4 Ads 25/2013 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 25/2013- 30 - text 4 Ads 25/2013 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. B., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalované: Policie České republiky, ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013, č. j. 30 Ad 3/2012 – 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Jiřího Špeldy, advokáta, se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaná rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje ve věcech kázeňských ze dne 12. 12. 2011, č. j. KRPH-43991-3/ČJ-2011-0500OP zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 24. 10. 2011, č. j. VS-1173/2011, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 9. 10. 2011 o přepočtení a doplacení platu za 473,5 přesčasových hodin odpracovaných nad rámec stanovené pracovní doby v letech 2009 až 2011. [2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná poukázala na § 54 a § 201 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též „služební zákon“) a vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na úkoly a postavení Policie ČR ve společnosti je zajištění její činnosti veřejným zájmem, a to i při případném nedostatečném personálním stavu. Žalovaná dále uvedla, že žalobce v roce 2009 konal službu přesčas v rozsahu 88,5 hodin, v roce 2010 v rozsahu 126 hodin a za dalších 23 hodin služby přesčas mu byl poskytnut služební příjem a v roce 2011 vykonal službu přesčas v rozsahu 138,5 hodin. Konstatovala, že službu přesčas musí příslušník vykonávat na přímý pokyn svého nadřízeného nebo s jeho souhlasem, který může být učiněn i konkludentně nebo dodatečně. Ohledně odůvodňování nařizování služby přesčas poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09 a ustanovení § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na toto nařízení služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, neboť se jedná o rozhodnutí, které má povahu rozkazu vedoucího příslušníka, který plyne z potřeb služby. Závěrem žalovaná nesouhlasila s názorem žalobce, že byl v důsledku převodu odsloužených přesčasových hodin do limitu 150 hodin poškozen chybou ve výpočtu průměrného měsíčního příjmu, neboť hodiny výkonu služby přesčas, za něž se dle § 112 odst. 2 služebního zákona neposkytuje služební příjem, se podle žalované nezahrnují do výpočtu průměrného služebního příjmu. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že mu v předmětném období byly v rozporu se služebním zákonem naplánovány služby přesčas. Tento rozpor žalobce shledává zejména v neexistenci důležitého zájmu služby a dále v tom, že se jednalo o zajištění běžného výkonu služby v důsledku nedostatečného personálního obsazení služebního místa (pracoviště), nikoli o výjimečnou službu ve smyslu § 54 odst. 2 služebního zákona. Poukázal na skutečnost, že mu služba přesčas nebyla řádným způsobem nařízena, tj. absentuje zde rozkaz k jejímu výkonu, na který v odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná poukazuje. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že výkon služby přesčas, který je nařízen z důvodu a v rozsahu stanoveném služebním zákonem, musí být ve služebním příjmu zohledněn. Oproti tomu služba přesčas, která není nařízena způsobem, z důvodu a v rozsahu stanoveném služebním zákonem, se ve služebním příjmu nepromítne a příslušníkovi Policie ČR za takto vykonanou službu náleží další příjem. Tento názor podle žalobce podporují závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 A 34/2010 - 28. [4] Žalobce dále namítal, že žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí cituje jednotlivá ustanovení služebního zákona, aniž by se zabývala podstatou věci spočívající v tom, že v případě žalobce nebyly pro nařízení služby přesčas splněny základní zákonné podmínky. Žalovaná odkazuje na veřejný zájem a zcela opomíjí podmínku výjimečnosti, kterou je pro nařízení služby přesčas nutno naplnit. Za lichou označil argumentaci žalované, která svůj závěr opírá o povinnost služebního funkcionáře zajistit činnost celého útvaru, neboť se jedná o povinnost a nikoli výjimečnou situaci. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaná ani správní orgán prvního stupně se nevypořádaly s určením rozdílu mezi naplánovaným výkonem služby a nařízeným výkonem služby přesčas, což je však podstatná skutečnost pro oprávněnost nároku žalobce. Rozhodnutí správních orgánů tak neobsahuje informace, kdy a z jakého důvodu služba přesčas měla či má být nařízena. [5] K dokreslení celkového stavu žalobce popsal i provoz pracoviště, na kterém byl zařazen. Nikdy zde nebyl vydán žádný rozkaz či nařízení ke stanovení výkonu služby přesčas, a pokud ano, tak žalobci o tom není nic známo. Výkon služby byl vždy plánován tak, aby byl zajištěn pouze běžný provoz, nikoli pokryta výjimečná situace či důležitý zájem. Podle žalobce si služební funkcionář byl předem vědom, že u všech příslušníků na pracovišti bude k zajištění běžného výkonu služby ve velkém rozsahu využívat ustanovení § 54 služebního zákona a plánovat tak výkon služby nad základní dobu služby v týdnu do běžných směn. Jediným důvodem k takovému plánování služby přesčas byl personální podstav na pracovišti, což není zákonným důvodem pro nařízení takové služby. Docházelo i k takovým jevům, že řádná dovolená byla plánována zpětně do předem naplánovaného harmonogramu směn mezi odsloužené směny, na které připadaly dny volna tak, aby byl co nejvíce naplněn roční limit 150 přesčasových hodin a na další kalendářní rok byl převeden co nejmenší počet dnů řádné dovolené. [6] Žalobce rovněž žalované vytknul, že se nezaobírala otázkou čerpání přestávek ve službě v roce 2010 na pracovišti, které byly plánovány v rozporu se zákonem. Namítal také, že byla porušena rovnost mezi příslušníky bezpečnostního sboru, neboť služba nad rámec základní doby služby v týdnu byla nařízena jen několika policistům včetně žalobce. Závěrem žalobce uvedl, že byl zkrácen na svých právech i tím, že mu nebylo umožněno vyjádřit se před vydáním rozhodnutí orgánu prvého stupně k podkladům a tyto případně doplnit. V doplnění žaloby poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, který se týká obdobného případu. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil, věc jí vrátil k dalšímu řízení a uložil ji povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. [7] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 30 Ad 3/2012 – 35, napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 7 800 Kč k rukám jeho zástupce do osmi dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v prvé řadě uvedl, že otázkou aplikace ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, na což ostatně poukazoval i žalobce. Krajský soud shledal, že závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v tomto rozsudku jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc a poukázal na skutečnost, že Nejvyšší správní soud zdůraznil, že předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Jednou z těchto podmínek je podmínka důležitosti zájmu služby, jejíž výklad a aplikace jsou mezi účastníky sporné. [8] Pojem „důležitý zájem služby“ definuje poměrně široce ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona. Žalovaná k tomu v napadeném rozhodnutí poukázala na úkoly, které je Policie ČR jakožto bezpečnostní sbor povinna včas a kvalitně zajistit podle § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Podle žalované je proto postup při odstraňování překážek bránících plnění těchto úkolů postupem v důležitém zájmu služby, a není proto rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstatné je splnění právě těchto úkolů. S tímto výkladem žalované se však krajský soud neztotožnil, neboť vede k závěru, že předmětnou práci přesčas by bylo možno nařídit prakticky vždy, kdy jde o plnění úkolů Policie ČR, resp. kdy jsou odstraňovány jakékoliv překážky v jejich řádném a včasném plnění, tj. i v p