1 As 51/2012 — Nejvyšší správní soud

1 As 51/2012- 242 - text 1 As 51/2012 - 271 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: JUDr. Vlastimil Rampula, vrchní státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, 120 00, Praha 2, proti žalovanému: Ministr spravedlnosti, zastoupený JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, 110 00, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2011, č. j. 633/2011-LO-SP/19, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 A 310/2011 - 99, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 A 310/2011 – 99, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Vlastimil Rampula (dále v textu též „žalobce“), je od roku 2007 do současné doby vrchním státním zástupcem v Praze. Do této funkce byl jmenován na návrh bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem. [2] Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal dne 9. 3. 2011 a 2. 6. 2011 ministru spravedlnosti (dále v textu též „stěžovatel“ či „správní orgán“) návrhy podle § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), na jeho odvolání z funkce. [3] Podle návrhů žalobce závažně porušil povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce: 1) podpisem „Protokolu o vzájemném porozumění mezi Státním zastupitelstvím v Astaně a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze“ dne 9. 4. 2010 (bod 1 návrhu ze dne 9. 3. 2011), 2) při řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze, konkrétně pak jeho organizační složky – odboru závažné hospodářské a finanční kriminality (v textu dále též „OZHFK“, bod 2 návrhu ze dne 9. 3. 2011), 3) nehospodárným zacházením s finančními prostředky tvořícími rozpočet Vrchního státního zastupitelství v Praze (bod 3 návrhu ze dne 9. 3. 2011), 4) nesprávným a nezákonným postupem při vydání telefonického pokynu dozorové státní zástupkyni Darje Dunajové v tzv. kauze IPB, vedené u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 9 VZV 19/2008, jímž jí uložil, aby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku nepodala odvolání ihned přímo do protokolu o hlavním líčení před Městským soudem v Praze, jak měla sama v úmyslu, ale ponechala si lhůtu pro případné podání odvolání až po doručení písemného vyhotovení rozsudku soudem (návrh ze dne 2. 6. 2011). [4] Žalovaný ministr spravedlnosti návrh nejvyššího státního zástupce shledal důvodným ve shora uvedeném bodu 2 (zčásti) a 4 (zcela), body 1 a 3 shledal nedůvodnými. Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2011, č. j. 138/2011-OJ-SZ/42 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), odvolal ministr žalobce z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Ve výroku rozhodnutí vymezil dva „skutky“. Podle prvního z nich „Vlastimil Rampula v rozporu s ustanoveními 13a odst. 1, § 13f odst. 1 písm. b) a § 12e odst. 1 zákona o státním zastupitelství nejméně od roku 2008 jako vrchní státní zástupce v Praze, tedy ve funkčním postavení vedoucího státního zástupce, nevyužíval svých oprávnění k řídící a metodické činnosti odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Vrchního státního zastupitelství v Praze a nereagoval na četná, dlouhodobá a opakující se pochybení v postupu státních zástupců v trestních věcech, když nepřijal odpovídající organizační, metodická, personální či jiná opatření k odstranění zjištěných vad a nedostatků a k zamezení jejich opakování“. V druhém případě „naopak v jiné věci, konkrétně v tzv. kauze IPB (sp. zn. 9 VZV 19/2008, dříve sp. zn. 2 VZV 18/2002) nepřiměřeně a v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 2, § 24 odst. 1, 2 a § 12e odst. 1 a zákona o státním zastupitelství ingeroval do trestního řízení tím, že bez důkladné znalosti spisu vydal pokyn dozorové státní zástupkyni k nepodání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze přímo do protokolu o hlavním líčení, ale k ponechání si lhůty pro zvážení podání opravného prostředku po doručení písemného vyhotovení rozsudku, aniž tento pokyn řádně odůvodnil, čímž mohl ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce“. Obě popsaná jednání byla klasifikována jako porušení povinností vyplývajících z výkonu funkce vedoucího státního zástupce závažným způsobem ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Žalobcem podaný rozklad proti tomuto rozhodnutí pak ministr spravedlnosti zamítl rozhodnutím ze dne 13. 10. 2011, č. j. 633/2011-LO-SP/19 (dále v textu též „napadené rozhodnutí“). [5] Proti rozhodnutí o rozkladu podal žalobce správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který jí vyhověl a výše citovaným rozsudkem ze dne 17. 2. 2012 obě rozhodnutí ministra zrušil. [6] Městský soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí o odvolání vrchního státního zástupce z funkce je v prvé části „skutkové věty“ částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, ve zbývající části pak nezákonné, neboť skutky zde žalobci kladené za vinu nelze hodnotit jako závažné porušení povinnosti vedoucího státního zástupce. Soud proto napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, v části pro vady řízení a v části pro nezákonnost, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Závěrem městský soud zdůraznil, že předmětem přezkumu je pouze napadené rozhodnutí a jeho zákonnost. II. Kasační stížnost a replika stěžovatele [7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný v zákonné lhůtě dne 24. 2. 2012 blanketní kasační stížnost, kterou teprve po výzvě Nejvyššího správního soudu (§ 106 odst. 3 soudního řádu správního, dále též „s. ř. s.“) podáním ze dne 28. 3. 2012 odůvodnil. Po vyjádření žalobce ke kasační stížnosti využil stěžovatel svého práva a podal k němu dne 23. 5. 2012 repliku. [8] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů stanovených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení) a dále § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tvrzená nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé). Obsáhlá kasační stížnost je vnitřně strukturována do pěti částí (obsah, úvod, rekapitulace dosavadního řízení, důvody kasační stížnosti a závěrečný návrh), přičemž pro řízení o kasační stížnosti má význam zejména část IV. Důvody kasační stížnosti. Tato část se dále větví dle konkrétních důvodů kasačních námitek. [9] Podle stěžovatele městský soud vybočil z mezí přezkumu rozhodnutí správního orgánu tím, že se neomezil na přezkoumání otázky, zda napadené rozhodnutí nenese prvky nahodilost či libovůle a při přezkumu jednotlivých pochybení vytýkaných žalobci nepřihlédl ke specifické povaze funkce vrchního státní zástupce a zvláštní povaze řízení. Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětný rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [10] Analýza konkrétních argumentů obsažených v kasační stížnosti a vypořádání kasačních námitek bude následovat v části IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem a posouzení věci. III. Vyjádření ke kasační stížnosti a duplika žalobce [11] Žalobce se ke kasační stížnosti žalovaného vyjádřil v podání ze dne 26. 4. 2012. Žalobce rovněž posléze využil svého práva a reagoval duplikou ze dne 5. 6. 2012 na repliku stěžovatele k jeho vyjádření. [12] Žalobce obecně považuje zdůvodnění městského soudu za přesvědčivé, argumenty v kasační stížnosti hodnotí jako příliš obecné a nesměřující proti argumentům v rozhodnutí, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a přiznání nákladů žalobci. [13] Konkrétní vyjádření ke kasačním námitkám bude následovat v části IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem a posouzení věci. IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem a posouzení věci [14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti, je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. [15] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [16] O kasační stížnosti rozhodoval soud v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání. Soud však připomíná, že v řízení důsledně respektoval princip rovnosti stran a dal jim rovnocennou možnost k věci se v řízení vyjádřit (kasační stížnost stěžovatele a jeho replika k vyjádření žalobce, vyjádření