5 Afs 60/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 60/2011- 112 - text 5 Afs 60/2011 - 119 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: Nike International Ltd., se sídlem One Bowerman Drive, Beaverton, Oregon 97005-6453, Spojené státy americké, zastoupený JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2011, č. j. 3 Af 5/2010 – 58, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2009, č. j. 13732/200906010040, uložilo Celní ředitelství Hradec Králové žalobci podle § 4 odst. 3 písm. a) a § 13 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o opatřeních“), ve spojení s § 95 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), povinnost uhradit náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem ve výši 16 276 Kč. Jednalo se o náklady vzniklé v souvislosti se zajištěním zboží (8 760 párů bot), které bylo zadrženo Celním úřadem Karlovy Vary na žádost žalobce o přijetí opatření podle čl. 5 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (dále jen „nařízení č. 1383/2003“). V rámci zjednodušeného postupu podle čl. 11 nařízení č. 1383/2003 a § 14 odst. 1 zákona o opatřeních rozhodl následně Celní úřad Karlovy Vary o zničení zajištěného zboží. Likvidace zboží byla provedena dne 11. 7. 2007. Proti rozhodnutí celního ředitelství podal žalobce odvolání, neboť měl za to, že náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem měla nést společnost DONGKHOI, s.r.o. jako příjemce zboží. Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 19. 1. 2010, č. j. 7363/2010900000302, zamítl a napadené rozhodnutí celního ředitelství potvrdil. Žalobce následně podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Městský soud ovšem žalobu rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, č. j. 3 Af 5/2010 – 58, zamítl. Podle městského soudu je třeba v daném případě vyjít z čl. 15 nařízení č. 1383/2003, z něhož vyplývá, že podmínky skladování zboží během doby pozastavení propuštění nebo zadržení ponechává Evropská unie na vnitrostátní úpravě členských států. Stanovené podmínky však nemají vést ke vzniku nákladů na straně celních správ. Na posuzovanou věc podle městského soudu dopadá § 4 odst. 3 písm. a) zákona o opatřeních, ve znění účinném od 12. 7. 2007, podle něhož celní ředitelství v případech uvedených v předpisu Evropských společenství oznámí majiteli práva rozhodnutí, jímž se stanoví částka, kterou je povinen uhradit, a číslo účtu, na který má být tato částka uhrazena. Toto ustanovení odkazuje na čl. 6 nařízení č. 1383/2003, podle něhož je třeba k žádosti o přijetí opatření připojit prohlášení držitele práva obsahující mj. souhlas s tím, že ponese veškeré náklady vzniklé podle tohoto nařízení v souvislosti s tím, že je zboží drženo pod celním dohledem v souladu s čl. 9, případně v souladu s čl. 11 nařízení. Z těchto ustanovení plyne, že osobou povinnou k uhrazení nákladů je majitel práva k duševnímu vlastnictví, tedy žalobce. Městský soud dále nepřisvědčil námitce, podle níž je postup celních orgánů v rozporu s dobrými mravy. Postup celních orgánů se odehrává na základě žádosti podané žalobcem podle čl. 5 nařízení č. 1383/2003. Žadatel se v prohlášení přiloženém k žádosti zavazuje, že ponese náklady vzniklé v souvislosti s udržováním zboží pod celním dohledem. Celní orgány tak jednají na žádost a především k prospěchu majitele práva k duševnímu vlastnictví. Jedná se o rychlou alternativu k postupu, kdy by se žadatel musel ochrany svých práv domáhat v soudním řízení. Zvolí-li tedy postup podle nařízení č. 1383/2003, musí nést i náklady předvídané tímto nařízením. Pokud jde o výši nákladů za uskladnění zadrženého zboží, uplatní se podle § 13 zákona o opatřeních obdobně podmínky pro dočasné uskladnění zboží podle § 95 celního zákona. Nejedná se přitom o postup analogický ve smyslu aplikace a interpretace práva, jak namítal žalobce, ale o přímý zákonný odkaz na použití určité právní úpravy. Nadto městský soud konstatoval, že analogie je až na výjimky obecně přípustná i v právu veřejném. