3 Ads 8/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 8/2012- 25 - text 3 Ads 8/2012 - 26 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: MUDr. J. V., zastoupené JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem K Hájku 122, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 16. 5. 2008, č. j. MZDR 10877/2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011, č. j. 9 A 22/2011 – 127, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyni s e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 2.400 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2008 č. j. 38797/2006 nepřiznalo Ministerstvo zdravotnictví žalobkyni specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru psychiatrie. Své rozhodnutí odůvodnilo ministerstvo takto: Žádost byla podána podle § 44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“). Ze současně platné právní úpravy zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění zákona č. 121/2004 Sb., byla vypuštěna povinnost připojit k žádosti o registraci osvědčení komory o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe, jakož i osvědčení komory k výkonu praxe odborných zástupců a byla nahrazena povinností připojit doklad o vzdělání. Novela zákona č. 160/1992 Sb. nabyla účinnosti dnem 18. 4. 2004. Současně s touto novelou však nedošlo ke změně zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve kterém i nadále zůstalo ustanovení o možnosti komor vydávat osvědčení České lékařské komory pro účely samostatné praxe. Z důvodu různého data nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. a zákona č. 121/2004 Sb., obsahuje § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. dikci „získali osvědčení České lékařské komory“, aniž by zákon uváděl datum do kdy, protože v době jeho přijetí nebylo možno předvídat datum nabytí účinnosti zákona č. 121/2004 Sb. Citovanou dikci zákona je však třeba – s ohledem na to, že jde o přechodné ustanovení, které zajišťuje přechod již získaných práv – nezbytné vykládat a vztahovat k datu nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. Protože novela zákona č. 160/1992 Sb. nabyla účinnosti až dnem 18. 4. 2004, je podle ministerstva nutno akceptovat vydávání osvědčení České lékařské komory až do dne 17. 4. 2004. Dikci zákona „získali osvědčení České lékařské komory“ je třeba vykládat v kontextu obou zákonů. Po datu 17. 4. 2004 je však už zcela jednoznačně nutné respektovat novou úpravu zákona č. 95/2004 Sb., která stanovuje podmínky pro získání způsobilosti pro výkon práce lékaře. Z výše uvedených důvodů nelze podle ministerstva licenci České lékařské komory vydanou dne 15. 3. 2006 ve smyslu § 44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb. již uplatnit. Proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu podala žalobkyně rozklad. Namítala, že byly splněny všechny podmínky zákona pro přiznání specializované způsobilosti, připomněla průtahy v řízení a odkázala na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z jehož znění vyplývá, že zákon nelze měnit interními příkazy nebo výklady překračujícími rámec zákona. Podle § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. postačuje, má-li lékař osvědčení České lékařské komory a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonával zdravotnické povolání lékaře. Ministr zdravotnictví rozklad žalobkyně v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Podle přechodného ustanovení § 44 odst. 1 věty šesté lze podle ministra postupovat pouze tehdy, jestliže byla licence České lékařské komory vydána nejpozději do doby změny podmínek na základě nové právní úpravy dané zákonem č. 95/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 2. 4. 2004. Žalobkyně předložila pouze atestační diplom I. stupně pro obor psychiatrie a licenci České lékařské komory ze dne 15. 3. 2006 pro obor psychiatrie. Z toho je zřejmé, že žalobkyně nesplnila podmínky přechodného ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. Opačný výklad by znamenal obcházení zákona č. 95/2004 Sb., protože by umožnil získání specializované způsobilosti toliko na základě licencí komor. Městský soud v Praze následně rozhodnutí ministra zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze pak zrušil ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 157/2010 - 102, poté, co se neztotožnil s výkladem pojmu nepřezkoumatelnost tak, jak jej interpretoval Městský soud v Praze. Rozhodnutí žalovaného není podle jeho názoru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V napadeném rozhodnutí je jasně vysvětleno, proč se podle žalovaného ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. na žalobkyni nevztahuje. Podstata sporu spočívá v tom, zda lze podle shora uvedeného ustanovení uplatnit osvědčení České lékařské komory, které bylo vydáno po datu 17. 4. 2004. Tuto právní otázku měl Městský soud v Praze v dalším řízení posoudit. II. Nové rozhodnutí Městského soudu v Praze Novým rozhodnutím Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného opět zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud nejprve konstatoval, že je možný dvojí výklad věty šesté ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., a to jak výklad žalovaného, podle kterého se specializovaná způsobilost přiznává, pokud ke splnění podmínek v tomto ustanovení došlo před účinností zákona, tak interpretace žalobkyně, podle níž splnila podmínky zákonem stanovené, a proto mohla důvodně očekávat, že její žádosti bude vyhověno, resp. že tato žádost bude posuzována podle právní úpravy platné do 30. 6. 2008, která výslovně dobu vydání osvědčení ve vztahu k získávání specializované způsobilosti neupravovala. Soud proto vyšel z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 319/07), podle které veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala. Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Orgány veřejné moci jsou povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, a tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio pro mitius). Žalovaný se měl tímto stanoviskem Ústavního soudu v projednávané věci řídit a šetřit práva žalobkyně jako soukromého subjektu a postupovat mírněji – tj. do doby výslovné úpravy ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona tak, jak ji stanovil zákon č. 189/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008, postupovat s vědomím toho, že na poli veřejného práva může státní orgán činit pouze to, co mu zákon výslovně umožňuje. III. Kasační stížnost Rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Při výkladu přechodných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. je podle něj třeba vycházet nejen z jazykového výkladu, ale i ze systematického rozdělení těchto ustanovení a dále zejména z obecné právní zásady, že na základě přechodných ustanovení lze získat pouze ta práva, která existovala již před účinností tohoto zákona. Později získaná práva nemohou být důvodem pro aplikaci přechodných ustanovení, neboť by tím byl popřen základní účel přechodných ustanovení, tj. převedení dosavadních práv na novou právní úpravu ke dni účinnosti nové právní úpravy. Taková byla podle stěžovatele i vůle zákonodárce, neboť v ustanovení § 44 odst. 1 věta první až pátá zákona č. 95/2004 Sb. prodloužil platnost tohoto přechodného ustanovení za datum účinnosti zákona výslovným uvedením data, do kdy si musí lékaři část odborné praxe doplnit. Předpokládá tedy splnění podmínek do budoucna. Pro stejný závěr však nesvědčí dikce ani smysl ustanovení § 44 odst. 1 věta šestá zákona, podle které není třeba doplňovat žádnou praxi či dostát podmínkám, které by bylo možné plnit jedině po účinnosti zákona, a proto ani zákonodárce nepovažoval za potřebné stanovit jakoukoli lhůtu, neboť podle stěžovatele správně předpokládal, že zde stanovenou právní normu nelze než vztahovat ke dni účinnosti nové právní úpravy. Opačný výklad by podle stěžovatele – kromě popření smyslu přechodných ustanovení – neoprávněně zvýhodnil lékaře, kteří by na základě licencí ČLK vydaných pouze podle vnitřních předpisů komory i dávno po účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. mohli žádat o přiznání specializované způsobilosti, aniž by si museli doplňovat odbornou praxi. Byly to pak právě spory o výklad aplikovaného ustanovení mezi lékaři a ČLK na jedné straně a stěžovate