— Nejvyšší správní soud

Nao 47/2012- 53 - text Nao 47/2012 - 54 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci navrhovatele: Nejvyšší státní zástupce, Jezuitská 4, Brno, proti kárně obviněnému: JUDr. V. R., státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, v řízení o kárné žalobě nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3. 2012, o námitce podjatosti uplatněné kárně obviněným proti člence kárného senátu JUDr. Mileně Čečotkové, t a k t o : Členka kárného senátu JUDr. Milena Čečotková n e n í vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 12 Ksz 8/2012. O d ů v o d n ě n í : [1] Navrhovatel, nejvyšší státní zástupce, podal kárnou žalobu proti kárně obviněnému státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, ve které namítá jeho kárné provinění podle § 13i zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství a § 8 odst. 5 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. [2] Podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu projednává tuto věc kárný senát č. 12 pro řízení ve věcech státních zástupců, a to ve složení z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jana Engelmanna jako zástupce předsedkyně senátu a přísedících JUDr. Bohuslava Vacaty, JUDr. Mileny Čečotkové, JUDr. Zory Krejčí a JUDr. Gabriely Halířové. [3] Kárně obviněný v podání ze dne 11. 5. 2012 vznesl včasnou námitku podjatosti vůči člence kárného senátu JUDr. Mileně Čečotkové, přísedící z řad státních zástupců, a navrhl, aby byla vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci, neboť pro její poměr k osobě kárného navrhovatele je dán důvod pochybovat o její nepodjatosti. V podání konkrétně namítá, že členka senátu je státní zástupkyní pracující na Nejvyšším státním zastupitelství a je tudíž podřízená navrhovateli, nejvyššímu státnímu zástupci. Zdůrazňuje také, že je to právě nejvyšší státní zástupce, který má na jeho odsouzení osobní zájem, což dokládá např. odkazem na článek na webu www.novinky.cz s názvem „Buď odejde R., nebo já, prohlásil šéf žalobců Z.“ či poukazem na (v době podání námitky) neúspěšné odvolání z funkce. V takové situaci se podle kárně obviněného jeví v zájmu principů spravedlivého procesu jako absurdní, aby v takové situaci byla jeho podřízená členkou senátu. Jako přílohu námitky zaslal kárně obviněný organizační strukturu Nejvyššího státního zastupitelství a kopii citovaného článku. [4] JUDr. Milena Čečotková ve svém vyjádření k námitce podjatosti ze dne 29. 5. 2012 uvedla, že sice skutečně je podřízená navrhovateli, ale působí v odboru trestního řízení, jehož kompetence zevrubně popsala, a nikoli v kabinetu nejvyššího státního zástupce, kam spadá agenda kárných žalob. Dodala také, že jejím přímým nadřízeným je ředitel odboru trestního řízení á a potažmo I. náměstek sekce trestních agend a mezinárodní justiční spolupráce. [5] K věci se na výzvu soudu vyjádřil také navrhovatel, nejvyšší státní zástupce, který ve svém podání ze dne 27. 6. 2012 sdělil, že se JUDr. Čečotková žádným (a to ani neformálním) způsobem na přípravě kárné žaloby proti JUDr. R. nepodílela, a že návrh na zahájení kárného řízení proti státnímu zástupci vypracoval kabinet nejvyššího státního zástupce. [6] Námitka podjatosti byla postupem podle § 10 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, a § 8 odst. 5 věty páté s. ř. s. předložena k rozhodnutí senátu Nejvyššího správního soudu, který o ní uvážil následovně. [7] Podle § 5 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že se na práva a povinnosti přísedícího senátu kárného soudu přiměřeně použijí ustanovení o právech a povinnostech přísedících podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (§ 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Ochrana nezávislosti a nestrannosti přísedících proti narušování nebo ohrožování ze strany třetích osob je garantována ve stejné míře jako u soudců (§ 79 odst. 2 tamtéž). [8] Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Toto ustanovení se uplatňuje rovněž v situacích, kdy je namítána podjatost člena senátu, který není soudcem, např. přísedícího senátu, a to na základě § 10 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Ten s odkazem na § 8 s. ř. s. stanoví, že „[n]a vyloučení člena senátu z projednávání a rozhodování věci se přiměřeně použije ustanovení zvláštního právního předpisu. Pro nahrazení vyloučeného člena senátu se použije obdobně § 6 odst. 4.“ [9] Citované předpisy je tedy třeba přiměřeně aplikovat i na postavení přísedících, kteří jsou při rozhodování v senátech v obdobném postavení jako soudci (k této otázce viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2011, č. j. Nao 9/2011 - 148). [10] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance, aby ve věci rozhodoval skutečně nezávislý a nestranný soudce. Nestrannosti a nezaujatosti soudce nesporně napomáhá i celkové právní a institucionální zakotvení postavení soudců. V této souvislosti Nejvyšší správní soud navazuje na judikaturu Ústavního soudu, který se v plenárním nálezu Pl. ÚS 55/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 9/44 SbNU 103, 65/2007 Sb.) k otázce záruk soudcovské nezávislosti vyjádřil následovně: „…princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců jako garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem „odčleněným“ od politické moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního právního postavení (mezi něž nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost, nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční nezávislosti na orgánech reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakož i oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování. …Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním … s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení …“ [11] Nepochybně lze obdobný závěr učinit i ve vztahu k přísedícím kárného senátu z řad státních zástupců. Přísedící musí mít v případě, že jsou povoláni rozhodovat o kárném provinění, zajištěny záruky svobodného rozhodování, kdy jsou, stejně jako soudci „z povolání“, vázáni pouze zákonem resp. mezinárodní smlouvou. Na nestrannost přísedícího je přitom třeba pohlížet jednak jako na subjektivní kategorii, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce (přísedícího) k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.). O ní je schopen relativně přesně referovat především on sám, a proto je obtížné jeho vnitřní rozpoložení zvnějšku přezkoumat. Z tohoto důvodu je nutné kategorii nestrannosti soudce vnímat v širší perspektivně a nepomíjet ani prokazatelný a objektivní kontext. [12] Ústavní soud k tomu již v minulosti několikrát judikoval, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94; Sb NU ÚS, svazek 6, nález č. 127), na straně druhé vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou“ [nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44