2 As 16/2012 — Nejvyšší správní soud

2 As 16/2012- 39 - text 2 As 16/2012 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové ve věci žalobců: a) R. S., b) Ing. J.S., oba zastoupeni JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 81/11, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) INVESPA, s. r. o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 9 a 11, 2) HOSTIVÍT INVESTMENT, s. r. o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 9 a 11, 3) ICONIUM CHEQUIA, s. r. o., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 1511, všichni zastoupeni Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Za Poříčskou branou 12, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 6 Ca 283/2008 - 81, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnost n e p ř i z n á v á . IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2008, č. j. 86987/2008/KUSK (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Vlašim, odboru výstavby a územního plánování (dále též „stavební úřad“), ze dne 18. 12. 2007 (správně 28. 12. 2007 – pozn. NSS), č. j. VYST 34960/07-1218-2007 NoJ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o umístění stavby „Bytový dům, včetně inženýrských sítí – ul. Komenského, Vlašim, na pozemku parc. č. 2885, 87/2, 2381/3, 66 v katastrálním území Vlašim“ (dále též „bytový dům“). Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve odmítl námitky žalobců, dle kterých stavební úřad nepostupoval v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť vydal ve věci rozhodnutí, aniž by vyčkal, jak bude rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené proti jeho pracovnici - oprávněné úřední osobě J. N.; žalovaný měl pochybit tím, že k této námitce pouze uznal pochybení správního orgánu prvního stupně, nevyslovil však žádný závěr ohledně jeho dopadu na legitimitu vydaného rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že postup správního orgánu prvního stupně sice představoval vadu řízení, ta však, s ohledem na to, že o námitce podjatosti bylo negativně pravomocně rozhodnuto v době vedení odvolacího řízení ve věci samé, nemohla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Ani to, že žalovaný pouze konstatoval tuto vadu bez sdělení, jaký vliv mohla mít na zákonnost rozhodnutí, nepředstavuje dle soudu takové pochybení, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí zrušit. Pokud jde o námitku, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně nezabýval způsobem zamítnutí námitek vznesených žalobci v územním řízení (zejména, že odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu postrádá vyhodnocení konkrétních odborných stanovisek, posudků či vyjádření, zdůvodnění způsobu oznamování územního řízení účastníkům, kvalifikované řešení námitek souvisejících s životním prostředím apod.), městský soud naznal, že s ohledem na charakter těchto námitek lze způsob jejich vypořádání považovat za dostačující. Stavební úřad neopomněl žádnou námitku vypořádat a žalovaný posoudil toto odůvodnění jako zákonné. Napadání strohosti užité argumentace je, dle názoru městského soudu, z hlediska celého územního rozhodnutí neopodstatněné, neboť námitky žalobců na sebe navazují a úvahy stavebního úřadu k jednotlivým námitkám jsou v odůvodnění dostatečně rozvedeny. Pokud žalovaný k námitce ohledně způsobu posuzování odborných stanovisek uvedl, že stavební úřad není v územním řízení oprávněn posuzovat jejich správnost, ale pouze vyhodnotit, zda je záměr žadatele s nimi v souladu, nelze takovému názoru ničeho vytknout. Obdobně je tomu v otázce studie denního osvětlení, kde žalovaný uvedl, že v textu a diagramu posouzení zastínění sousední stavby je uvedeno, že oslunění překračuje minimální hodnoty povolené ČSN 73 4301 a je tedy vyhovující. Městský soud aproboval názor žalovaného, že důkazní břemeno zde leželo na odvolatelích, neboť oni tvrdili, že v posouzení došlo k pochybení; oponentní posudek však nepředložili. K této námitce pouze doplnil, že se jí stavební úřad ve svém rozhodnutí nemusel zabývat, neboť byla žalobci poprvé vznesena až v odvolání proti jeho rozhodnutí. Městský soud také konstatoval, že postup žalovaného, který v určitých dílčích otázkách pouze odkázal na závěry stavebního úřadu, které byly dle jeho názoru správné, je možný a souladný s podmínkou procesní ekonomie. Soud dal zapravdu žalobcům, pokud jde o odkaz žalovaného na § 82 odst. 1 správního řádu, učiněný v souvislosti s vyhodnocením jejich odvolacích námitek coby námitek (pouze) proti odůvodnění rozhodnutí. Tento názor městský soud neakceptoval, neboť v případě žalobci doplněného odvolání se jednalo o doplnění odvolání proti výroku rozhodnutí a nikoliv pouze proti jeho odůvodnění. Vzhledem k tomu, že se však napadené rozhodnutí s uvedenými námitkami vypořádalo, nejednalo se dle městského soudu o vadu tak závažnou, že by byla sto způsobit nezákonnost rozhodnutí. Pokud žalobci namítali, že jejich vlastnická práva budou umísťovanou stavbou přímo dotčena (zvýšení intenzity dopravy, hluku, znečištění ovzduší a celkové zhoršení pohody bydlení) s tím, že opačný závěr žalovaného považují za účelový a nepodložený, městský soud uvedl, že míře obecnosti žalobních bodů odpovídá i míra obecnosti soudního přezkumu. Proto je nutno každý žalobní bod koncipovat tak, aby bylo zřejmé, z jakých konkrétních důvodů považuje žalobce žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalobci v této námitce neuvedli, v čem konkrétně má dotčení jejich vlastnického práva, s ohledem na vydané rozhodnutí o umístění stavby, bezprostředně spočívat. Městský soud proto vyhodnotil takto uplatněnou námitku jako zcela obecnou a nijak nereagující na obsah napadeného rozhodnutí. Pokud žalovaný k této námitce (prvně uplatněné až v odvolacím řízení) uvedl, že konkrétní ovlivnění okolí při realizaci stavby je řešeno obecnými technickými požadavky na výstavu, které je realizátor stavby povinen dodržet, přičemž tato otázka bude řešena až v rámci vlastního povolování realizace stavby, nelze tento závěr označit za účelový a nepodložený, jak je namítáno žalobou. Rozsudek městského soudu napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností, kterou explicitně opírají o důvod vyplývající z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“); namítají tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Z kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že namítán je rovněž kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívající ve vadách řízení před správním orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost konečného rozhodnutí, a pro které měl soud, který o věci rozhodoval, napadené rozhodnutí zrušit. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena § 103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dle názoru stěžovatelů městský soud pochybil jednak při hodnocení závažnosti zjištěných procesních pochybení, jednak v otázce, do jaké míry žalobou napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům na řádné a přesvědčivé odůvodnění. Pod tuto námitku stěžovatelé subsumují též žalobní bod ohledně narušené pohody bydlení a dotčení vlastnických práv, i když si jsou vědomi, že sám o sobě není způsobilý k projednání v rámci kasační stížnosti. Stěžovatelé namítají, že procesní pochybení stavebního úřadu, který rozhodl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 3 správního řádu (v kasační stížnosti nesprávně uvedeno § 114 odst. 3 správního řádu - pozn. NSS), bylo nesporně zjištěno jak žalovaným, tak městským soudem. Dle názoru stěžovatelů však soud nedocenil význam tohoto pochybení, ani skutečnost, že je žalovaný v odvolacím řízení nenapravil. Stěžovatelé jsou si vědomi, že požadavky na ochranu vlastnických práv nelze absolutizovat a při dodržení zákonných požadavků lze po vlastnících okolních staveb požadovat, aby určité omezení snášeli; rozhodnutí o umístění stavby přináší budoucímu stavebníku velmi podstatné právo a dalším účastníkům konstituuje určité omezení jejich práv do budoucna a je proto třeba jednoznačně požadovat, aby bylo vydáno v souladu s procesními