1 Afs 56/2013 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 56/2013- 45 - text 1 Afs 56/2013 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Likérka GOLD COCK s. r. o., se sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 - Lhotka, zastoupená Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Jiráskova 228, 276 01 Mělník, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 10. 2010, č. j. 6218/10-1302-806254, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 Af 122/2010 – 74, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Na základě výsledku vyměřovacího řízení o spotřební dani z lihu za zdaňovací období červenec 2002 vyměřil Finanční úřad v Olomouci žalobkyni platebním výměrem ze dne 13. 5. 2003, č. j. 116606/03/379911/5151, daňovou povinnost ve výši 159.939.639 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2010, č. j. 6218/10-1302-806254, zamítl. Řídil se přitom závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, č. j. 22 Ca 6/2008 - 92, jímž bylo jeho prvé rozhodnutí o odvolání ze dne 18. 3. 2004, č. j. 9248/130/2003, zrušeno pro nepřezkoumatelnost. [2] Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě; ten rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 22 Af 122/2010 - 40, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že se žalobkyně stala plátkyní spotřební daně z lihu podle § 24 písm. d) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 1. 1. 2004, až po datu 31. 7. 2002, tj. ve zdaňovacím období srpen 2002. Vyměření spotřební daně z lihu za zdaňovací období červenec 2002 tak krajský soud shledal nezákonným. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 Afs 75/2012 - 23, rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu nesprávného posouzení okamžiku vzniku daňové povinnosti; podle Nejvyššího správního soudu přešlo dispoziční oprávnění k předmětnému lihu na žalobkyni dne 31. 7. 2002. Poté Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 Af 122/2010 - 74, žalobu zamítl. II. Kasační stížnost [3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností namítajíc, že jsou dány důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady předcházejícího správního řízení, resp. nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. [4] Nejprve stěžovatelka upozornila na vady předcházejícího řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. V důsledku údajné mystifikace pracovnice Nejvyššího správního soudu bylo stěžovatelce v předcházejícím soudním řízení znemožněno vyjádřit se ke kasační stížnosti žalovaného. Stěžovatelka tedy vyjadřuje svůj právní názor na posouzení právní otázky řešené v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu nyní i přes znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. [5] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Afs 75/2012 - 23 i žalovaný vyšli ze závěru, že dispoziční oprávnění k lihu přešlo na stěžovatelku podle § 483 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Okamžik tohoto přechodu ovšem určili na základě formálních dokladů, které byly v rozporu se skutečností. Z dokladů, které stěžovatelka v daňovém řízení předkládala (účetní doklady, účetní deník, likvidační list apod.), vyplývalo, že k faktickému převzetí lihu došlo až 1. 8. 2002. Nejvyšší správní soud a následně i krajský soud proto posoudili předmětnou právní otázku nesprávně. [6] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívá podle stěžovatelky v tom, že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se vázanosti žalovaného závěry vyslovenými v rozsudku krajského soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 22 Ca 6/2008 - 92. Podle zmíněného rozsudku si měl žalovaný v novém rozhodnutí ujasnit, zda daňová povinnost vznikla stěžovatelce podle § 5 odst. 1 písm. j) nebo dle § 26 písm. e) zákona o spotřebních daních, a na základě provedených důkazů tento závěr odůvodnit. Uvedeným závěrem byl žalovaný vázán s ohledem na § 78 odst. 5 s. ř. s. Správce daně ani žalovaný se však v novém rozhodnutí nevypořádali s rozporuplnými tvrzeními svědka K. a stěžovatelky ohledně okamžiku nabytí dispozičního oprávnění k lihu. Rovněž krajský soud a před ním ani Nejvyšší správní soud se ve svých rozhodnutích touto otázkou nezabývali. Rozsudek krajského soudu proto trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. [7] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňuje závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku č. j. 1 Afs 75/2012 - 75, nicméně neuvádí žádné nové důkazy, jež by nebyly k dispozici v předcházejícím daňovém i soudním řízení. Současně ani nenamítá, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. [9] Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil k projednání kasační stížnosti, žalovaný podotkl, že zásadním rozporem mezi stěžovatelkou a žalovaným je otázka vzniku daňové povinnosti podle § 24 písm. d) a § 26 písm. e) zákona o spotřebních daních. Žalovaný má za to, že v rozsudcích Nejvyššího správního i krajského soudu jsou dostatečně srozumitelně popsány důvody, které vedly finanční orgány i soudy k závěrům o nabytí předmětného lihu stěžovatelkou k 31. 7. 2002. Rozhodné bylo datum podpisu smlouvy o prodeji části podniku, což znamenalo, že stěžovatelka je oprávněna s předmětným lihem nakládat, nikoliv fakt, zda tak skutečně v daný den učinila. [10] Nedůvodná je podle žalovaného i námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. V napadeném rozsudku se krajský soud na straně 4 obsáhle a podrobně zabýval popisem průběhu daňového řízení. Na straně 6 pak vyhodnotil výpověď Ing. K. jako ryze informativní a uzavřel, že z ní nelze dovozovat nevěrohodnost získaných důkazů. Obdobně se s předmětnou otázkou vypořádal v předchozím rozsudku i Nejvyšší správní soud. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. [12] K přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nutno v souladu s ustálenou judikaturou interpretovat tak, že brání Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané věci je vázán. V opakované kasační stížnosti může účastník řízení napadnout jedině nesprávnou realizaci závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající, případně zpochybnit otázky, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti [srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011 Sb. NSS, bod 28, www.nssoud.cz, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519), http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti namítá mj. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, tedy i jiné otázky, než byly s konečnou platností vyřešeny v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 75/2012 - 23, je kasační stížnost přípustná. [13] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní s