4 Ads 118/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 118/2012- 38 - text 4 Ads 118/2012 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. M., zastoupeným JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2010, č. j. 25-OSP/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2012, č. j. 36 Ad 27/2010 – 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2010, č. j. 25-OSP/2010 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pro SKPV ve věcech služebního poměru ze dne 30. 4. 2010, č. j. JMK-2570/2010, kterým byl podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že shromážděný důkazní materiál představuje dostatečný podklad pro posouzení situace. Žalovaný za stěžejní důkaz považoval Detailní výpis údajů k akci BB 32137/136 – pronásledování vozidla, DN, DP se zraněním, účast policisty, Tišnov/Brno-venkov z Informačního systému „Maják“, popisující obsah radiokomunikace mezi operačním střediskem KŘP JmK a hlídkami Policie ČR v době od 02:15 do 09:45 dne 30. 4. 2010, podle něhož operační důstojník obdržel v 02:15 hod. relaci, že hlídka zastavila vozidlo, jehož řidič vykazoval pozitivní dechovou zkoušku, přičemž spolujezdec (žalobce) přesedl a ujížděl na Hradčany. Žalovaný proto nesouhlasil s obranou žalobce, podle níž došlo k fyzickému konfliktu mezi policejní hlídkou a spolujezdcem (žalobcem) při kontrole řidiče J. M. v obci Předklášteří. Jestliže si žalobce vybavuje a popisuje události před neexistujícím napadením, vylučuje tato skutečnost patickou opilost, neboť ta by musela nastat okamžitě po požití relativně malého množství alkoholu, které by vyvolalo do té doby skrytou duševní chorobu žalobce. S ohledem na výše uvedené žalovaný neprovedl doplnění dokazování navrhované žalobcem, neboť tyto návrhy bude moci uplatnit v trestním řízení. [2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 8. 10. 2010, ve které tvrdil, že žalovaný vycházel z účelově vyplněných úředních záznamů o skutečnostech, které se udály v noci dne 30. 4. 2010. Žalobce nesouhlasil s interpretací zaznamenané radiokomunikace policejní hlídky, kterou učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí, neboť tím rovněž nahradil odborné vyjádření z oboru lékařství ohledně zranění utrpěných žalobcem během zákroku policistů. Žalobce namítal, že správní rozhodnutí jsou nicotná, neboť je nevydaly věcně příslušné správní orgány, protože nebylo zřejmé, na základě jakého aktu jim k tomu byla svěřena pravomoc. Žalobce poukazoval na ustanovení § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru a dovozoval z něj, že ve věci mohl rozhodovat Policejní prezident Policie České republiky nebo v jím určeném rozsahu i vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. Žalobce tvrdil, že nebylo žalovaným správně posouzeno, kdo může v dané věci rozhodovat, a zda-li je případné zmocnění v souladu se zákonem o služebním poměru. Důvod nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí spatřoval v tom, že závazný pokyn policejního prezidenta č. 42/2010, o personální pravomoci, ve znění závazného pokynu policejního prezidenta č. 63/2010, jenž údajně upravuje pravomoci dalších služebních funkcionářů, není součástí právního řádu. Součástí správního spisu nebylo žádné individuální rozhodnutí o delegaci pravomoci z policejního prezidenta na Mgr. P. S. rozhodujícího v prvním stupni. Napadené rozhodnutí stejně jako spis nepřináší podle žalobce jakýkoli důkaz o delegaci pravomoci rozhodovat o služebních věcech na prvostupňový a druhostupňový orgán. Žalobce z judikatury správních soudů dovozoval, že soulad správního aktu s případnou interní směrnicí je třeba považovat za zaběhlou správní praxi, kterou je třeba dokazovat, což se v daném případě nestalo. Nedostatky v dokazování aktu, na základě něhož došlo k delegaci na rozhodující správní orgány, nelze zhojit případným dodatečným poskytnutím textu interní normativní směrnice soudu. Žalobce nadto poukazoval na to, že on ani jeho zástupce neměli k interním instrukcím přístup. [3] Žalovaný se k věci vyjádřil podáním ze dne 21. 12. 