6 Ads 34/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 34/2012- 18 - text 6 Ads 34/2012 - 23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: F. D., zastoupen JUDr. Melániou Knopovou, advokátkou, se sídlem Štúrova 20, 040 01 Košice, Slovenská republika, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 34 Ad 31/2011 - 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce požádal dne 24. 8. 2009 o přiznání poměrného starobního důchodu ke dni 6. 3. 2000, kdy dosáhl 65 let věku. Žalovaná žádost rozhodnutím ze dne 18. 5. 2010, č. j. X, zamítla s odkazem na čl. 29 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb. m. s., (dále jen „Smlouva“). Podle tohoto článku je k rozhodnutí o nároku žalobce na důchodovou dávku a k její výplatě příslušný orgán sociálního zabezpečení ve Slovenské republice, neboť žalobci byl starobní důchod již přiznán Krajskou vojenskou správou Košice ode dne 7. 5. 1990 a dále proto, že žalobce měl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen „ČSFR“) trvalý pobyt na území Slovenské republiky. [2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, v jejichž rámci především nesouhlasil s aplikací čl. 29 Smlouvy a naopak měl za to, že se na jeho případ vztahují čl. 11 odst. 5 a čl. 20 Smlouvy, podle kterého se za doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. V této souvislosti žalobce tvrdil, že nepobírá starobní důchod, ale výsluhový důchod, a že tedy tato skutečnost nebrání postupovat podle jím označovaných článků Smlouvy. Pro nárok a výši výsluhového důchodu mu navíc bylo zhodnoceno pouze 20 let služebního poměru, avšak nikoli ostatní civilní pracovní poměry. [3] Námitky žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná poukázala na to, že čl. 20 Smlouvy upravuje situaci, kdy občanu ke dni rozdělení státu zatím nebyl přiznán důchod, tzn. že tento článek český nebo slovenský nositel pojištění aplikuje až v okamžiku, kdy je v důchodové záležitosti žadatele rozhodováno až po dni rozdělení společného státu. Vzhledem k tomu, že žalobci byl důchod přiznán ještě před rozdělením ČSFR, je v tomto případě třeba zohlednit čl. 33 Smlouvy, podle kterého se důchody přiznané do dne rozdělení ČSFR nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel byl ke dni rozdělení ČSFR příslušný k jeho výplatě. Dále žalovaná odkázala na čl. 29 Smlouvy, který je zařazen v části páté Smlouvy, jež upravuje některé výjimky pro příslušníky ozbrojených sil a sborů, a podle něhož se dávky vyplácené orgány sociálního zabezpečení ozbrojených sil a sborů ke dni rozdělení ČSFR považují za dávky důchodového zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území má oprávněný trvalý pobyt. Pokud jde o námitku, že žalobce nepobírá starobní důchod, ale výsluhový důchod, uvedla žalovaná, že ke změně starobního důchodu žalobce na výsluhový důchod došlo zákonem Národní rady Slovenské republiky o sociálním zabezpečení vojáků, přičemž však výše důchodů zůstala stejná, tzn. nebyly sníženy v tom smyslu, že by jejich výše zohledňovala pouze délku služebního poměru a nikoli ostatních civilních zaměstnání. Skutečnost, že byla zohledněna veškerá žalobcova zaměstnání, vyplývá podle žalované i z vyjádření Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Bratislava, podle kterého byly účastníku řízení pro nárok a výši starobního důchodu tyto doby zhodnoceny. [4] Součástí správního spisu je přípis Vojenského úřadu sociálního zabezpečení z 31. 8. 2010, jímž tento osvědčuje své potvrzení z 30. 6. 2004 a v němž konstatuje, že pro nárok a výši starobního důchodu, přiznaného žalobci od 7. 5. 1990 byla zhodnocena doba vojenské činné služby od 1. 9. 1955 do 31. 3. 1976 a civilní zaměstnání od 6. 3. 1953 do 31. 8. 1955 a od 1. 4. 1976 do 6. 5. 1990. [5] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, v níž především zopakoval, že se domnívá, že doby jeho zaměstnání v pracovním (civilním) poměru nebyly dosud zohledněny a že tedy má nárok na přiznání poměrného starobního důchodu vůči českému nositeli důchodového zabezpečení, neboť jeho poslední zaměstnavatel měl ke dni 31. 12. 