9 Afs 20/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 20/2011- 83 - text 9 Afs 20/2011 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. P., zast. JUDr. Jiřím Řehákem, advokátem se sídlem U Bažantnice 205, Dobřichov, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2007, č. j. 6340/07-1100-102079, č. j. 6348/07-1100-102079 a č. j. 6354/071100-102079, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, č. j. 8 Ca 244/2007  57, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, č. j. 8 Ca 244/2007  57, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2007, č. j. 6340/07-1100-102079, č. j. 6348/07-1100-102079 a č. j. 6354/07-1100-102079. Těmito rozhodnutími žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 2. 11. 2005, č. j. 326570/05/010524/7151, č. j. 326585/05/010524/7151 a č. j. 326594/05/010524/7151, kterými byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 ve výši 62 600 Kč, za rok 2001 ve výši 60 020 Kč a za rok 2002 ve výši 29 740 Kč. Jak Finanční úřad pro Prahu 10, tak žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že jím vykazované výdaje na pracovní cesty jsou výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Žalovaný ve svých rozhodnutích dále konstatoval, že evidence jízd předložená stěžovatelem není průkazná, jelikož neobsahuje stav celkově najetých kilometrů k 1. 1. a 31. 12. příslušného zdaňovacího období a neuvádí cesty uskutečněné pro soukromé účely. Z tohoto důvodu byl stěžovatel vyzván k doplnění této evidence dalšími důkazními prostředky, a to doložením stavu tachometru k počátku a konci příslušného zdaňovacího období, doložením dokladů o technických prohlídkách a doložením účelu každé pracovní cesty prvotními doklady. V dokladech o technické kontrole je totiž uveden stav ujetých kilometrů na tachometru vozidla, dle kterých by bylo možné ověřit správnost stěžovatelem uváděných kilometrů při pracovních cestách. Městský soud ve vztahu k námitce týkající se průkaznosti stěžovatelem předložené evidence plně odkázal na rozhodnutí žalovaného. Dále tento soud uvedl, že smyslem výzvy správce daně k předložení evidence o provozu motorového vozidla, resp. dokladů o technické kontrole vozidla, je snaha správce daně opatřit si podklady pro rozhodnutí. Pokud by stěžovatel takové důkazní prostředky předložil, prokázal by, že předmětné pracovní cesty skutečně realizoval. Městský soud uznal, že správce daně nemůže po stěžovateli vynucovat předložení evidence, kterou není povinen vést, a za její nepředložení jej sankcionovat, nicméně k tomu v dané věci nedošlo. Stěžovatel nebyl s prokazováním svých tvrzení úspěšný proto, že nevedl předmětnou evidenci, ale proto, že neprokázal svá tvrzení. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že české právní předpisy neznají pojmy „pravidelné pracoviště“ či „cesta do práce“ a správce daně je byl povinen definovat, když odkázal na strany 2 až 4 žalobou napadených rozhodnutí, kde žalovaný uvedené pojmy vyložil s přihlédnutím k zákonné úpravě. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvedl, že správce daně se nezabýval obsahem nájemní smlouvy o pronájmu čerpací stanice, která podrobně stanovuje povinnosti nájemce k pronajímateli, zajištění jejího nepřetržitého hospodárného chodu, tudíž jeho fyzické účasti na jejím řízení, takže cesty z místa jeho podnikání v Praze do místa provozovny, tj. čerpací stanice pohonných hmot na dálnici D1, jsou nutným výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Uvedené odůvodnil tím, že v místě svého podnikání v Praze provádí administrativní práce (např. přípravu na fakturaci, firemní korespondenci, přípravu objednávek apod.) a v provozovně pak probíhá samotná praktická činnost jako prodej pohonných hmot a kontrola. Stěžovatel zdůraznil skutečnost, že čerpací stanice, která je jeho provozovnou, se nachází na dálnici D1, kam není možno se dopravit hromadnou dopravou, a uvedl, že žalovaný ani městský soud se nezabývaly otázkou, jakým způsobem se sem má stěžovatel dopravit, aby efektivně dosahoval příjmů, resp. výnosů. Stěžovatel dále namítl, že správci daně nepřísluší vyžadovat knihu jízd, v níž by byl zaznamenán stav tachometru, a prokázání technických kontrol na používané vozidlo. Uvedl, že daňový subjekt prokazuje jen údaje, které uvedl, mezi něž nepatří žádné soukromé cesty či záznamy o technických prohlídkách vozidla, které nemá v obchodním majetku. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí žalovaného, podle kterých je třeba vést průkaznou evidenci o provozu vozidla. Zdůraznil, že žalovaný nevzal v úvahu písemné prohlášení JUDr. Jiřího Hrdého, výkonného ředitele společnosti Total ČR, s.r.o., který potvrdil evidenci jízd předloženou stěžovatelem. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s hodnocením městského soudu, že z argumentace žalovaného je zcela zjevný účel a smysl výzev správce daně k předložení evidence o provozu motorového vozidla, resp. dokladů o technické kontrole, takže se nejednalo o svévoli ze strany žalovaného, ale o snahu opatřit si podklady pro rozhodnutí. Tato argumentace je zavádějící, stejně jako argumentace správce daně: „vzhledem k špatně čitelným evidencím jízd v položce datum byly v dalších měsících vzaty všechny dny, kdy se neuskutečnilo jednání nebo nákup zboží, a jedna cesta uskutečněná dvakrát v jednom dni jako soukromý výdaj podnikatele,“ a konstatoval, že evidenci odevzdal bezvadně čitelnou, proto mu nemůže jít k tíži, že si správce daně zhotovil nekvalitní kopii. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že žádal správce daně o uvedení právního předpisu, který pro osoby podnikající podle živnostenského zákona definuje pojmy „pravidelné pracoviště“ či „cesta do práce“. Skutečnost, že ve sdělení rozdílů mezi stanoveným daňovým základem a daní ze dne 22. 12. 2005, č. j. 360103/05/010931/0802, je konstatováno, že daňový subjekt neprokázal, proč jezdil opakovaně trasu Praha  Humpolec  Praha v jednotlivých dnech, dle stěžovatele svědčí o nekompetentnosti pracovníků správce daně a stěžovatel si klade otázku, zda byla prováděna kontrola na daň z příjmů nebo zda jde o flagrantní aroganci a šikanu pracovníků správce daně. Žalovaný ve svém vyjádření z důvodu, že námitky uplatněné v kasační stížnosti se shodují s námitkami uvedenými v žalobě k městskému soudu a v odvolání, odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejdříve je nutno uvést, že z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soudy ve správním soudnictví jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k prekluzi práva daň vyměřit či doměřit (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07; ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1418/07; ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1139/08, dostupné z http://nalus.usoud.cz). Jestliže v daňovém řízení nebo v řízení o správním deliktu nebyla otázka uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daňové povinnosti nebo pro uložení sankce za správní delikt účastníkem řízení vznesena a zároveň správní orgány mají za to, že k prekluzi nedošlo, nemusí ve svých rozhodnutích uvádět, že prekluze nenastala, či výslovně zmiňovat skutečnosti rozhodné pro posouzení této otázky; plně postačuje, pokud lze otázku, zda nedošlo k prekluzi, posoudit na základě správního spisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 5 Afs 33/2010  55, všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nsssoud.cz). Naopak v případě, že k prekluzi práva daň vyměřit či doměřit došlo