4 As 62/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 62/2012- 37 - text 4 As 62/2012 - 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Vápovka s.r.o., se sídlem Hříšice 63, zast. JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 5 Ca 39/2009 - 49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Obsah napadeného rozhodnutí žalovaného [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 4. 2009, č. j. 6081/2009-14130, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2008, č. j. SZIF/2008/0317171, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí dotace v rámci programu Zakládání skupin výrobců pro rok 2007. [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na definici pojmu skupiny výrobců, zakotvenou v § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „nařízení vlády č. 655/2004 Sb.“) a čl. 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení Rady č. 1257/1999“), když nařízení vlády č. 655/2004 Sb. bylo přijato za účelem provedení nařízení Rady č. 1257/1999. Žalovaný zdůraznil, že legislativní zkratka „skupina výrobců“ je vymezena v § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a nikoli v § 2 písm. c) téhož nařízení; v posledně uvedeném ustanovení jsou vymezeny toliko přípustné právní formy skupiny výrobců. S ohledem na požadavek eurokonformní aplikace nemůže být za skupinu výrobců považována obchodní společnost založená jedním (jediným) společníkem, a žalobkyně tak nemohla být zařazena do programu a nemohla naplnit ani požadavky § 5 odst. 1 písm. a) a c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Jediný společník právnické osoby nemůže zajistit společný odbyt zemědělské komodity, a nemůže tak naplnit základní materiální znak činnosti skupiny výrobců a účel přijetí právní úpravy. II. Řízení před městským soudem [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 20. 4. 2009, ve které navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení a současně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalobkyně poukázala na dikci čl. 33d nařízení Rady č. 1257/1999 a bod 15 preambule téhož nařízení a vyjádřila přesvědčení, že definice pojmu „skupina výrobců“ je zcela na národním právu a potřebách národního trhu. Český zákonodárce jej zakotvil do § 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., a to bez jakéhokoli omezení počtu společníků. V této souvislosti argumentovala obsahem bodu 3.5. Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006, věnovaného zakládání skupin výrobců a jejich podpory dotacemi. Žalobkyně je přesvědčena, že § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vymezuje toliko předmět úpravy nařízení s tím, že vymezení pojmů pro účely jeho aplikace je obsaženo v ustanovení § 2. V § 1 žádné vymezení pojmu „skupina výrobců“ obsaženo není, a je tak nesprávný právní názor žalovaného, že skupina výrobců založená jedním (jediným) společníkem nemůže naplnit definiční znaky pro zařazení do programu. Nelze použít striktně jazykový výklad slov „společný“ či „skupina“, nýbrž je třeba vyjít z jednoznačného znění zákona; v této souvislosti poukázala na normu obsaženou v čl. 37 odst. 4 nařízení Rady č. 1257/1999. Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje veškeré zákonné podmínky pro začlenění do programu zakládání skupin výrobců. Pokud by měl být požadavek vícero výrobců doveden do důsledků, nemohla by se o dotaci ucházet žádná obchodní společnost, neboť se právně jedná vždy o jediný subjekt, a to bez ohledu na počet společníků. [4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2012, č. j. 5 Ca 39/2009 – 49, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku poukázal na čl. 33d odst. 1 nařízení Rady č. 1257/1999 a § 1, § 2 písm. c), § 3 a § 5 odst. 1 písm. a) až c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a dále na závěry judikatury správních soudů, zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 1 As 23/2011 – 53, s nimiž se ztotožnil a neshledal důvodu se od nich odchylovat. Městský soud vyložil, že dotační program Zakládání skupin výrobců vychází z nařízení Rady č. 1257/1999; za účelem konkretizace bylo vydáno nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Příjemcem dotace z programu pro zakládání skupin výrobců může být pouze subjekt, který vykazuje znaky seskupení producentů podle přímo aplikovatelného nařízení Rady; skupina výrobců ve smyslu nařízení vlády č. 655/2004 Sb. musí korespondovat s pojmem seskupení producentů podle čl. 33d nařízení Rady č. 1257/1999, z něhož vyplývá, že seskupení producentů se skládá z „producentů“ (množné číslo), kteří jsou členy tohoto seskupení a kteří mají společně uvádět zboží na trh a společně činit přípravy k prodeji, centralizovat prodej a společně dodávat velkoodběratelům a rovněž si stanoví společná pravidla pro informace o produkci. [5] Městský soud konstatoval, že by bylo zřejmým protimluvem, aby společný odbyt zemědělské komodity byl předmětem činnosti jednočlenné společnosti; musí se jednat o činnost či postup ve shodě více elementů. To odpovídá i účelu dotačního programu, jehož hlavním cílem je podpora zemědělců z nových členských států Evropské unie v podmínkách jednotného trhu, a to na bázi vytváření společných skupin, a tím zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Zcela v intencích nařízení Rady č. 1257/1999 pak vymezuje seskupení producentů též nařízení vlády č. 655/2004 Sb., které pro ně v § 1 zavádí legislativní zkratku „skupina výrobců“ a v § 2 písm. c) vymezuje podstatné rysy tohoto seskupení. Dotace z programu Zakládání skupin výrobců může být poskytnuta pouze skupině výrobců, a žalobkyni jako obchodní společnost s jediným společníkem tak nelze pod tento pojem podřadit a dotace jí poskytnuta být nemůže. Městský soud dodal, že podmínkou pro přiznání dotace je podle § 5 odst. l písm. a) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. skutečnost, že žadatel byl do programu pravomocně zařazen, přičemž tato podmínka v případě žalobkyně splněna nebyla, a již proto nemohlo být žádosti žalobkyně o poskytnutí dotace vyhověno. Na učiněných závěrech pak nemůže nic změnit ani dobrá víra žalobkyně, jakož ani případná změna oproti žalovaným dříve zastávaného právního názoru. Teprve u vícečlenných společností lze ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. posuzovat, zda naplňují zde zakotvené další podmínky. Závěrem Městský soud podotkl, že Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004-2006, na nějž žalobkyně odkazuje, je toliko programovým dokumentem přijatým vládou České republiky. III. Obsah kasační stížnosti [6] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 20. 8. 2012, podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Poukázala na čl. 33d a bod 15 preambule nařízení Rady č. 1257/1999, jakož i normu obsaženou v čl. 37 odst. 4 nařízení Rady č. 1257/1999 a setrvala na svém právním názoru vyjádřeném v žalobě, totiž že pojem „skupina výrobců“ definuje výhradně národní právo a podle potřeb národního trhu. Prováděcí nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vymezuje pojem skupiny výrobců v ustanovení § 2 písm. c), které však žádné omezení co do počtu společníků neobsahuje. Městský soud se podle názoru stěžovatelky řádně nevypořádal ani s námitkou, týkající se Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006. V něm a ani v žádném z platných právních předpisů nelze nalézt oporu pro požadavek minimálně dvoučlenné skupiny výrobců. Použití množného čísla ve spojení „seskupení producentů“, jak na něj poukázal městský soud v napadeném rozsudku, považuje stěžovatelka za irelevantní, když např. v § 461 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), rovněž nelze vycházet z použití jednotného či množného čísla slov