5 Afs 61/2013 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 61/2013- 25 - text 5 Afs 61/2013 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. V. L., zastoupený JUDr. Soňou Panákovou, advokátkou se sídlem Brno, Mezírka 775/1, PSČ 659 16, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 252/15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičková 736/17, PSČ 110 00, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 8 Ca 330/2009 - 69, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2009, č. j. 39/31 717/2009-392; uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 1. 2009, č. j. 1071/09-1102-701130, kterým bylo rozhodnuto o nepovolení obnovy daňového řízení dle § 54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). [2] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudků uvedl, že z větší části je podaná žaloba koncipována tak, jako kdyby směřovala nikoliv proti rozhodnutí o nepovolení obnovy daňového řízení, ale proti rozhodnutí ve věci samotné. Z toho, co stěžovatel tvrdil ve své žádosti o obnovu řízení, je dle soudu zřejmé, že se nejednalo o skutečnosti, které by v době, kdy probíhalo původní daňové řízení, nebyly stěžovateli známy a nešlo tedy o skutečnosti, které by nemohl uplatnit. To, co stěžovatel předložil, tedy smlouvu se společností HOKR, spol. s r. o., jakož i faktury, které této společnosti vystavil, to všechno jsou dle názoru městského soudu skutečnosti, které nepochybně byly stěžovateli v době původního daňového řízení známy a nelze je podřadit pod taková fakta, která by pro něj dodatečně vyšla najevo. V úvahu nebylo možné vzít ani to, že stěžovatel svůj podnik prodal a k uvedeným dokumentům údajně neměl v průběhu daňového řízení přístup, protože k tomuto prodeji došlo až dne 1. 8. 2005, tj. až v průběhu daňové kontroly zahájené dne 4. 2. 2005. [3] Důvodnou pak soud neshledal ani námitku, že rozhodnutí ve věci samé bylo založeno na křivé svědecké výpovědi S. J., což stěžovatel dokládal prohlášením tohoto svědka ze dne 26. 9. 2005. Soud k této listině totiž zjistil, že uvedené prohlášení bylo stěžovatelem předložené již v průběhu daňového řízení, přičemž odvolací orgán se k relevanci tohoto důkazu také i vyjádřil. Pokud stěžovatel s hodnocením Finančního ředitelství v Brně nesouhlasil, mohl proti tomuto rozhodnutí podat správní žalobu a tyto své námitky v ní uplatnit. S ohledem na tyto skutečnosti proto městský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatele, a jeho žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. II. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti [4] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností, a to z důvodů nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a vadě řízení před správním orgánem, pro niž měl městský soud napadené správní rozhodnutí zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. [5] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že původní daňové řízení spočívalo v důkazním řízení, jehož cílem bylo prokázání faktického naplnění obchodního vztahu mezi stěžovatelem a společností TOPAS, spol. s r. o., na základě kterého měly být realizovány stavební a montážní práce pro třetí osobu, objednatele. Za provedení díla stěžovatel obdržel finanční prostředky, které však byly řádně zdaněny. [6] Stěžovatel dále uvedl, že ve skutečnosti bylo předmětné plnění provedeno ve spolupráci se společností HOKR, spol. s r. o., tj. nikoliv TOPAS, spol. s r. o. Správce daně sice v průběhu daňového řízení stěžovatele vyzval k předložení smlouvy uzavřené s touto společností, avšak v rozhodné době nebyly stěžovateli požadované dokumenty prokazatelně dostupné. Stěžovatel současně již v průběhu daňového řízení navrhoval, aby správce daně tyto dokumenty vyžádal od výše uvedené společnosti. Správce daně tak neučinil a jednostranně bez opodstatněných důvodů toto odmítl. [7] Naplnění zákonných důvodů pro povolení obnovy řízení stěžovatel spatřoval i v údajné křivé výpovědi S. J., který v původním daňovém řízení tvrdil, že se stěžovatelem nepřišel do styku. Jak však dle stěžovatele vyplývá z čestného prohlášení přiloženého ke kasační stížnosti, tato jeho výpověď se nezakládala na pravdě. [8] Stěžovatel pak dále namítl také i uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně a z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti. [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Dříve, než soud přistoupí k věcnému posouzení kasačních námitek, stejně jako městský soud, předně poukazuje na odlišnost „odvolání“ coby řádného a „obnovy řízení“ coby mimořádného opravného prostředku. Hlavní rozdíl těchto institutů spočívá v tom, že obnova řízení zasahuje do právní jistoty účastníků řízení, neboť jejím prostřednictvím dochází k přezkoumání rozhodnutí, které již nabylo právní moci. Její užití je proto omezeno na úzce vymezené případy vypočtené v § 54 odst. 1 písm. a) až c) zákona o správě daní a poplatků. [14] Správce daně při rozhodování o nařízení či povolení obnovy řízení zkoumá pouze to, zda v dané věci nastala některá ze skutečností předpokládaná v § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Nad rámec tam uvedených důvodů se však již nezabývá tím, zda v původním rozhodnutí byla správně vyložena užitá hmotně právní norma, zda tomuto rozhodnutí předcházelo řádně vedené řízení, nebo jaký dopad mělo vydané rozhodnutí na práva a povinnosti účastníků (k tomu viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 1 Afs 59/2008 - 58, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz). [15] Podání stěžovatele svědčí spíše než o důvodnosti kasační stížnosti, o jistém nepochopení institutu „obnovy řízení“. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že ačkoliv by stěžovatel měl pro svůj úspěch ve věci tvrdit existenci skutečností, které mu nebyly v průběhu původního daňového řízení známé, ve svých podáních paradoxně ve svůj neprospěch na několika místech klade důraz na skutečnost, že námitky uplatňované v žádosti o obnovu řízení uplatňoval již v průběhu daňové kontroly v původním daňovém řízení. Pokud tak tomu však bylo, měl stěžovatel své námitky proti důkaznímu hodnocení uplatnit ve stanovených lhůtách u odvolacího správního orgánu, což ostatně také učinil. Jestliže v odvolacím řízení nebyl úspěšný, měl a ostatně i mohl se obrátit na orgány poskytující ochranu ve správním soudnictví. Neučinil-li tak a nehájil svá práva zákonem stanoveným způsobem, nelze tuto aktivitu přenášet do nyní probíhajícího řízení. [16] Stěžovatel se své důvody pro povolení obnovy řízení pokoušel podřadit pod písm. a) a b) § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Jeho snaha však nemohla být úspěšná. Pokud jde o argumentaci stěžovatele, navozující existenci kasačních důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zde je třeba uvést, že výpověď svědka S. J. nelze kvalifikovat jako křivou výpověď, ve smyslu § 175 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., Trestního zákona, ve znění účinném v rozhodné době, neboť ze žádných podkladů nevyplývá, a stěžovatel to ostatně ani netvrdil, že svědek byl za takový trestný čin odsouzen. Argumentace návrhu na povolení obnovy řízení § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, je tak vyloučena, neboť tam obsažený důvod, spočívající