1 Afs 52/2013 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 52/2013- 23 - text 1 Afs 52/2013 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Z. V., zastoupen JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Sedlovská 51, Ratboř, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. 11. 2009 čj. 14495/09-1400-801131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 11 Af 3/2010 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce nemá p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Prahu 6 vydal dne 19. 6. 2009 pod čj: 194488/09/006962106960 platební výměr na dědickou daň, ve kterém žalobci (dále též „stěžovatel“) vyměřil dědickou daň ve výši 143.859 Kč; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 2008, č. j. 26 D 1350/2003-67, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2008, nabyl totiž jako dědic ze závěti veškerý majetek po zůstaviteli J. V., svém strýci, v čisté hodnotě 7.135.411 Kč. Žalobce se proti tomuto platebnímu výměru odvolal a Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu (jako odvolací orgán) rozhodnutím ze dne 13. 11. 2009, čj: 14495/091400801131, odvolání zamítlo. II. Řízení před městským soudem [2] Proti naposled uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. V ní uvedl, že daň mu nebyla vyměřena po právu, neboť jako synovec zůstavitele měl být od dědické daně osvobozen dle § 19 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“), ve znění účinném od 1. 1. 2008. Žalobce je toho názoru, že se stal dědicem dnem nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy dnem 16. 9. 2008 a nikoli ke dni úmrtí zůstavitele (25. 8. 2003). Žalobce poukazuje na to, že zdanění podléhá jen majetek, jehož je vlastníkem, ale on v důsledku dědických sporů nemohl po dobu 5 let od smrti zůstavitele majetek užívat. Dále argumentuje tím, že v předtisku formuláře Finančního úřadu pro vyplnění daňového přiznání je kolonka, do které se vpisuje den právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví, z čehož žalobce vyvozuje, že tento den musí mít na daňovou povinnost vliv. Dále ve své žalobě uvádí, že se žalovaný nevypořádal s otázkou prekluze, špatně posoudil skutkový stav a nedbal základních zásad daňového řízení. Žalobce považuje za nespravedlivé, aby platil daň z něčeho, co nemohl po dobu 5 let jakkoli zúročit. [3] Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 16. 5. 2013 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [4] Soud shledal argumenty žalobce nedůvodné. Zdůraznil, že nabytí majetku děděním je specifický způsob nabytí majetku, který nastává v důsledku úmrtí zůstavitele. Dědické právo upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z § 460 tohoto zákona vyplývá, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Dědické právo je založeno na principu univerzální sukcese, podle něhož vstupuje dědic v okamžiku smrti zůstavitele do všech jeho práv a povinností soukromoprávní povahy, které smrtí nezanikají. Městský soud nesouhlasí s žalobcem, že k nabytí dědictví došlo až dnem právní moci usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědických práv žalobce. Žalobce nabyl majetek ke dni úmrtí zůstavitele, tedy dne 25. 8. 2003. [5] Z definice poplatníka v § 2 zákona č. 357/1992 Sb., dle soudu, nelze dovozovat, že dědic nabyl majetek až ke dni právní moci rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno. Uvedené ustanovení pouze definuje poplatníka daně dědické, jímž se žalobce stal na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nabytí dědictví, ale neupravuje otázku okamžiku nabytí majetku děděním. [6] Soud rovněž odmítl jako nedůvodnou námitku prekluze práva správce daně vyměřit daň. Okresní soud totiž pravomocně rozhodl o předmětném dědictví usnesením dne 16. 9. 2008, poté měl žalobce povinnost podat k dani dědické daňové přiznání. Protože tak neučinil, vyzval ho k tomuto úkonu správce daně a to výzvou ze dne 11. 2. 2009; od tohoto okamžiku běží nová tříletá lhůta pro vyměření daně, která končí 31. 12. 2012. Rozhodl-li žalovaný o dani již 13. 11. 