1992 sídlo v České republice. Žalobce především zdůraznil, že mu pro účely jeho výsluhového důchodu byly zhodnoceny pouze doby jeho služebního poměru v armádě ČSFR (20 let). V tomto směru žalobce dále poukázal na to, že nikdy nežádal o přiznání starobního důchodu, ale pouze o výsluhový důchod, neboť podmínky pro přiznání starobního důchodu ve smyslu čl. 11 odst. 5 Smlouvy splnil dovršením 65. roku věku (tedy v roce 2000 - pozn. NSS). Žalovaná podle žalobce nesprávně aplikovala čl. 29 Smlouvy, zatímco měla aplikovat čl. 11 odst. 5 Smlouvy a čl. 20 Smlouvy. [6] Krajský soud vycházel z toho, že žalobci byl starobní důchod přiznán a vyplácen před rozdělením ČSFR, a na tomto základě dovodil, že je v daném případě třeba aplikovat čl. 29 a čl. 33 Smlouvy a nikoli čl. 11 odst. 5 a čl. 20 Smlouvy, jak požaduje žalobce. Článek 29 Smlouvy upravuje jako jediné kritérium pro určení smluvního státu příslušného k převzetí a výplatě dávek trvalý pobyt osoby, která ke dni rozdělení společného státu pobírala důchod od orgánu sociálního zabezpečení ozbrojených sil, bez ohledu na to, kde byly doby zaměstnání a vojenská činná služba vykonávány. K námitce týkající se nesprávného výpočtu důchodu v rozhodnutí Krajské vojenské správy Košice krajský soud potvrdil, že žalovaná není oprávněna postup tohoto orgánu v projednávané věci posuzovat a soud pak následně přezkoumávat. Z obsahu sdělení Vojenského úřadu sociálního zabezpečení dne 14. 6. 2004 navíc vyplývá, že pro výši starobního důchodu byla zhodnocena i doba civilního zaměstnání žalobce. [7] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud na posuzovanou věc nesprávně aplikoval čl. 29 ve spojení čl. 33 Smlouvy, naproti tomu měl aplikovat čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 20 Smlouvy. Dále stěžovatel tvrdí, že skutková podstata, ze které krajský soud vycházel, nemá oporu ve spisovém materiálu, neboť krajský soud nevzal do úvahy rozhodnutí Sociálnej poisťovne, Ústředí v Bratislavě, ze dne 23. 3. 2004, jímž byl zamítnut jeho návrh na přiznání poměrného starobního důchodu z důvodu, že nesplnil podmínky uvedené v § 26 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, § 259 zákona č. 461/2003 Z. z., o sociálnom poistení, a čl. 11 odst. 5 Smlouvy. Dále stěžovatel označil za zmatečné rozhodnutí Krajskej vojenskej správy v Košiciach ze dne 26. 6. 1991, č. 261770, kterým mu byl přiznán starobní důchod a v němž mu pro výměru tohoto důchodu byla zhodnocena doba 67 let 9 měsíců a 15 dnů. Stěžovatel však poukazuje na to, že on sám dne 6. 3. 1990 dosáhl teprve věku 55 let. Stěžovatel rovněž uvádí, že rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Bratislavě ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. VÚSZ 65403002617707, mu byl zvýšen výsluhový důchod, nikoli starobní důchod, jak uvádí žalovaná v napadeném správním rozhodnutí. Ve zde citovaném rozhodnutí se podle stěžovatele výslovně uvádí, že mu pro nárok a výši výsluhového důchodu bylo zhodnoceno 20 let služebního poměru v armádě. Doby jeho civilního zaměstnání však jako doby důchodového zabezpečení zhodnoceny nebyly. Na závěr stěžovatel uvedl, že jelikož byl po celou dobu svých pracovních poměrů důchodově pojištěn, a to u zaměstnavatelů, kteří měli ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území České republiky, byla jeho žádost o přiznání poměrného starobního důchodu vůči žalované důvodná. [8] Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel přibližně od roku 1952 do roku 1955 pracoval jako horník v I. AA pracovní kategorii ve společnosti OKD, a. s., v období od roku 1955 do roku 1976 byl ve služebním poměru v Armádě ČSFR, v období od roku 1976 do roku 1990 pracoval jako civilní dopravní pilot u Československých aerolinií se sídlem v Praze a v roce 1992 jako civilní dopravní pilot v letecké společnosti se sídlem v Praze. Ze správního spisu soud dále zjistil, že stěžovateli byl přiznán od 7. 5. 1990 starobní důchod rozhodnutím vojenského orgánu sociálního zabezpečení ze dne 26. 6. 1991, č. j. 261770, podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Stěžovateli podle tehdy platných předpisů vznikl v 55 letech (6. 3. 1990) nárok na starobní důchod ze sociálního zabezpečení vojáků z povolání (§ 129 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení). Pro tento starobní důchod byl vojenský orgán sociálníh