4 Azs 14/2013 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 14/2013- 30 - text 4 Azs 14/2013 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. Č., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 75 Az 2/2012 – 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 5. 2012, č. j. OAM-1315/AŘ-K01-R4-2002, bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 25 písm. h) zákona č. 325/1999, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“); podání žaloby nemá v souladu s § 32 odst. 2 zákona o azylu odkladný účinek. [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce požádal v Česku o mezinárodní ochranu dne 11. 7. 1996, přičemž o jeho žádosti bylo v minulosti již celkem třikrát rozhodnuto, přičemž posledně byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2008, č. j. 16 Az 14/2006 – 68, věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Poukázal na to, že dne 23. 4. 2012 okolo 12:40 hod. byl žalobce zajištěn na území Spolkové republiky Německo, a to při silniční kontrole na dálnici A4, odpočívadle Dresdner Tor (severozápadně od Drážďan), přičemž cestoval spolu se svojí ženou R. Č. Vzhledem k tomu, že se při silniční kontrole prokázal toliko průkazem žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nikoli však cestovním dokladem ani vízem, jednalo se o neoprávněný vstup na území cizího státu ve smyslu § 25 písm. h) zákona o azylu, a řízení o jeho žádosti tak bylo zastaveno. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 13. 6. 2012, ve znění doplnění žaloby ze dne 25. 6. 2012 a opravy žaloby ze dne 25. 6. 2012, ve které navrhl, aby Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně mu uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení. Namítal, že na území Německa nevstoupil neoprávněně, neboť se pohyboval v rámci Schengenského prostoru a nepřekročil žádnou státní hranici, neboť by se podle jeho názoru muselo jednat o překročení mimo hraniční přechod a s překonáním překážky. O neoprávněnosti vstupu by mimoto musely rozhodnout příslušné německé orgány, což se nestalo. Při silniční kontrole nebyl zajištěn, nýbrž po jejím ukončení pokračoval v cestě. Zdůraznil, že žalovaný vzdor požadavkům zákona nezkoumal, zda u žalobce nejsou dány překážky vycestování (resp. po novele zákonem č. 165/2006 Sb., účinné od 1. 9. 2006, důvody pro udělení doplňkové ochrany). Mimoto nezohlednil, že zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí vypršela dlouho před inkriminovanou silniční kontrolou, a o jeho žádosti tak mělo být rozhodnuto meritorně. Žalovaný přehlíží, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Cílem zákona je bránit dlouhodobému odcestování, tedy nelegální migraci uprchlíků, nikoli cestám za nákupy či na návštěvu; je třeba rozlišovat stálé odcestování žadatele o mezinárodní ochranu od dočasného a krátkodobého, a to zvláště za situace, kdy žalobce má v Česku rodinu a fakticky trvalý pobyt. [4] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 75 Az 2/2012 – 39, napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění dospěl k závěru, že pokud žalobce nebyl držitelem platného cestovního pasu, nebyl oprávněn vycestovat do zahraničí (vstoupit na území Německa). Zákon přitom upírá žadateli o mezinárodní ochranu vycestovat i jen krátkodobě za účelem nákupů a v doprovodu své manželky jako českého občana. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že specifický právní režim žadatele o azyl žalobci neumožňuje volně cestovat za hranice České republiky, na rozdíl od právního režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), resp. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, v tehdy platném znění (dále jen „směrnice 2004/38“). V případě průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se přitom nejedná o cestovní doklad, nýbrž jeho účelem je toliko prokázání totožnosti. [5] V druhé části odůvodnění – poté, co učinil závěr o tom, že žalobce nebyl oprávněn opustit území Česka a vstoupit na území Německa, a to ani krátkodobě a v doprovodu manželky jako českého občana, krajský soud obrátil pozornost k přezkumu postupu žalovaného při vydání žalobou napadeného rozhodnutí o zastavení řízení. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 – 64, a dospěl k závěru, že žalovaný opomněl posoudit, zda v daném případě nebyly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany, tedy zda napadeným rozhodnutím nemůže dojít k porušení zásady non-refoulement, zakotvené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ve znění pozdějšího protokolu (vyhlášena pod č. 208/1993 Sb., dále jen „Ženevská úmluva“). Poukázal přitom na skutková zjištění učiněná ve správním řízení, totiž že se žalobce jako voják v činné službě při nasazení ruské armády v Čečensku bez povolení opustil svoji jednotku i armádu, což následně rovněž uváděl jako důvod žádosti o azyl. [6] Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 12. 3. 2013, podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přesvědčení, že kasační stížnost není nepřijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s. Stěžovatel je názoru, že v případě žalobce byly naplněny podmínky zákona pro zastavení řízení. Namítal, že s ohledem na procesní charakter rozhodnutí podle § 25 písm. h) zákona o azylu nebyl při jeho aplikaci povolán zabývat se důvody pro udělení doplňkové ochrany, jak mu bylo uloženo napadeným rozsudkem krajského soudu; poukázal na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96. Dodal, že i pokud by podmínky pro aplikaci zásady non-refoulement měly být zkoumány, v daném případě podle něj nebyly naplněny, zejména nebylo dáno bezprostřední riziko nuceného návratu žalobce do země původu, když v současnosti probíhá řízení o jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu. [7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 4. 2013 navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uložil stěžovateli povinnost přiznat žalobci doplňkovou ochranu; z judikatury podle něj vyplývá, že i při zastavení řízení musí být zkoumány důvody pro její udělení. V návaznosti na svá tvrzení v žalobě opakovaně vyjádřil přesvědčení, že na území Německa nevstoupil neoprávněně, když je zde dokonce hlášen k pobytu (na adrese L. X, M.). Znovu též vyjádřil domněnku účelové nečinnosti stěžovatele v řízení. II. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. [9] Kasační stížnost není nepřijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Vyšel přitom ze závěrů usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), když na půdorysu nyní projednávané věci je pro Nejvyšší správní soud nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů; řešená právní otázka přesahuje rámec konkrétního řízení. [10] Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady