2 As 57/2013 — Nejvyšší správní soud

2 As 57/2013- 27 - text pokračování 2 As 57/2013 - 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: T. K., zastoupen Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. L. Svobody 1222/12, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2010, č. j. 925/2009160SPR/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, č. j. 4 A 20/2010 – 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. II. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše citovanému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 11. 2009, č. j. MHMP 885445/2009/Kas, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán prvního stupně uznal stěžovatele vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), spáchaného porušením § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Uvedeného přestupku se měl stěžovatel dopustit dne 15. 12. 2008 kolem 14:10 hodin při řízení autobusu tovární značky Karosa, státní poznávací značky x, v Praze 6 na Evropské ulici, směrem od ulice Drnovské k Vítěznému náměstí, když v prostoru křižovatky s ulicí Gymnasijní v důsledku nedostatečné bezpečnostní vzdálenosti narazil do osobního automobilu tovární značky Peugeot 106, státní poznávací značky x, jehož řidič J. M. zastavoval z důvodu dání přednosti v jízdě vozidlu s právem přednostní jízdy. Při nehodě došlo ke zranění cestujícího přepravovaného v autobuse. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zároveň sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč. Městský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že jeho jednání mělo být subsumováno pod ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, když dovodil, že souvislost žalobcova jednání se zraněním poškozeného byla prokázána dostatečně. Stěžovatel tak svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. h) stejného zákona, když porušením zvláštního právního předpisu způsobil dopravní nehodu, při které bylo jinému ublíženo na zdraví. Námitkou, zda se v případě předmětné nehody nejednalo o trestný čin, se městský soud nemohl zabývat, protože byla uplatněna opožděně. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Za prvé stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že jeho skutek měl být posouzen podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) a nikoliv podle § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích a nesouhlasí proto ani s uloženou sankcí. Stěžovatel má již od počátku za to, že zde absentuje objektivní stránka přestupku, tedy příčinný vztah mezi jednáním a následkem, což namítal již v prvním odvolání. Přesto, že byl na doporučení odvolacího orgánu v novém řízení proveden výslech cestujícího Š. a byl pořízen znalecký posudek, nelze považovat za prokázané, že zranění, které utrpěl cestující Š., bylo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Ani znalecký posudek nepopsal (neměl to ani v zadání), zda mechanizmus nehodového děje odpovídal způsobenému zranění, když posuzoval samotné zranění a nikoliv jeho příčinu a tudíž nijak neprokázal souvislost mezi jednáním stěžovatele a zraněním pana Š. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že pokud by měl soud za prokázané, že při dopravní nehodě skutečně došlo ke zranění cestujícího, měl být skutek posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti v důsledku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání řidiče autobusu MHD a nikoliv jako přestupek. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný již v prvním rozhodnutí uložil správnímu orgánu prvního stupně, aby se vypořádal s tím, zda posuzována věc nezakládá podezření ze spáchání trestného činu podle § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“). Spis byl proto postoupen obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2, s tím, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že zranění pana Š. nemělo charakter těžké újmy a nejednalo se tedy o trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 trestního zákona v tehdy účinném znění; zda zde bylo podezření ze spáchání trestného činu podle § 223 trestního zákona, nebylo posuzováno. Došlo tudíž k rezignaci na pokyn žalovaného prověřit, zda zde nebyly podmínky podle § 223 trestního zákona. Stěžovatel proto akcentuje, že jeho jednání mělo být dle ustálené judikatury vyhodnoceno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu § 233 trestního zákona. Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení, in eventum pak rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je řádně zastoupen a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná. Nejsou však přípustné všechny uplatněné kasační námitky. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná o námitku, že jednání stěžovatele mělo být posouzeno jako trestný čin podle § 223 trestního zákona a z toho plynoucí námitku stran rezignace správních orgánů tuto skutečnost prověřit. Zdejší soud si je vědom, že stěžovatel namítal nesprávné posouzení jeho jednání jako dopravního přestupku již v jednání před městským soudem; jednalo se ale o námitku uplatněnou po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s. ř. s. a tudíž o námitku nepřípustnou, jak správně dovodil rovněž městský soud. Zdejší soud konstantně zastává názor, že nepřípustnost důvodů neuplatněných v řízení před soudem prvního stupně (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) je nutno vztáhnout k důvodům a skutečnostem uplatněným ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329/2004  48, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V řízení před Nejvyšším správním soudem proto nelze úspěšně uplatňovat námitku, která nebyla řádně uplatněna před soudem prvního stupně. Poněvadž stěžovateli nic nebránilo uplatnit tuto námitku včas a řádně již v řízení před městským soudem, nelze se v kasačním řízení touto námitkou věcně zabývat. Důvodnost zbývající části kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). V logice přezkumu rozhodnutí krajských soudů se Nejvyšší správní soud vždy zabývá předně otázkou jejich přezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71). Nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4, věta za středníkem, s. ř. s.). V tomto řízení je tvrzena nepřezkoumatelnost toliko v rovině obecné, když stěžovatel v úvodu kasační stížnosti uvádí důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by dále v kasační stížnosti tento důvod jakkoli rozvedl. Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud již mnohokrát zabýval. Z konstantní judikatury zdejšího soudu vyplývá, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov.