4 Ads 73/2013 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 73/2013- 40 - text 4 Ads 73/2013 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: G eden, spol. s r. o., IČ: 627 42 388, se sídlem Pražská 454, Mimoň, zast. Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 7. 2013, č. j. 59 Ad 1/2012 – 37, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Platebním výměrem ze dne 19. 12. 2011, č. 106/746/11/550, uložila Okresní správa sociálního zabezpečení Česká Lípa (správní orgán I. stupně) žalobkyni podle § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném v rozhodné době, uhradit dlužné pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zjištěné za kontrolní období od 1. 1. 2009 do 31. 10. 2011 ve výši 1.472 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 601 Kč. Jak plyne z protokolu č. 746/11/550, správní orgán I. stupně totiž během kontroly pojistného a plnění úkolů v nemocenském pojištění a důchodovém pojištění zjistil, že žalovaná uplatnila za svou zaměstnankyni Z. P. neoprávněně mimořádnou slevu na pojistném dle ustanovení čl. II zákona č. 221/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a to za období leden a únor 2009. V dohodě o pracovní činnosti ze dne 1. 3. 2007 se zaměstnankyně Z. P. zavázala vykonávat pro žalobkyni činnost „kuchařka“ v rozsahu „do 20 hodin týdně“ a žalovaná se zavázala poskytovat této zaměstnankyni za vykonanou práci hodinovou mzdu ve výši 58,60 Kč. Z této dohody proto není zřejmé, kolik hodin týdně či měsíčně zaměstnankyně pro žalobkyni měla odpracovat a nelze tak určit sjednanou částku započitatelného příjmu z tohoto zaměstnání za kalendářní měsíc. Během správního řízení pak žalobkyně předložila správnímu orgánu I. stupně dodatky č. 2 a 3 k dohodě o pracovní činnosti ze dne 28. 2. 2009 s účinností k témuž dni, v nichž byl rozsah pracovní činnosti vymezen na 20 hodin týdně. Vzhledem k tomu správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že tato zaměstnankyně v průběhu měsíců ledna a února 2009 vykonávala pro žalobkyni zaměstnání malého rozsahu dle § 7 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, protože podle správního orgánu I. stupně nebyl v jejím případě započitatelný příjem v těchto měsících vůbec sjednán. Podle § 21a odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném v rozhodné době přitom sleva na pojistném nenáleží za zaměstnance, který podle zákona o nemocenském pojištění vykonává zaměstnání malého rozsahu. Od měsíce března 2009 se pak již vzhledem ke změně vymezení rozsahu sjednané pracovní činnosti o zaměstnání malého rozsahu nejednalo. [2] Žalobkyně podala proti platebnímu výměru odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 2. 2012, č. j. 45091/010/9014/18.01.12/KN/008/R, zamítla a napadený platební výměr potvrdila. Žalovaná se ztotožnila s názorem správního orgánu I. stupně, podle něhož byl-li sjednán pracovní úvazek pouze vymezením jeho horní hranice, tj. do 20 hodin týdně, nelze zaměstnanci zaručit, že jeho takto sjednaný příjem dosáhne výše příjmu rozhodného pro účast na nemocenském pojištění. Žalovaná také uvedla, že jelikož rozhodující podmínkou pro existenci zaměstnání malého rozsahu je výše příjmu sjednaného, nikoli příjem, kterého zaměstnanec skutečně dosáhl (příjem zúčtovaný), nelze ani přihlédnout k tvrzení žalobkyně, podle něhož její zaměstnankyně Z. P. dosáhla i v měsíci lednu a únoru 2009 příjmu vyššího než je rozhodný příjem dle zákona o nemocenském pojištění, protože pracovní činnost odváděla při dohodnuté hodinové mzdě skutečně právě 20 hodin týdně. Závěr správního orgánu I. stupně o tom, že výkon pracovní činnosti paní P. pro žalobkyni v měsících lednu a únoru 2009 spadá do kategorie zaměstnání malého rozsahu, byl dle žalované správný. Jelikož zákon o pojistném na sociální zabezpečení vylučoval možnost uplatnění mimořádné slevy na pojistném v případě, že zaměstnanec vykonává zaměstnání malého rozsahu, neměla žalobkyně v měsících leden a únor 2009 právo na uplatnění této mimořádné slevy na pojistném za zaměstnankyni Z. P. [3] Proti tomuto rozhodnutí žalované podala žalobkyně 23. 4. 2012 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Namítla v ní, že žalovaná chybně posoudila pracovní činnost paní P. jako zaměstnání malého rozsahu, přestože v průběhu správního řízení žalobkyně mzdovými listy doložila, že tato zaměstnankyně od samého počátku sjednané dohody o pracovní činnosti vždy odpracovala 20 hodin týdně, čímž také vždy dosahovala vyššího příjmu, než je příjem rozhodný dle zákona o nemocenském pojištění. Tuto pracovní činnost tak není možné považovat za zaměstnání malého rozsahu a žalobkyně tak oprávněně uplatnila nárok na mimořádnou slevu na pojistném i za období leden a únor 2009. Žalovaná podle mínění žalobkyně vycházela z formálního znění dohody o pracovní činnosti, protože byl-li by rozsah sjednané pracovní činnosti stanoven na 20 hodin týdně (tedy bez použití předložky „do“), nejednalo by se při stejné hodinové mzdě o zaměstnání malého rozsahu. Žalovaná tak dle žalobkyně porušila ústavně zaručený princip rovnosti občanů. [4] Krajský soud však žalobu rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 59 Ad 1/2012 – 37, zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud dovodil, že pojem „sjednaná částka započitatelného příjmu“ je nutné pro účely zákona o nemocenském pojištění vyložit tak, že se jedná o příjem vycházející z příjmu určeného dle zásad zákoníku práce v nutné spojitosti s délkou stanovené nebo sjednané týdenní pracovní doby. Zaměstnankyně Z. P. pracovala pro žalobkyni na základě dohody o pracovní činnosti, v níž byl uveden pouze záměr maximálního rozsahu týdenní pracovní doby. V takovém případě je však dle krajského soudu nutno uzavřít, že započitatelný příjem pro účely nemocenského pojištění nebyl sjednán, přestože výše hodinové odměny z dohody je předem známa. V měsíci lednu a únoru 2009 se tak i podle krajského soudu jednalo v případě paní P. o výkon zaměstnání malého rozsahu a dle podmínek uplatnění mimořádné slevy na pojistném tato žalobkyni v uvedených dvou měsících nenáležela. Postoj žalované, která odmítla přihlédnout k prokázané skutečnosti, že Z. P. ve skutečnosti i v těchto měsících dosáhla příjmu vyššího než je příjem rozhodný dle zákona o nemocenském pojištění, není dle krajského soudu formalistický.Předmětné ustanovení zákona má své opodstatnění- umožňuje zaměstnavatelům, aby již při sjednávání pracovněprávního vztahu optimalizovali účast zaměstnanců na nemocenském pojištění. [5] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) včasnou kasační stížností, kterou opřela o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), tedy o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vadu řízení před správním orgánem. Pokud jde o prvou vytýkanou vadu, spatřuje ji stěžovatelka v nesprávném posouzení otázky, co je a co není zaměstnáním malého rozsahu dle zákona o nemocenském pojištění. Stěžovatelka uvádí, že správnímu orgánu I. stupně předložila mzdové listy, jimiž doložila, že od počátku sjednání dohody o pracovní činnosti odpracovala paní P. vždy 20 hodin týdně a vzhledem k dohodnuté hodinové mzdě je zřejmé, že také vždy dosahovala měsíčního příjmu vyššího než je rozhodný příjem stanovený v zákoně o nemocenském pojištění. Proto není podle stěžovatelky možné považovat pracovní činnost vykonávanou paní P. za zaměstnání malého rozsahu. Stěžovatelka má tedy za to, že nárok na mimořádnou slevu na pojistném uplatnila oprávněně i za období ledna a února 2009. Stěžovatelka upozornila, že pokud žalovaná vyhodnotila v dohodě o pracovní činnosti sjednanou mzdu za neurčitelnou, nemohla současně konstatovat, že sjednaná částka započitatelného příjmu je nižší než rozhodný příjem dle zákona o nemocenském pojištění. [6] Postup správních orgánů, které svůj úsudek založily na formálním znění dohody o pracovní činnosti, vede podle stěžovatelky k založení nerovnosti mezi účastníky nemocenského pojištění. Pro příklad stěžovatelka navrhuje srovnat situaci zaměstnankyně P. se situací jiného zaměstnance, který by měl sjednanou stejnou odměnu, odpracoval stejnou dobu, ale v