3 Ads 64/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 64/2012- 22 - text 3 Ads 64/2012 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví ze dne 10. 12. 2010, č. j. MHMP 877622/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č. j. 4 Ad 33/2011 - 70, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem Muchova 9, Praha 6, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 968 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č. j. 4 Ad 33/2011 - 70 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí původně žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „odvolací orgán“) ze dne 10. 12. 2010, č. j. MHMP 877622/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále jen „ÚMČ Praha 6“) ze dne 6. 9. 2010, č. j. 17821/2010/AAF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž stěžovateli nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu ohrožení osoby sociálním vyloučením. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ÚMČ Praha 6 uvedl, že znovu přehodnotil podklady k žádosti stěžovatele o mimořádnou okamžitou pomoc. Konstatoval, že žalobce není osobou propuštěnou z výkonu zabezpečovací detence, výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody nebo propuštěnou po ukončení léčby ze zdravotnického zařízení, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, nebo ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti, a není ani osobou bez přístřeší nebo osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby. ÚMČ Praha 6 dále dospěl k závěru, že stěžovatel má dostatečný příjem ke krytí nezbytných potřeb, jako je zabezpečení výživy uspokojováním osobních potřeb včetně zvýšených nákladů spojených s dodržováním diety. V tomto ohledu odkázal prvostupňový orgán na § 3 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 504/2006 Sb., která provádí zákon o pomoci v hmotné nouzi, z níž vyplývá, že částka živobytí stanovená zákonem u osob se zvýšenými náklady na dietní stravování se zvyšuje o 1.040 Kč u diety při osteoporóze, pokud celotělová kostní densita klesla o více než 25 %. V této souvislosti ÚMČ Praha 6 uvedl, že původní potvrzení ze dne 6. 2. 2008 je neplatné, neboť tento typ diety byl zrušen s účinností od 1. 1. 2007; stěžovatel však na základě výzvy ze dne 1. 7. 2010 doložil aktuální potvrzení. ÚMČ Praha 6 také vycházel z toho, že stěžovatel užívá k bydlení nadále přístřeší na adrese O., P., k čemuž ovšem ÚMČ Praha 6 dodal, že mu stěžovatel k užívání tohoto přístřeší nepředložil žádné doklady za úhrady nákladů na bydlení. Stěžovatel předložil pouze doklady za úhradu ubytování pro dvě osoby na různých místech ČR o sobotách a o nedělích v průběhu roku 2007. K těmto nákladům správní orgán nepřihlédl, neboť je není možné považovat za nezbytné náklady ke krytí důležitých potřeb s ohledem na užívané přístřeší. V odvolání stěžovatel brojil proti prvostupňovému rozhodnutí, a to zejména z důvodu, že není podložen závěr prvostupňového orgánu o tom, že není osobou bez přístřeší, neboť v přístřeší obývaném jím a matkou není možné svítit, vařit, prát ani vytápět. Tato situace je následkem jednání správce nemovitosti, společnosti RAK CZ, která se zavázala uzavřít nájemní smlouvu s matkou stěžovatele, ale nakonec ji uzavřela se společností NOBL. Stěžovatel proto nepředkládá žádné doklady o nákladech, neboť on ani matka nejsou nájemci, a nemohou tak žádat o zapojení sítí. Prostor, v němž nelze topit, svítit a zajistit hygienu, je v zimních měsících obyvatelný pouze za cenu prochladnutí, není vyhovujícím přístřeším ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zpochybnil také úsudek prvostupňového orgánu, že v částce živobytí jsou zohledněny i kulturní potřeby, a zdůraznil, že dávka v případě hrozby sociálního vyloučení nemá zajistit jen fyzické přežití. Odvolací orgán odvolání zamítl napadeným rozhodnutím. V odůvodnění shrnul zjištění učiněná ÚMČ Praha 6, ztotožnil se s nimi a přejal jeho argumentaci k zamítnutí žádosti stěžovatele. Odvolací orgán