7 As 151/2011 — Nejvyšší správní soud

7 As 151/2011- 77 - text  č. j. 7 As 151/2011 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. Z., zastoupený Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 2 A 7/2011 – 33, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 2 A 7/2011 – 33, a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 28. 2. 2011, č. j. 127011/2011/KUSK, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í krajskému úřadu k dalšímu řízení. II. Krajský úřad j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 9.200 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Balciara do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Krajský úřad j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 7.400 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Balciara do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2011, č. j. 2 A 7/2011 – 33, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 28. 2. 2011, č. j. 127011/2011/KUSK, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kralupy nad Vltavou ze dne 7. 7. 2010, č. j. MUKV-S-1827-PRST-203/OD-2010, jímž byl stěžovatel uznán vinným, že se při silniční kontrole dne 2. 6. 2010 v obci Nová Ves jako řidič osobního vozidla BMW 525 registrační značky X i přes výzvu policisty odmítl podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou podle ust. § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal přestupek podle ust. § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“) a za tento přestupek mu byla podle ust. § 22 odst. 4 citovaného zákona uložena pokuta v částce 25.000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že řešil dvě otázky, a to zda byl stěžovatel zasahujícími policisty vyzván k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření na požití návykových látek a zda to odmítl. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 49/2009 - 83, ze dne 24. 6. 2008, č. j. 8 As 11/2007 - 56, ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65 a ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 As 33/2007 - 150. To, že stěžovatel byl vyzván, aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření za účelem zjištění, není-li pod vlivem jiné návykové látky vyplývá z oznámení o přestupku ze dne 2. 6. 2010, které podepsal. Podepsal tedy, že po negativní zkoušce na alkohol byl vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření na jiné návykové látky, což odmítl z důvodu, že podle něho k ní nebyl důvod. Odmítnutí podrobit se tomuto vyšetření vyplývá i z jeho výpovědi do protokolu sepsaného správním orgánem I. stupně dne 7. 7. 2010, kdy výslovně uvedl, že vyšetření odmítl z důvodu časové tísně. Zároveň připustil zkušenost s drogami s tím, že to bylo před dlouhou dobou. Tato výpověď odpovídá i záznamu sepsanému Policií ČR dne 7. 6. 2010, kde jsou také rozvedeny důvody výzvy k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření. Tento záznam není v rozporu s oznámením ze dne 2. 6. 2010, ale pouze skutečnosti uvedené v oznámení o přestupku rozvádí, protože v tiskopise oznámení nebylo dostatek místa. Městský soud konstatoval, že zasahující policisté podrobili stěžovatele dechové zkoušce na alkohol s negativním výsledkem, ale protože jevil známky jednání, které mohly budit dojem požití jiné návykové látky, když stěžovatel připustil zkušenost s marihuanou, byl vyzván, aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření, což při jednání dne 7. 7. 2010 nepopřel. To, že stěžovatelovo chování mohlo jevit známky určité abnormality nepřímo potvrdil sám stěžovatel předložením potvrzení pedagogicko psychologické poradny pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 2001, kde je v evidenci pro specifické potíže ve smyslu LMD zvýšenou úzkost a koktavost. Pro změněné chování stěžovatele, navíc při jeho konstatování zkušenosti s drogou, z důvodu, že neměli k dispozici drogový test Drugwipe, vyzvali ho policisté k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření. V daném případě nejde o řízení, kde by se zjišťovalo, zda stěžovatel požil či nepožil jiné drogy než alkohol, ale o řízení o odmítnutí podrobit se odbornému lékařskému vyšetření na základě výzvy zasahujících policistů. Dne 7. 7. 2010 bylo ukončeno důkazní řízení před správním orgánem I. stupně. Po podání odvolání již nemůže v důkazním řízení pokračovat, což se mu navíc nezdařilo. Jakýkoliv důkaz v případě zjištění již z výpovědi stěžovatele, že odmítl uposlechnout výzvu policistů, je dostatečné zjištění věci samé. Skutkový stav byl podle názoru městského soudu zjištěn v rozsahu, který je dostatečný pro prokázání odpovědnosti stěžovatele za přestupek podle ust. § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížností z důvodů uvedených v ust § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl dvě stížní námitky. V první namítal, že nebyl proveden jím navržený důkaz výslechem policistů v řízení o odvolání. Správní orgán I. stupně se po obdržení odvolání nejdříve pokusil tento důkaz dne 17. 8. 2010 provést, ale protože policisté se z pracovních důvodů nedostavili, nebyli vyslechnuti. Poté však správní orgán dospěl k závěru, že skutkový stav byl již spolehlivě zjištěn. Stěžovatel se však domnívá, že tento důkaz měl být proveden. Opačný závěr, aprobovaný městským soudem, že správním orgánem „připuštěné“ důkazní návrhy nemusí být prováděny, je nedovolený, a tudíž nezákonný a odporující ust. § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Stěžovatel poukázal na to, že v oznámení přestupku ze dne 2. 6. 2010, který skutečně podepsal, se pouze uvádí, že „(d)ne 2. 6. 2010 v 10:30 hodin hlídka OOP Luženec n/Vlt. zastavila a kontrolovala na sil. II/608 v obci Nová Ves osobní vozidlo. Řidič hlídce předložil OP, ŘP, ORV a zel. kartu, poté byl vyzván k podrobení se dech. zk. – negativní. Poté byl vyzván k podrobení se odběru biologického mat. Toto řidič odmítl.“, zatímco úřední záznam ze dne 7. 6. 2010, který zaslala Policie ČR správnímu orgánu I. stupně, již obsahuje dramaticky odlišný popis událostí jako: „(...) komunikace řidiče byla nesouvislá, pohybové chování nejisté a neklidné (...). Řidič uvedl, že měl před několika dny drogu (marihuanu) (...)“. Stěžovatel se rovněž pozastavil nad skutečností, že policisté, přes jimi tvrzenou „zfetovanost“, ho nechali pokračovat v jízdě. Stěžovatel tvrdí, že byl policisty pouze dotázán, zda by lékařské vyšetření strpěl, rozhodně jej však k tomuto úkonu nikdo nevyzval a ani jej neupozornil na případné následky jeho neabsolvování. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009 - 65, má stěžovatel za to, že v tomto případě mohl být postup policistů „projevem libovůle a šikany“. Svědecká výpověď policistů je v dané věci důležitá, protože by měla objasnit shora skutečnosti, které jsou rovněž určující v otázce vyslovení případné (ne)viny stěžovatele ze spáchání vytýkaného přestupku. Druhá stížní námitka směřovala proti nesprávnému výkladu ust. § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“). Z tohoto ustanovení podle stěžovatele vyplývá, že pokud má policista důvod se domnívat, že je řidič ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, provede u něj nejprve orientační vyšetření s tím, že teprve v případě pozitivního výsledku by mělo přijít na řadu odborné lékařské vyšetření. Z toho stěžovatel dovodil, že pro zjištění přítomnosti jiných omamných látek v jeho organismu měli policisté nejdříve provést orientační vyšetření, např. přístrojem Drugwipe, a nikoliv jej ihned vyzývat k podrobení se časově náročnému testování ve zdravotnickém zařízení. Dospěl-li posléze městský soud ke skutkovému zjištění, že se tak stalo proto, že policisté tento přístroj neměli k dispozici, nebylo toto zjištění podloženo provedeným dokazováním. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti k námitce neprovedení navrženého důkazu výslechem policistů a porušení ust. § 50 odst. 3 správního řádu uvedl, že v souladu s ust. §