2009, vyměřil daň včas; lhůta pro vyměření daně nebyla prekludována. Ani další žalobní námitku neshledal soud důvodnou a žalobu proto zamítl. III. Kasační stížnost [7] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost z důvodu, který Nejvyšší správní soud podřadil pod § 103 odst. 1 a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. [8] Stěžejní kasační námitkou je stěžovatelovo tvrzení, že na jeho případ nelze vztáhnout úpravu občanského zákoníku, neboť zákon č. 357/1992 Sb., jako zákon speciální vůči občanskému zákoníku, jasně a precizně upravuje otázku nabývání dědictví tak, že se dědictví nabývá pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, kterým bylo dědictví skončeno. [9] Stěžovatel v reakci na odůvodnění napadeného rozsudku tvrdí, že použití občanského zákoníku pro účely daňového řízení je vyloučeno speciálním předpisem. [10] Namítá, že pokud městský soud dovodil, že § 2 zákona č. 357/1992 Sb. neupravuje rozhodný okamžik nabytí dědictví pro plátce daně, tato otázka pak není pro účely dědického řízení upravena vůbec, neboť nelze použít obecných předpisů a bylo by vhodné zákon novelizovat. Tuto situaci přirovnává k jinému řízení vedenému u Krajského soudu v Plzni pod č. j. 30 Ca/2008, který údajně řešil Ústavní soud, avšak stěžovatel neuvádí bližší identifikaci řízení před Ústavním soudem (uvádí pouze, že daná věc se týkala institutu ručení v daňovém právu). Nejvyšší správní soud by, dle stěžovatelova názoru, měl použít nové předpisy, tedy (má zřejmě na mysli) zákon č. 357/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2008, které jsou pro daňového poplatníka příznivější, i kdyby zastával názor, že dědictví přechází na dědice ke dni úmrtí zůstavitele. [11] Druhou kasační námitkou stěžovatele je prekluze práva správce daně vyměřit daň. Dle jeho názoru měl finanční orgán konat ihned po smrti zůstavitele a vyzvat dědice k zaplacení daně, i když dosud nebylo o dědictví pravomocně rozhodnuto. Daňové přiznání by měli podat všichni v úvahu připadající dědici. Pokud tak správní orgán nekonal, lhůta pro vyměření daně jeho vinou marně uběhla. [12] Stěžovatel žádá, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje, případně rozsudek zrušil a vrátil prvnímu stupni, nebo předložil Ústavnímu soudu otázku, zda lze použít obecných předpisů tam, kde chybí úprava v předpisu veřejného práva. IV. Vyjádření žalovaného [13] Žalovaný se zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem městského soudu a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení a právního zastoupení. V. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Stěžovatel má za to, že dědická daň mu měla být vyměřena podle zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2008, neboť se dle jeho názoru dědicem stal až dnem 16. 9. 2008, tedy pravomocným usnesením soudu. [16] Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen „zákon č. 261/2007 Sb.“), změnil zákon č. 357/1992 Sb. mimo jiné tak, že v § 19 odst. 1 vložil za číslo „I.“ slova „a II.“ (čl. XII. bod 14. zákona č. 261/2007 Sb.), čímž rozšířil okruh subjektů osvobozených od dědické daně, takže ode dne účinnosti této novely (1. 1. 2008) má být osvobozen od dědické daně i stěžovatel jakožto synovec zůstavitele. Avšak článek XIII. bod 1 zákona č. 261/2007 Sb. uvádí: „Nastala-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona skutečnost, která byla podle dosavadních právních předpisů předmětem (pozn. soudu - zvýraznění provedenou soudem) daně dědické, daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí, postupuje se podle dosavadních právních předpisů.“ [17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečností, která byla podle dosavadních právních předpisů předmětem daně dědické je dle § 3 zákona č. 357/1992 Sb. nabytí majetku děděním. Nutno je proto řešit zásadní otázku, kdy stěžovatel nabyl majetek děděním; zda před účinností novely nebo poté. Od určení okamžiku nabytí majetku děděním se pak bude nutně odvíjet i posouzení případného osvobození od této daně. Od daně je nabytí majetku děděním totiž osvobozeno až od 1. 1. 2008. Aby tedy mohl být stěžovatel osvobozen od této daně, musel by majetek nabýt děděním až po tomto datu. Dřívější nabytí majetku pro danou skupinu dědiců (synovec) osvobozeno od daně nebylo. [18] Podle stěžovatele by měl Nejvyšší správní soud předložit Ústavnímu soudu otázku, zda lze pro účely daňového řízení subsidiárně použít občanský z