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel namítá, že povinnost majitele práva k duševnímu vlastnictví uhradit náklady skladování nemůže vyplývat z prohlášení podle čl. 6 nařízení č. 1383/2003, ale musí být stanovena zákonem. Prohlášení je pouze deklarací majitele práva uhradit náklady vzniklé celní správě, pokud nebudou uhrazeny jinak. Výklad, podle něhož by bylo možné vyúčtovat majiteli práva jakékoliv náklady, aniž by k tomu existovalo konkrétní zákonné zmocnění, je nesprávný. Zákon o opatřeních upravuje některé situace, kdy povinnost uhradit náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem vzniká jiné osobě než majiteli práva. Prohlášení podle čl. 6 nařízení č. 1383/2003 je tedy subsidiární a uplatní se pouze tehdy, pokud náklady nejsou uhrazeny jiným způsobem. Zákon o opatřeních podle stěžovatele neobsahuje ustanovení určující osobu, které mají být účtovány náklady udržování zboží pod celním dohledem v případech, kdy není soudem rozhodnuto o porušení práv k duševnímu vlastnictví. Za takových okolností lze podle analogie legis aplikovat § 33 zákona o opatřeních, který je svou povahou dané situaci nejbližší, neboť stanoví, jaké osobě se mají účtovat náklady udržování pod celním dohledem, pokud je zboží zadrženo po propuštění na vnitřní trh. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že podmínky pro dočasné uskladnění zboží jsou upraveny i v § 95 celního zákona. Podle tohoto ustanovení za dočasné uskladnění zboží platí osoba, která zboží celnímu úřadu předložila. Nelze-li tedy podle městského soudu aplikovat na daný případ § 33 zákona o opatřeních, měl být v souladu s § 13 zákona o opatřeních použit § 95 celního zákona. Podle stěžovatele je nelogické, aby § 95 celního zákona byl aplikován pouze, pokud jde o stanovení výše nákladů, nikoliv však pro účely určení adresáta povinnosti uhradit předmětné náklady. Závěr, že povinnou je jiná osoba, než osoba uvedená v § 95 celního zákona, je tak v rozporu s § 33 zákona o opatřeních a s čl. 15 nařízení č. 1383/2003. Navíc odporuje čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť povinnosti mohou být subjektům ukládány pouze zákonem, a to pouze výslovně, nikoliv na základě analogie. Stěžovatel dále uvedl, že je nemile překvapen závěrem městského soudu, podle něhož je analogie obecně ve správním právu přípustná. V této souvislosti poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, publikovaném pod č. 240/2005 Sb., podle něhož lze analogie v oboru správního řízení použít jen za omezujících podmínek. V daném případě se jedná o analogii k tíži stěžovatele, jemuž byla stanovena nová povinnost, která však podle § 95 celního zákona plyne jinému subjektu. Stěžovatel dále namítá, že postup celních orgánů je ve svých důsledcích diskriminační. V celé řadě celních řízení dochází k dočasnému uskladňování zboží a ve všech případech je za náklady spojené s dočasným uskladněním odpovědná osoba, která zboží celnímu úřadu předložila. Podle celních orgánů a městského soudu ovšem v případě porušení veřejnoprávní normy na úseku duševního vlastnictví neplatí § 95 celního zákona a je třeba namísto toho konstruovat odpovědnost majitele ochranné známky. Takovým postupem je trestán majitel práva k duševnímu vlastnictví za to, že jeho právo bylo porušeno, zatímco v případech porušení jiných veřejnoprávních předpisů odpovědnost nese osoba, která takovou situaci protiprávním jednáním zavinila. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu. Stěžovatel podle jeho názoru pomíjí, že povinnost držitele práva k úhradě nákladů na skladování vyplývá přímo z nařízení č. 1383/2003 a k této úhradě se stěžovatel zavázal prohlášením učiněným podle čl. 6 tohoto nařízení. Celní orgány poskytují ochranu soukromým právům držitele práva, a proto je logické, aby držitelé práva nesli náklady, zejména v případech, kdy se postupuje zjednodušeným způsobem podle čl. 11 na