5 Afs 48/2012 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 48/2012- 28 - text 5 Afs 48/2012 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: GO Point a.s., se sídlem Liberec, Hrádecká 156, zastoupený JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 Ca 355/2008 - 34, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 Ca 355/2008 - 34, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2008, č. j. 11295/08-1500-106794, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem dle § 57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) vydané Finančním úřadem pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) dne 21. 12. 2006, č. j. 2966546/06/009960/8466. [2] Ze soudního a správního spisu vyplývá, že dne 28. 1. 2003 byla mezi stěžovatelem a společností PG Praha s.r.o. uzavřena kupní smlouva, jíž se posledně uvedená společnost zavázala převést na stěžovatele vlastnické právo k nemovitosti specifikované v této smlouvě. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím městského soudu ze dne 30. 4. 2004, č. j. 26 C 2/2004 - 22, přičemž jeho právní účinky nastaly dne 6. 2. 2003. [3] V souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je úplatný převod vlastnictví k nemovitostem předmětem daně z převodu nemovitostí. Poplatníkem této daně je dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona převodce, tj. prodávající; nabyvatel je ručitelem. S ohledem na tuto skutečnost správce daně výzvou ze dne 22. 2. 2006 (doručenou prostřednictvím veřejné vyhlášky poté, co byla zásilka vrácena se sdělením, že adresát se z adresy odstěhoval) vyzval daňový subjekt PG Praha s.r.o. k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí. Jelikož daňové přiznání nebylo společností PG Praha s.r.o. k této výzvě podáno, správce daně přistoupil k vyměření daně za použití pomůcek. [4] Pro zjištění ceny předmětné nemovitosti byl jako pomůcka použit znalecký posudek vypracovaný Ing. Janem Melšem a daňová povinnost na dani z převodu nemovitostí byla vyměřena platebním výměrem ze dne 9. 6. 2006 v částce 3 118 159 Kč. Platební výměr byl daňovému subjektu doručen opětovně náhradním způsobem, prostřednictvím veřejné vyhlášky. [5] Protože daňový subjekt svoji povinnost ve stanovené lhůtě nesplnil a dlužnou částku neuhradil, správce daně dne 21. 12. 2006 vydal ručitelskou výzvu, ve které stěžovateli uložil uhradit daňový nedoplatek v částce 2 834 690 Kč. Výzva byla stěžovateli doručena dne 8. 1. 2007. [6] Proti této výzvě podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že v daném případě nebyly splněny podmínky § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ručitel není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, právo na vymáhání nedoplatku bylo zcela nebo zčásti promlčeno a nedoplatek na dani zanikl nebo neexistuje. [7] Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se stal ručitelem v okamžiku převodu vlastnického práva na základě kupní smlouvy, a proto nelze akceptovat jeho námitku, že není v postavení ručitele. Správce daně sdělil ručiteli nedoplatek na dani z převodu nemovitostí až poté, když nebyl nedoplatek uhrazen původním dlužníkem. Daňový dlužník nespolupracoval se správcem daně od počátku daňového řízení, nepřebíral žádné písemnosti a dle sdělení pošty se ze svého sídla odstěhoval. Vymáhání vůči původnímu dlužníkovi bylo bezvýsledné i z toho důvodu, že nebyl zjištěn žádný majetek, z něhož by mohl být nedoplatek uhrazen. Dne 19. 2. 2008 bylo navíc se společností PG Praha s.r.o. zahájeno insolvenční řízení. Podmínky uvedené v § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků proto byly splněny. K námitce promlčení žalovaný uvedl, že daňová povinnost byla stěžovateli sdělena v souladu s § 70 zákona o správě daní a poplatků. V souladu s tímto ustanovením se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje až po šesti letech po roce, ve kterém se stal nedoplatek splatným, v předmětné věci tedy až uplynutím roku 2012. Žalovaný neakceptoval ani námitku, že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo ohledně daně, u které dosud neuplynul den splatnosti. Daňová povinnost na dani z převodu nemovitostí byla stanovena podle pomůcek z důvodu nepodání daňového přiznání původním dlužníkem. Pomůckou byl vypracovaný znalecký posudek, přičemž hodnota předmětné nemovitosti byla oceněna na částku 56 693 780 Kč. K námitce, že nedoplatek zanikl nebo neexistuje, žalovaný uvedl, že nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ke dni vydání ručitelské výzvy existuje a nezanikl. Uzavřel, že tato skutečnost vyplývá ze všeho, co bylo v jeho rozhodnutí uvedeno. [8] Stěžovatel v žalobě proti výše uvedenému rozhodnutí uvedl, že základní důvody zániku ručitelské povinnosti spatřuje ve skutečnosti, že správce vydal ručitelskou výzvu v rozporu s § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle stěžovatele příslušný správce daně bezdůvodně vyčkával do konce lhůty pro vyměření daně a v žádném případě daň prokazatelně nevymáhal. Prodlevou ve vyměření daně pak správce daně nepostupoval v souladu se zásadami daňového řízení a porušil tak základní povinnost uloženou mu § 2 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Průtahy při vyměření daně, a svou nedůsledností při jejím vymáhání způsobil správce daně, že nemohla být daň účinně vymožena na daňovém dlužníku a teprve v době, kdy se dlužník zbavil majetku, přistoupil na vymáhání po ručiteli. Správní orgán pak neodůvodněnými průtahy a po dvou letech naprosté nečinnosti, kdy ještě mohl s ohledem na jiný majetek dlužníka nedoplatek vymáhat, přenesl bez pokusu o vymožení povinnost platit daň na ručitele. Stěžovatel dále uvedl, že výzva k podání daňového přiznání doručená náhradním způsobem nemůže plnit funkci úkonu směřujícího k vybrání daně, jak má na mysli zákon o správě daní a poplatků. Za takového stavu pak nelze než setrvat na názoru, že správce daně nepodal výzvu dlužníku ani ručiteli v souladu se zákonem a tedy ani s účinky, které zákon s takovou výzvou spojuje. [9] Městský soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Dle názoru soudu vznikla společnosti PG Praha s.r.o. povinnost podat daňové přiznání v roce 2004. Pokud by ve lhůtě pro vyměření daně nebyl učiněn úkon ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, uplynula by tato lhůta 31. 12. 2007. V souzené věci tímto úkonem byla výzva k podání daňového přiznání ze dne 22. 2. 2006. Předmětnou výzvu správce daně doručoval jak společnosti PG Praha s.r.o., tak i jednateli této společnosti Petru Gajdovi, avšak ani jedna z těchto osob si ji nevyzvedla. Městský soud se proto ztotožnil s procesním postupem žalovaného, který po neúspěšném doručení výzvy daňovému subjektu přistoupil k doručení této výzvy veřejnou vyhláškou. U daňového subjektu společnosti PG Praha s.r.o. bylo navíc dne 19. 2. 2008 zahájeno insolvenční řízení, a proto soud souhlasil se žalovaným, že podmínky stanovené v § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byly splněny. Vzhledem k těmto skutečnostem neshledal městský soud žádnou z námitek stěžovatele uvedených v žalobě důvodnou, a proto podanou žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti [10] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel u zdejšího soudu včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [11] Rozsudek stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodů tvrzeného nesprávného posouzení právních otázek městským soudem, vad řízení před správním orgánem spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. [12] Dle stěžovatele je napadený rozsudek městského soudu nesprávný, neboť správce daně je podle § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, neb