4 Ads 169/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 169/2011- 86 - text 4 Ads 169/2011 - 93 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Z., zast. Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2011, č. j. 38 Ad 22/2011 – 55, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupci žalobce Mgr. Antonínu Novákovi, advokátu, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1920 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované, pracoviště Ostrava, se sídlem Zelená 3158/34a, Ostrava, ze dne 8. 6. 2009, č. j. 48091/010-9014-21.05.09-1395/121/RO/KZ, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 4. 2009, č. 31/09/OSVČ, a tento platební výměr byl potvrzen. Platebním výměrem správní orgán prvního stupně podle ustanovení § 104c odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), rozhodl, že je žalobce jako osoba samostatně výdělečně činná povinen uhradit dlužné pojistné na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále v celkové výši 33 055 Kč, z toho doplatek na pojistném za rok 2004 ve výši 9864 Kč, doplatek na pojistném za rok 2005 ve výši 14 294 Kč, doplatek na pojistném za rok 2006 ve výši 1394 Kč, penále z doplatku na pojistném za rok 2004 ve výši 3027 Kč, penále ze záloh na pojistné za rok 2004 ve výši 2117 Kč a penále ze záloh na pojistné za rok 2005 ve výši 2359 Kč. Při stanovení dlužného pojistného a penále vycházela zejména z ustanovení § 15 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 20 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“). Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou ze dne 19. 8. 2009, ve znění doplnění žaloby ze dne 23. 11. 2009, ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků z důvodu finanční tísně. Podle jeho názoru došlo při vydání rozhodnutí k diskriminaci znevýhodněním, vyplývajícím ze zákona, a dalším nezákonným skutečnostem. Způsob, jakým se vyměřují částky pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, považuje za neústavní a taktéž v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských právech, když osoby v zaměstnaneckém poměru (vykonávající závislou činnost) platí uvedené částky ze skutečného příjmu se zohledněním případného zkrácení úvazku, zatímco u osob samostatně výdělečně činných jsou tyto částky počítány ze zákonem stanoveného fiktivního příjmu, a to i v případě, kdy je jejich skutečný příjem (základ daně) nižší, jakož i v případě sníženého rozsahu činnosti, odpovídajícího zkrácenému (částečnému) úvazku. Taková úprava je podle žalobce diskriminační, a částka dlužného pojistného stanovená napadeným rozhodnutím žalované je proto nezákonná. Připomněl, že v případě pojistného na zdravotní zabezpečení je stanoveno minimální pojistné i pro osoby v závislé činnosti, a uvedená nerovnost se zde proto nevyskytuje. Procentuální výši penále 0,1 % denně žalobce považuje za neústavní, neboť tato je nepřiměřeně vysoká a v rozporu se zásadou přiměřenosti podle evropského práva, jakož i mezinárodních úmluv o lidských právech. Tuto zásadu je třeba uplatňovat i u správních sankcí, jelikož tyto se jinak stávají trestem, což je v rozporu se zásadou, že neschopnost uhradit závazek není trestným činem ani přestupkem. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2010, č. j. 73 Cad 13/2009 – 13, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2010, se žalobce bránil kasační stížností ze dne 23. 6. 2010, ve znění doplnění kasační stížnost ze dne 1. 8. 2010, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 4 Ads 108/2010 – 39, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2010, č. j. 73 Cad 13/2009 – 13, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že při rozhodování ve věci byl krajský soud nesprávně obsazen, a řízení před ním bylo proto zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., za použití § 109 odst. 3 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2011. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodoval ve věci pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přičemž při vydání napadeného rozsudku rozhodoval samosoudce. Takový postup je ovšem v rozporu se zákonem, neboť pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nejsou uvedeny ve výčtu věcí, o nichž ve smyslu § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje samosoudce, a je proto nutné, aby o těchto věcech soud rozhodoval podle § 31 odst. 1 s. ř. s., tedy v tříčlenném senátě složeném z předsedy a dvou soudců. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2011, č. j. 38 Ad 22/2011 – 55, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na ustanovení § 13 zákona č. 589/1992 Sb., zakotvující povinnost osob samostatně výdělečně činných odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, § 7 odst. 1 téhož zákona, stanovící sazby pojistného, a dále čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen „Ústava“), a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen „Listina“). Vyšel ze zjištění, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 589/1992 Sb. bylo pojistné pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné stanoveno shodně, v době rozhodné pro výpočet pojistného podle napadeného rozhodnutí (tj. léta 2004 – 2006) ve výši 34 %, z toho 29,6 % na důchodové pojištění a 4,4 % na nemocenské pojištění. Nemůže se proto jednat o diskriminaci. Následně krajský soud provedl rozbor § 5b zákona č. 589/1992 Sb. (v rozsudku omylem označen jako § 5a), v němž je vymezen vyměřovací základ osoby samostatně výdělečně činné pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, jakož i navazující ustanovení § 13 až 15 téhož zákona. Dospěl k závěru, že vyměřovacím základem osoby samostatně výdělečně činné je částka, kterou si poplatník sám určí a za jistých okolností může být jeho reálný příjem nižší, ale i vyšší než předem určený. Pojistné je proto placeno formou záloh či jako pojistné v určité výši, přičemž poté je zúčtováno v následujícím roce. Námitku žalobce, týkající se modelu výpočtu částek pojistného, proto shledal nedůvodnou. Dále se krajský soud zabýval přiměřeností výše penále v sazbě 0,1 % denně. Poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, vztahující se k sazbě penále v daňových věcech, konkrétně rozsudek ze dne 26. 11. 2009, č. j. 9 Afs 79/2009 – 93, a rozsudek ze dne 17. 8. 2008, č. j. 2 Afs 29/2008 – 54, z něhož podrobněji citoval a jehož prostřednictvím odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 2 Afs 159/2005. Ztotožnil se s právními závěry v této judikatuře, totiž že předmětná zákonná úprava je legitimní a nikoli v rozporu s ústavní zásadou proporcionality, přičemž žalobce mohl využít instituty pro zmírnění tvrdosti zákona. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2011 se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 23. 7. 2011, ve které požádal o osvobození od soudních poplatků z důvodu finanční tísně, jakož i o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 8. 2011, č. j. 38 Ad 22/2011 – 70, zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti ustanovil Mgr. Antonína Nováka, advokáta, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc. Od soudního poplatku je předmětné řízení osvobozeno ze zákona (§ 11 odst. 1 písm