2010, ve kterém odmítl nesprávný postup v dané věci. Žalovaný postupoval v souladu s hlavou V., části dvanácté zákona o služebním poměru, napadené rozhodnutí řádně odůvodnil a podložil dostatečnými důkazy. Propuštění příslušníka Policie v souvislosti s tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání majícího znaky trestného činu ohrožujícího dobrou pověst bezpečnostního sboru, slouží k ochraně veřejného zájmu a k naplnění individuální i generální prevence. Žalovaný proto posuzoval jednání žalobce nikoli s ohledem na to, zda bylo v rozporu s trestním právem, ale zda bylo nemorální. S ohledem na postavení příslušníků Policie a jejich pravomoci žalovaný dovozuje, že jednání příslušníků je nutno posuzovat s ohledem na jejich vyšší morální odpovědnost, a to i v době mimo výkon služby. Řízení podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je podle žalovaného řízením sui generis s tím, že služební funkcionáři použijí pro své úvahy a rozhodnutí jako důkazu vše, co může přispět ke zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný přitom byl přesvědčen, že shromáždil dostatek pokladů odůvodňující propuštění žalobce ze služebního poměru, se kterými nebylo manipulováno, jak namítal žalobce. K údajnému procesnímu pochybení žalovaný uvedl, že policejní prezident je oprávněn stanovit pro vedoucí organizační části bezpečnostního sboru rozsah pravomoci jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru. Organizační součásti Policie České republiky vymezuje zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“). Služební funkcionář je podle právního řádu oprávněn vydávat služební předpis, který stanovuje zejména rozsah oprávnění příslušníků, kteří řídí výkon služby dalších příslušníků, a který je závazný pro příslušníky. Zákon podle žalovaného dává řediteli bezpečnostního sboru oprávnění stanovit pro vedoucí organizační části pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru. Žalovaný tudíž nesouhlasí s požadavkem žalobce na prokazování interního normativního aktu, jenž pouze realizuje zákonné zmocnění. Interní normativní akt zpřesňuje rozsah pravomoci služebního funkcionáře. Žalovaný poukazoval na domněnku, podle níž podpisem na rozhodnutí ve věcech personálních je stvrzeno, že jde o služebního funkcionáře, který je řádným způsobem ustanoven do funkce a že postupuje na základě zákona a normativního aktu řízení. V důsledku této právní domněnky musí být podle žalovaného naplněno ustanovení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru, které nezakotvuje povinnost uvést jednotlivé interní normativní akty, o které se rozhodnutí opírá. Nadřízeným služebním funkcionářem je ten, koho tak určuje zákon a rozkaz policejního prezidenta o systemizaci krajského ředitelství policie a organizační řád příslušného krajského ředitelství policie. [4] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2012, č. j. 36 Ad 27/2010 – 31, žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že obecným zákonem pro otázky služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů ČR je zákon o služebním poměru. Ustanovení § 2 zákona o služebním poměru zakotvuje pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru tzv. služebním funkcionářům, a to podle postavení a služebního zařazení příslušníků bezpečnostních sborů, jichž se jednání či rozhodování ve věci služebního poměru týká. Služební zákon primárně zakotvuje pravomoc rozhodovat řediteli bezpečnostního sboru, odvozeně na základě jeho zmocnění také vedoucímu organizační části bezpečnostního sboru. Organizační část bezpečnostního sboru krajský soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyložil tak, že jsou částečně vyjmenované v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o Policii a částečně vymezené jako strukturní úseky těchto organizačních části stanovené na základě aktů řízení vydávaných policejním prezidentem Policie ČR. Krajský soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého příslušníci bezpečnostního sboru mají povinnost znát služební předpisy a další akty řízení vydávané ředitelem bezpečnostních sborů a dalšími služebními funkcionáři, jakož i věcnou příslušnost služebních funkcionářů k rozhodování ve věcech sl