5 Afs 46/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 46/2011- 62 - text 5 Afs 46/2011 - 66 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: M. F., zastoupený JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 22, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno (dříve Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, Ústí nad Labem), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 59 Af 19/2010  33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Finanční úřad v Novém Boru zamítl žalobci rozhodnutím ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4678/10/175970506170, námitku promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek v celkové výši 1 797 759 Kč stanovené v rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k movitým věcem ze dne 4. 12. 2007, č. j. 47173/07/175970/6170, ve znění odvolacího rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008, č. j. 851/08/175970/6170. Žalobce podal proti rozhodnutí o námitce promlčení odvolání, které Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 9. 9. 2010, č. j. 9105/10-1500-505085, zamítlo. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 59 Af 19/2010  33, zamítl. Krajský soud v předmětném rozsudku konstatoval, že rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva je úkonem směřujícím k zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku, a přerušuje tak běh šestileté promlčecí lhůty k vybrání a vymáhání daňového nedoplatku ve smyslu § 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v relevantním znění (dále jen „zákon o správě daní“). Krajský soud přitom neshledal důvodnou námitku žalobce, podle níž, aby se jednalo o úkon, s nímž je spojeno přerušení promlčecí lhůty, musí být rozhodnutí o zřízení zástavního práva pravomocné. Žalobce v žalobě argumentoval tím, že ustanovení § 72 zákona o správě daní, podle něhož mohl k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo, odkazovalo v ostatním na použití ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu. Dle § 160 odst. 1 občanského zákoníku platí, že zástavní právo na základě rozhodnutí správního orgánu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce poukazoval na to, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 4. 12. 2007, č. j. 47173/07/175970/6170, nabylo právní moci až dnem 29. 4. 2008, a teprve tím ve smyslu § 160 odst. 1 občanského zákoníku dané zástavní právo také vzniklo. Stalo se tak ovšem až po uplynutí promlčecí lhůty pro právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek uvedené v § 70 odst. 1 zákona o správě daní, která podle žalobce skončila dnem 31. 12. 2007. Dané rozhodnutí o zřízení zástavního práva tedy podle žalobce nemohlo mít za následek přerušení promlčecí lhůty podle § 70 odst. 2 zákona o správě daní. Krajský soud poukázal na to, že ustanovení § 70 odst. 2 zákona o správě daní hovoří pouze o povinnosti správce daně zpravit daňového dlužníka o úkonu přerušujícím běh promlčecí lhůty. Tímto zpravením je třeba rozumět formu seznámení daňového dlužníka s obsahem úkonu, tedy u daného úkonu doručení ve smyslu § 17 zákona o správě daní, neboť ze zákona nic jiného neplyne. V projednávaném případě bylo dne 4. 12. 2007 vydané rozhodnutí o zřízení zástavního práva žalobci téhož dne i doručeno a žalobce tak byl o tomto úkonu dne 4. 12. 2007 také zpraven. Žalobcův odkaz na úpravu obsaženou v občanském zákoníku neobstojí, protože v daném případě není rozhodné, kdy vzniklo zástavní právo, ale jaký dopad mělo vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva a doručení tohoto rozhodnutí žalobci na běh promlčecí doby k vymáhání daňových nedoplatků. Zákon o správě daní nikde nestanovil, že by tento úkon musel být pravomocný; daný úkon musí být učiněn a dlužník o něm musí být zpraven ve lhůtě stanovené v § 70 odst. 1 zákona o správě daní, což se v projednávaném případě prokazatelně stalo. Krajský soud neuznal ani žalobní námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně prvního stupně, podle níž v tabulce, která byla součástí tohoto rozhodnutí, bylo uvedeno předpokládané datum promlčení práva správce daně vybrat a vymáhat daňový nedoplatek – např. u položky č. 002 byl uveden den 1. 1. 