodu, že informace nespadá do působnosti povinného podle § 14 odst. 5 písm. c) zákona o informacích, je způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv žadatele o informaci. Byť takové sdělení může zdánlivě působit jako pouhé vyrozumění o nedostatku působnosti, ke které se informace vztahují a jeho vydáním není dotčeno oprávnění žadatele požádat o poskytnutí informací jiný povinný subjekt, přijetí názoru stěžovatele by vedlo k absurdním důsledkům. Pokud by totiž povinný z jakéhokoli důvodu nehodlal požadované informace poskytnout, vždy by mohl formálně tvrdit, že se požadované informace týkají skutečností nespadajících do jeho působnosti. Jeho názor, obsažený v „pouhém“ sdělení, by byl ve vztahu k tomuto orgánu konečný a žadatel o informaci by nemohl dosáhnout jeho revize cestou opravných prostředků a následně soudního přezkumu. Takový výklad je jistě neudržitelný a úvahy stěžovatele v kasační stížnosti v tomto ohledu neobstojí. [9] Klíčovou otázkou bylo určení funkčně příslušného orgánu k rozhodnutí o stížnosti proti sdělení stěžovatele o odložení žádosti žalobce, neboť požadované informace se nevztahovaly k jeho působnosti. V postupu, kdy o podané stížnosti rozhodl nejvyšší státní zástupce, ačkoli byla stížnost adresována Ministerstvu spravedlnosti, shledal krajský soud pochybení, v důsledku kterého bylo třeba žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Krajský soud sám připustil, že soudní spis neskýtal dostatek podkladů pro posouzení, zda stěžovatel postupoval správně či nikoli, pokud žádost odložil, ale soustředil se výhradně na určení funkční příslušnosti k rozhodnutí o stížnosti. Z uvedeného důvodu nemohou na důvodnosti či nedůvodnosti podané kasační stížnosti ničeho změnit její obsáhlé pasáže, které se zabývají úvahami, zda má Nejvyšší státní zastupitelství právní důvod disponovat spisem městského státního zastupitelství a zda obstojí jeho názor, že bylo třeba žádost o informaci odložit. Pokud se touto otázkou krajský soud nezabýval, nelze