9 As 67/2010 — Nejvyšší správní soud

9 As 67/2010- 74 - text 9 As 67/2010 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: PETRA spol. s r.o., se sídlem Brandlova 129, Hodonín, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2007, č. j. 560/2312/07, ve věci správního deliktu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 Ca 281/2007  26, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 Ca 281/2007  26, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2007, č. j. 560/2312/07, zamítnuta jako nedůvodná dle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 25. 6. 2007, č. j. 46/OOL/0702866.11/07/HFK, kterým byla stěžovateli uložena pokuta podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o České inspekci životního prostředí“), ve výši 500 000 Kč. Městský soud v napadeném rozhodnutí po obsáhlé rekapitulaci skutkového stavu a příslušných zákonných ustanovení uvedl, že uplatněné žalobní námitky lze rozdělit do dvou skupin, a to na námitky týkající se věcného posouzení případu a na námitky procesního charakteru. Městský soud po přezkoumání věci uvedl, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, na základě jakých úvah a skutečností žalovaný dospěl k závěru o spáchání správního deliktu žalobcem, žalovaný se rovněž ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s tím, proč nepřistoupil k provedení žalobcem navrženého důkazu  posudku znalce, když uvedl, že odborné orgány resortu životního prostředí jsou vybaveny odborníky příslušných oborů, o čemž není důvod pochybovat, přičemž znalce ustanovuje správní orgán až v případě, kdy nemůže zajistit odborné posouzení jiným způsobem. Žalovaný dostatečným způsobem obstaral podklady pro své rozhodnutí a uvedl, jakými úvahami se při utváření svých závěrů řídil. K obecně formulované námitce stěžovatele, že v daných lokalitách nepracoval on, ale jeho subdodavatelé, jež mají být odpovědní, městský soud uvedl, že tato námitka nebyla v průběhu správního řízení uplatněna a stěžovatel ji vznesl až v podané žalobě. Vzhledem k tomu, že zůstala pouze v rovině ničím nedoloženého tvrzení, městský soud ji jako účelovou odmítl. Nedůvodnými shledal městský soud rovněž námitky procesního charakteru. Ze správního spisu městský soud ověřil, že zástupce stěžovatele byl přítomen šetření inspekce dne 18. 10. 2006, k jehož výsledkům nevznesl žádné připomínky, v průběhu správního řízení byl stěžovatel s úkony provedenými inspekcí před zahájením správního řízení seznámen a nevznesl proti nim žádné připomínky, ani neuplatnil námitky. Z uvedených důvodů městský soud žalobu podanou stěžovatelem jako nedůvodnou zamítl. V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel kasační námitky dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; je přesvědčen, že městský soud měl žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušit z důvodu vady správního řízení spočívající v nerespektování zásady ne bis in idem, pro které je napadené rozhodnutí nezákonné. Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Havlíčkův Brod (dále také „inspekce“), ještě před zahájením řízení, k němuž se vztahuje tato kasační stížnost, zahájila dne 21. 12. 2006 jiné řízení, v jehož rámci se zabývala jednáním stěžovatele, které vymezila obdobně jako v napadeném řízení, které však bylo zahájeno až dne 20. 3. 2007. V rámci prve zahájeného správního řízení byla stěžovateli rozhodnutím ze dne 17. 4. 2007 udělena pokuta v úhrnné výši 850 000 Kč dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Z uvedeného plyne, že inspekce zahájila ve vztahu k jednomu skutkově totožnému jednání, jež je připisováno stěžovateli, dvě správní řízení a následně mu uložila za jediný skutek dvě správní sankce, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem. Tuto zásadu je třeba, v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž stěžovatel obsáhle cituje, aplikovat i na oblast správního trestání. S ohledem na výše uvedené nemělo být později zahájené správní řízení, jež je předmětem soudního přezkumu, vůbec zahájeno. Správní řízení tak vykazuje zcela zásadní vady, neboť je zahájeno v rozporu se základními zásadami správního trestání zaručenými ústavním pořádkem České republiky i řadou mezinárodních úmluv. Městský soud měl proto rozhodnutí vydané v takovém správním řízení zrušit, a to i bez návrhu, neboť se jedná o vadu, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ze zásady ne bis in idem vyplývá mimo jiné zásada litispendence. Ta je dána tehdy, když u téhož správního orgánu má probíhat řízení ve věci, v níž už bylo jiné řízení zahájeno. To platí jak v případech, kdy obě řízení mají týž předmět, tak i v případech, kdy předmět jednoho řízení je součástí širšího předmětu druhého řízení. Překážka litispendence taktéž brání již samotnému zahájení řízení. Z uvedených důvodů městský soud pochybil, když napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil, neboť nepostupoval v souladu se zákonem, resp. s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Napadený rozsudek je tak nezákonný. Pro úplnost stěžovatel ve stručnosti popsal průběh správního a následného soudního řízení před Městským soudem v Praze, který následně v pořadí první rozhodnutí ve věci pokuty za porušení ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v současnosti nadále probíhá prve zahájené správní řízení, nelze dle stěžovatele připustit, aby zároveň probíhalo i další řízení o uložení sankce za skutkově totožné jednání. Ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., jež stanoví subjektivní a objektivní lhůtu správnímu orgánu pro zahájení řízení, nelze obcházet paralelním zahájením několika správních řízení, v jejichž rámci by bylo skutkově totožné jednání posuzováno dle různých správních předpisů tak, jak v daném případě učinil žalovaný. Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukazuje na procesní vady správního řízení, jichž se měly dopustit správní orgány obou stupňů. Ačkoliv inspekce provedla na místě samém čtyři místní šetření za účelem zjištění škod, žalovaný pak jedno místní šetření, stěžovatel nebyl na žádné z těchto šetření jako účastník řízení, resp. osoba podezřelá ze spáchání deliktu, přizván. Tímto jednáním tak došlo ke zcela zjevnému porušení zásad uvedených v § 4 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž byla dle stěžovatele porušena zásada rovného postavení účastníků při uplatňování procesních práv stanovená v § 7 odst. 1 citovaného předpisu. Jedině tak by totiž byl stěžovateli dán dostatečný prostor k uplatnění námitek a připomínek. Rovněž je třeba upozornit na to, že rozhodnutí inspekce neobsahuje přesvědčivé zdůvodnění, na základě jakých okolností dospěla k závěru, že to byl právě stěžovatel, kdo svým jednáním ohrozil či poškodil životní prostředí, stejně tak nebylo nikterak prokázáno, že se tak stalo jeho zaviněním. Absence odůvodnění této otázky činí rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že nebyl skutečně prokázán rozsah škod v tvrzeném rozsahu, neboť za základ pro rozhodování bylo vzato subjektivní posouzení pracovníků inspekce, kteří však dle stěžovatele nemají dostatečné odborné znalosti. Přitom požadavek stěžovatele na vypracování znaleckého posudku byl bez dalšího odmítnut jako nadbytečný. Správní orgány tak nedodržely svoji povinnost stanovenou v § 50 odst. 3 správního řádu, a to zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být uložena povinnost. Stěžovatel rovněž navrhl provedení pochůzky na místě samém, jakožto důkaz, který by prokázal, že jeho činností nedošlo k poškození takového charakteru, jak uvádí inspekce. Správní orgán by přitom měl v zájmu zachování zásady materiální pravdy provést vždy ty důkazy, které mu účastníci navrhnou a které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Naložení s důkazy nezáleží na libovůli správního orgánu, jejich nep