tedy dospěl k závěru, že z důvodů uvedených v žádosti není stěžovatel ohrožen sociálním vyloučením, a proto ho nelze považovat za osobu v hmotné nouzi v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a proto nemá nárok na mimořádnou okamžitou pomoc podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Závěrem odvolací orgán uvedl, že ke skutečnosti, že jmenovaný nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii, nelze přihlédnout, neboť stěžovatel situaci dlouhodobě neřeší. V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že odvolací orgán v napadeném rozhodnutí uvedl pouze souborný závěr s odkazem na doslovnou citaci celého ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb. s tím, že stěžovatel není osobou ohroženou sociálním vyloučením. Tvrdil, že užívá se svou matkou byt 3+1, a má proto možnost bydlení na území hl. m. Prahy, ovšem v bytě není zavedena elektrická energie ani plyn, s čímž se odvolací orgán v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Zejména odvolací orgán nijak nevyložil, jaký má otázka řešení situace vztah k podmínkám hrozby sociálním vyloučením. Podle jeho názoru by bylo na místě, aby správní orgán uvedl požadavek konkrétní formy řešení této situace. Proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Městský soud rozhodoval ve věci poprvé usnesením ze dne 27. 4. 2011, č. j. 4 Ad 33/2011 - 15, jímž žalobu odmítl pro opožděnost, neboť vycházel z toho, že napadené rozhodnutí bylo doručeno fikcí dne 27. 12. 2010 a žaloba byla podána dne 29. 3. 2011, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce toto usnesení zrušil svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 123/2011 - 41, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení z toho důvodu, že vyjádření odvolacího orgánu o tom, že žaloba je opožděná, nebylo soudem doručeno k vyjádření stěžovateli, který tvrdil, že mu bylo napadené rozhodnutí doručeno až dne 1. 2. 2011. Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění shrnul průběh předchozího správního řízení a odůvodnění obou správních rozhodnutí a vycházel z toho, že napadené rozhodnutí bylo doručeno až dne 1. 2. 2011, neboť na jeho straně byly dány překážky pro doručování, a žaloba tak byla včasná. Dále citoval ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. V posuzované věci připadala v úvahu kvalifikace tvrzení stěžovatele podle ustanovení § 2 odst. 6 písm. d) tohoto zákona, tedy že by stěžovatel byl osobou, která nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší. Městský soud shledal, že oba správní orgány se touto otázkou dostatečně zabývaly a vycházely z toho, že stěžovatelova matka, s níž stěžovatel žije ve společné domácnosti, má přiděleno přístřeší o velikosti 3+1 v P., O. ulice. Stěžovatel tuto skutečnost nepopřel, avšak uvedl k tomu, že toto přístřeší nesplňuje podmínky přístřeší, jak je vymezuje judikatura. Městský soud věc vyhodnotil tak, že přístřeší má být způsobilé k celoročnímu bydlení, přímo osvětlené, větratelné, s možností přímého nebo nepřímého vytápění, se zajištěním přístupu k sociálnímu zařízení, byť společnému pro více uživatelů. Z hygienického hlediska pak musí být zdravotně nezávadné. Stěžovatel přitom tvrdil, že přístřeší není vytápěné a není v něm zaveden plyn ani elektřina. Městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou, která by byla z uvedeného důvodu sociálně vyloučena, neboť je poživatelem částečného invalidního důchodu, který přesahuje částku živobytí stanovenou pro jednotlivce, a je uživatelem přístřeší. Městský soud má za to, že byt 3+1 v P. je prostorem způsobilým k celoročnímu bydlení, přímo osvětleným a větratelným. Je v něm dána i možnost vytápění a přístupu k sociálnímu zařízení. Pokud stěžovatel, který tento prostor užívá, neučinil kroky k tomu, aby si zajistil dodávku energií, které by mu umožnily v tomto bytě využívat topení, je to zřejmě z důvodu, který je znám pouze stěžovateli. Městský soud se shodně s oběma správními orgány domnívá, že v uv