2005 a roky následující, což však nebránilo správci daně označit lhůtu za zachovalou, čímž měl být podle žalobce výrok rozhodnutí prvního stupně v rozporu s jeho odůvodněním. Krajský soud konstatoval, že uvedená tabulka byla přehledná a o věci adekvátně vypovídající. Správce daně v daném rozhodnutí žalobce upozornil na to, že úkony uvedené v tabulce přerušují běh lhůty a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o úkonu zpraven. Sloupec s daty promlčení je nazván „předpokládané datum promlčení“ a uvedená data se vztahují vždy k příslušnému úkonu. Pokud je během takto stanovené promlčecí doby učiněn ze strany správce daně další úkon, který běh promlčecí lhůty přeruší, posune se i datum promlčení, což z tabulky jasně vyplývá. Krajský soud rovněž odmítl žalobcovu námitku, dle níž opakovaná rozhodnutí správce daně vydaná podle § 60 odst. 1 zákona o správě daní (povolení posečkání daně nebo jejího zaplacení ve splátkách) nelze považovat za úkony přerušující lhůtu ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o správě daní. Zde krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, č. j. 2 Afs 82/2010 – 56, dostupný na www.nssoud.cz, který se uvedenou otázkou podrobně zabýval. Argumentace obsažená v citovaném rozsudku na věc plně dopadala; rozhodnutí správce daně o povolení splátek nebo o posečkání daně tak je úkonem směřujícím k vybrání nedoplatku daně, a tedy přerušujícím lhůtu podle § 70 odst. 2 zákona o správě daní. Konečně krajský soud uvedl, že správnost žalobcových úvah o tom, jakým způsobem měl správce daně postupovat při vymáhání daňových nedoplatků, posuzovat nemohl, neboť tyto úvahy šly nad rámec soudního přezkumu. Předmětem přezkumu v daném případě totiž bylo pouze rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání proti rozhodnutí správce daně o námitce promlčení práva vybrat a vymáhat daňové nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl, že ji opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku dopadu vydání rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva a doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli na běh promlčecí lhůty k vymáhání daňových nedoplatků ve smyslu § 70 zákona o správě daní. Dle stěžovatele může mít účinky přerušující běh promlčení lhůty pouze zástavní právo (jakožto zajišťovací institut), které vzniklo způsobem dle § 72 zákona o správě daní. Dané ustanovení pouze zmocňuje správce daně zástavní právo zřídit, ve zbytku však platí ustanovení občanského zákoníku, přičemž dle jeho § 160 odst. 1 zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V daném případě se tomu tak stalo až dne 29. 4. 2008, tedy po lhůtě stanovené § 70 odst. 1 zákona o správě daní, jejíhož marného uplynutí se stěžovatel námitkou promlčení dovolával. Interpretace, podle níž by právní účinky mělo již pouhé doručení nepravomocného rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva, by byla v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by zvýhodňovala správce daně jako věřitele před ostatními subjekty, které musí vyčkat právní moci svých rozhodnutí a úkonů. Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný v tom směru, že se krajský soud nevypořádal s žalobní námitkou, dle níž zaplacením splátek po vznesení námitky promlčení byla obecná cena zástavy (regálů a pokladny) více než uhrazena a zástavní právo tak dle § 170 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku zaniklo. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu měla spočívat také v tom, že se nevypořádal s argumentací stěžovatele týkající se námitky, podle níž opakovaná rozhodnutí o povolení splátek nejsou úkony přerušujícími lhůtu ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o správě daní. Krajský soud pouze poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, č. j. 2 Afs 82/2010 – 56. Tento rozsudek se však nijak nedotýká argumentace stěžovatele odkazem na § 60 odst. 3, 6 a § 64 zákona o správě daní. Krajský soud se nezabýval ani argumentací stěžovatele ustanovením § 60 odst. 5 zákona o správě daní, podle níž posečkání daně nebo splátky nesmí být povoleny na dobu delší, než je lhůta, v níž se promlčuje vybrání daně. Přitom právě v rozsudku ze dne 15. 4. 2011, č. j. 2 Afs 82/2010 – 56, Nejvyšší správní soud konstatoval, že povol