3 Ads 52/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 52/2012- 21 - text 3 Ads 52/2012 - 21 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: V. V., zast. Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Moravské náměstí 15, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, za účasti: J. V., o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 2. 11. 2009, č.j. KUJI 80634/2009, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2012, č. j. 57 A 11/2011 - 79, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2012, č. j. 57 A 11/2011 - 79, a rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 2. 11. 2009, č.j. KUJI 80634/2009, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 9.600 Kč do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky Mgr. Marty Ptáčkové. O d ů v o d n ě n í : Nejvyšší správní soud upouští v daném případě od podrobné rekapitulace dosavadního průběhu řízení, který byl dostatečně podrobně popsán v rozsudku ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 Ads 144/2009 - 56, a omezuje se pouze na závazný právní názor v tomto rozsudku vyslovený a navazující nyní přezkoumávaný rozsudek krajského soudu. I. Zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu V uvedeném zrušovacím rozsudku ze dne 19. 1. 2011 dospěl Nejvyšší správní soud předně k závěru, že se krajský soud náležitě nevypořádal s žalobní námitkou týkající se uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), pro uplatnění nároku na vrácení dávky poskytnuté neprávem nebo v nesprávné výši. Citované ustanovení stanoví, že nárok zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne, za který byla dávka vyplacena. Tyto lhůty neplynou po dobu řízení o odvolání, řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky. Krajský soud k této námitce pouze stručně uvedl, že se ztotožnil se závěrem žalovaného, že lhůta dosud neuplynula, neboť dávka byla stěžovatelce vyplácena v době od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005. Správní orgán se podle krajského soudu o pobírání částky 11.000 Kč dozvěděl již koncem července 2005, oficiálně byla tato okolnost sdělena manželi V. do protokolu dne 14. 9. 2005. Z uvedeného není jednoznačně zřejmé, od kterého dne začala podle krajského soudu subjektivní prekluzivní lhůta plynout, zda krajský soud považoval za její počátek vědomost správního orgánu o této skutečnosti či teprve sdělení manželů V. do protokolu dne 14. 9. 2005. Krajský soud ani blíže neobjasnil, jak tato lhůta dále běžela do vydání rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice dne 9. 9. 2009, tedy po jak dlouhou dobu byla stavěna z důvodu odvolacího řízení a řízení o žalobě. Přesné vymezení těchto časových úseků je přitom pro posouzení zachování lhůty nezbytné. Nejvyšší správní soud dospěl dále k závěru, že se krajský soud náležitě nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že ji za porušení ohlašovací povinnosti stanovené v § 106 zákona č. 100/1988 Sb. nelze postihnout. Jak vyplývá z § 107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. i ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2008, č. j. 3 Ads 3/2008 – 52, je předpokladem pro rozhodnutí o povinnosti vrátit dávku nebo její část podle citovaného ustanovení jednak závěr o tom, že je výhru nutno považovat za rozhodnou skutečnost pro nárok na dávku, a jednak že lze stěžovatelce přičíst odpovědnost za nesplnění oznamovací povinnosti a tedy za neoprávněné vyplacení dávky. Krajský soud se však ve svém rozsudku vyjádřil pouze k první části této úvahy, kdy dospěl k závěru, že ačkoli výhra v zákaznické hře nebyla do 31. 12. 2005 příjmem ve smyslu § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 463/1991 Sb., je nutno ji považovat za skutečnost relevantní pro posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. Existence výhry je tedy rozhodnou skutečností pro posouzení nároku na dávku ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. S tímto posouzením krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Ostatně již ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 Ads 154/2007 – 54, dospěl při posouzení osvědčování povinnosti žadatele o dávku sociální péče k závěru, že je třeba mezi skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku zařadit vedle příjmů také všechny ostatní skutečnosti, které