4 As 5/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 5/2012- 22 - text 4 As 5/2012 - 22 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: K. R., zast. JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011, č. j. 6 A 305/2011 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 9. 2011, č. j. CPR11452-6/ČJ-2010-9CPR-V234, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 5. 8. 2010, č. j. CPPH-15807/ČJ-2010-60-KP, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobci uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území České republiky, byla stanovena na 1 rok. Tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Současně byla podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Pokud by nastaly důvody nevykonatelnosti rozhodnutí podle § 119, § 119a nebo § 179 zákona o pobytu cizinců a § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, byla stanovena doba k vycestování z území České republiky na 15 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že doba, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území České republiky (1 rok), byla správním orgánem prvního stupně stanovena přiměřeně, a to vzhledem k povaze protiprávního jednání a s přihlédnutím k délce jeho neoprávněného pobytu (od 27. 3. 2010 do 5. 8. 2010). K argumentu žalobce, že má v Česku sjednánu a platí hypotéku a v době řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu zařizoval koupi bytu, a proto se nezdržoval na korespondenční adrese, žalovaný vyložil, že důvodem zrušení povolení k dlouhodobému pobytu byl trestní příkaz Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 2. 2009, č. j. 4 T 11/2009 – 15, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 1. 4. 2009. Ze spisové dokumentace je potom patrné, že smlouvu o koupi bytu, v návaznosti na niž si rovněž sjednal hypotéku, žalobce uzavřel teprve v době, kdy na území České republiky již pobýval neoprávněně a musel si být vědom následků svého jednání. V průběhu řízení pak nebyly zjištěny takové soukromé a rodinné vazby žalobce k území České republiky, které by mohly být rozhodnutím správního orgánu prvního stupně nepřiměřeně zasaženy ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný uzavřel, že správní orgán prvního stupně v řízení postupoval v souladu s ustanoveními § 3 a § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i ve smyslu § 4, § 6 odst. 2 a § 36 téhož zákona. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 22. 9. 2011, ve které navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobce především namítal, že v předcházejícím řízení před správním orgánem prvního stupně, které vedlo k vydání rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu, mu byl ustanoven opatrovník, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky předpokládané správním řádem, jakož ani požadavky judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 4. 2. 2010, č. j. CPPH-112155/CI-2009-60, kterým bylo žalobci zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu, bylo následně dne 8. 2. 2010 doručeno pouze ustanovenému opatrovníkovi a dne 24. 2. 2010 nabylo právní moci, přestože se žalobce o jeho vydání vůbec nedozvěděl. Správní orgán prvního stupně přitom mohl z údajů uvedených v trestním příkazu, z něhož při vydání rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu vycházel, zjistit adresu přechodného pobytu žalobce (ubytovna v hostinci v obci Ch., okres Litoměřice) a žalobci rozhodnutí řádně doručit. Ustanovení opatrovníka byl ze strany správního orgánu prvního stupně pouze formální úkon, učiněný za účelem usnadnění správního řízení, což však správní řád a judikatura Ústavního soudu neumožňují. Proti rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu se ustanovený opatrovník následně rovněž nebránil opravným prostředkem, a žalobce tak byl významně zkrácen na svých právech. V ostatním žalobce odkázal na své odvolání ze dne 9. 8. 2010 proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 5. 8. 2010, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění, přičemž na základě tohoto odvolání bylo vydáno napadené rozhodnutí žalovaného. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2011, č. j. 6 A 305/2011 – 24, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce v žalobě nevznesl žádné námitky proti postupu správních orgánů ani proti věcnému posouzení správního vyhoštění, které mu bylo uloženo v nyní projednávané věci. Námitky žalobce totiž směřují výhradně proti usnesení o ustanovení opatrovníka, které však bylo vydáno v řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, tedy ve zcela odlišném řízení. Rozhodnutí vydané v tomto řízení není předmětem přezkumu v nyní projednávané věci. Námitky žalobce směřující proti ustanovení opatrovníka v předcházejícím řízení o zrušení žalobcova povolení k dlouhodobému pobytu nemohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, vydaného ve věci správního vyhoštění. Rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu by totiž bylo v případě podání žaloby možno podrobit samostatnému soudnímu přezkumu, přičemž předmětné usnesení o ustanovení opatrovníka bylo vydáno v tomto jiném řízení. Městský soud konstatoval, že v řízení o uložení správního vyhoštění byla správními orgány obou stupňů respektována práva žalobce, který měl možnost se k věci vyjádřit. Žalobce v řízení před správními orgány zejména nijak nebrojil proti závěru, že rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu nabylo doručením ustanovenému opatrovníkovi právní moci, a že tedy v období od 27. 3. 2010 do 5. 8. 2010 pobýval na území České republiky neoprávněně. Domněnce, že žalobce považoval rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za pravomocné, nasvědčuje i skutečnost, že ohledně tohoto rozhodnutí podal podnět k provedení přezkumného řízení, kterému však nebylo vyhověno. Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 9. 12. 2011, podanou z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Do úvodní části kasační stížnosti stěžovatel doslova přenesl svoji stěžejní námitku ze žaloby, totiž že v řízení před správním orgánem prvního stupně, které vedlo k vydání rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu, mu byl ustanoven opatrovník, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky předpokládané správním řádem, jakož ani požadavky judikatury Ústavního soudu. Tento postup měl za následek, že se vůbec nedozvěděl o vydání rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu. Následně stěžovatel obecně odkázal na veškerá svá předchozí podání, která jsou založena ve spise městského soudu, a poukázal na skutečnost, že by mu nepochybně nebylo uloženo správní vyhoštění, pokud by mu předtím nebylo zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu. O zrušení povolení k dlouhodobému pobytu se přitom dozvěděl právě až v řízení o správním vyhoštění. Městský soud se podle jeho názoru nijak nevypořádal s námitkami v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 9. 8. 2011, přestože stěžovatel na toto odvolání v žalobě odkázal. V obecné rovině pak stěžovatel dovozoval nepřiměřenou tvrdost českého právního řádu vůči