ovlivňují sociální a majetkovou situaci žadatele. Přestože zmíněná výhra nespadá do kategorie příjmů podle § 6 zákona o životním minimu, nelze pominout, že nezanedbatelným způsobem ovlivňovala žalobcovy celkové majetkové poměry. Informace o vyplácení výhry je tedy skutečností rozhodnou pro nárok na dávku podle s § 7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti. Samotný závěr o tom, že výhra byla skutečností rozhodnou pro nárok na dávku, však podle Nejvyššího správního soudu nepostačuje pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky vrátit neoprávněně vyplacenou dávku. Z této skutečnosti lze nepochybně dovodit, že došlo ke vzniku přeplatku na dávce, nicméně to samo o sobě nestačí k tomu, aby mohl být tento přeplatek předepsán k úhradě stěžovatelce. Jak již bylo uvedeno výše, je třeba se dále zabývat tím, zda lze u stěžovatelky dovodit zavinění za vznik přeplatku. Stěžovatelka se domnívala, že měsíčně vyplácenou výhru jejího manžela nelze považovat za opakující se pravidelný příjem podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona 463/1991 Sb., a že ji tedy není povinna uvést jako rozhodný příjem pro účely zákona o sociální potřebnosti, a tudíž ji správnímu orgánu neohlásila. Za situace, kdy však bylo objektivně zjištěno, že výhra jejího manžela byla relevantní pro posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., je nutno dále posoudit, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila některou z forem zavinění vyjádřenou v § 107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., tedy že neohlásila rozhodnou skutečnost, nebo přijímala dávku, ačkoliv věděla nebo musela z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, nebo vědomě jinak způsobila, že dávka nebo její část byla vyplacena neprávem. Právě tuto úvahu však odůvodnění rozsudku krajského soudu v potřebném rozsahu postrádá. II. Napadený rozsudek krajského soudu Novým, nyní přezkoumávaným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Co se týká prekluzivní lhůty podle § 107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., vycházel soud ze skutečnosti, že tyto lhůty neplynou po dobu řízení o odvolání, řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky. Za datum počátku prekluzivní lhůty považoval 1. 8. 2005, kdy správní orgán prvního stupně oficiálně obdržel potvrzení firmy AHOLD Czech republic a. s., že od měsíce února 1998 je manželovi žalobkyně vyplácena pravidelně výhra ve výši 11.000 Kč měsíčně. Tímto okamžikem správní orgán zjistil, že souběžně s dávkou je vyplácena výhra a rodina žalobkyně neplní zákonné podmínky pro vyplácení dávky. Ze spisové dokumentace vyplývá, že ve věci probíhalo řízení o vyčíslení přeplatku a povinnosti vrácení dávky na základě vydaného rozhodnutí ze dne 1. 3. 2006. Odvolání bylo podáno 13. 3. 2006, rozhodnutí odvolacího orgánu vydáno dne 28. 4. 2006, vypraveno 10. 5. 2006. Lhůta tedy neběžela od 13. 3. 2006 do 10. 5. 2006, tj. 59 dnů. Dále bylo ve věci vydáno rozhodnutí dne 26. 5. 2006, kterým byla žalobkyni uložena povinnost vrátit přeplatek, doručeno 5. 6. 2006. Odvolání bylo podáno dne 9. 6. 2006, rozhodnutí o něm je ze dne 27. 3. 2007 (lhůta neběžela od 5. 3. 2007 do 4. 4. 2007, tj. 30 dnů). Dne 16. 5. 2007 byla podána žaloba, do 12. 6. 2008 probíhalo řízení o žalobě, a lhůta tedy neběžela 394 dnů. Celkem lhůta neběžela 483 dnů. Jelikož do dne 9. 9. 2009, kdy bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, neuplynuly od 1. 8. 2005 tři roky (1.500 dnů – 483 dnů, po které lhůta neběžela = 1.017 dnů), nárok na vrácení dávky podle krajského soudu nezanikl, a není proto důvod, aby bylo od vymáhání neprávem vyplacené dávky upuštěno. Pokud pak jde o posouzení zavinění žalobkyně, konstatoval soud, že žalobkyně si byla vědoma svého zamlčení existence výhry a finančních prostředků, které z ní pravidelně plynou, nebo minimálně musela předpokládat, že tato okolnost by měla zásadní vliv na možnost přiznání dávky, resp. v případě přiznání výhry by jí dávka přiznána nebyla. Finanční prostředky z výhry umožňovaly její rodině plné pokrytí základních životních potřeb vlastním přičiněním [§ 1 odst. 3 písm. c) zákona o sociální potřebnosti], bez nutnosti doplnění příjmu dávkou, v souladu s § 3 odst. 2 citovaného zákona, podle kterého se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když