6 Aps 7/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Aps 7/2013- 81 - text pokračování 6 Aps 7/2013 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 32, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č. j. 6 A 284/2011 - 67, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] K zásahu, který je předmětem žaloby, došlo dne 22. července 2011 ve vstupní části budovy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Žalobce je advokátem a přivolal jej telefonicky jeho klient, který chtěl předat do podatelny obvodního státního zastupitelství písemné podání. Příslušníci justiční stráže jej vyzvali k předložení občanského průkazu, což klient odmítl. Žalobce se dostavil, převzal od klienta písemné podání a výzvu justiční stráže, aby se legitimoval, taktéž odmítl, a to s odůvodněním, že podatelna je úřední místo určené ke styku s občany, a proto není ke zjišťování totožnosti důvod. Žalobce se poté pokusil projít kolem justiční stráže, avšak ta jej zadržela. Nakonec jej legitimovala až přivolaná hlídka Policie ČR, poté mu již justiční stráž umožnila projít a písemnost do podatelny předat. Tento zásah považuje žalobce za nezákonný, proto proti němu podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“). [2] Žalobce původně navrhoval, aby soud zakázal žalovanému požadovat od žalobce předložení občanského průkazu nebo jinak zjišťovat totožnost žalobce při vstupu do budovy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 za účelem předání podání do podatelny. V průběhu řízení o žalobě vedeného před Městským soudem v Praze však vydala obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 pokyn ze dne 12. ledna 2012 č. j. SPR12/2012, kterým byl změněn bod 2.1 bodu 2 článku II pravidel pro výkon strážní služby místní jednotky justiční stráže při Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 1 a 7 tak, že justiční stráži přísluší zjišťovat totožnost každé osoby, která žádá o vstup do budovy, vyjma osob, které se dožadují vstupu do podatelny státního zastupitelství, u těchto osob bude provedena vstupní kontrola a příslušník zajistí doprovod osoby do podatelny příslušného státního zastupitelství. Žalobce proto navrhl, aby soud pouze vyslovil nezákonnost výše popsaného zásahu žalovaného, neboť žalobce již nepovažoval za nutné požadovat zákaz pokračování v nezákonném zásahu. [3] Městský soud zamítl podanou žalobu v návětí označeným rozsudkem. V odůvodnění vyšel zejména z toho, že justiční stráž má zákonem přiznanou pravomoc zjišťovat totožnost osob, které vstupují do střeženého objektu. Soud proto neshledal, že by justiční stráž nedovoleně narušila právo žalobce na nedotknutelnost jeho osoby požadavkem na předložení občanského průkazu. Soud dále uvedl: „I když následně bylo nalezeno jiné řešení (viz výše citovaný pokyn obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7), není důvod řešení předcházející, kdy u osob přicházejících do podatelny obvodního státního zastupitelství byla zjišťována totožnost, považovat za zásah nezákonný. Jestliže podatelna obvodního státního zastupitelství není oddělena od ostatních kanceláří státního zastupitelství, jeví se jako legitimní požadavek zajištění bezpečnosti střežených prostor. Naléhavost chráněného zájmu vyplývá již ze samotné skutečnosti, že střežením objektů, kde sídlí státní zastupitelství, byla pověřena právě justiční stráž jako součást ozbrojeného bezpečnostního sboru. Pokud by takový zájem dán nebyl, mohly by být objekty střeženy neozbrojenými službami. Za takového stavu je dle názoru soudu zachován i požadavek proporcionality při srovnání významu chráněného veřejného zájmu na bezpečnosti objektů, kde sídlí státní zastupitelství, a významu zajištění nedotknutelnosti osoby žalobce.“ Jelikož zjišťování totožnosti prováděla justiční stráž v souvislosti se střežením chráněného objektu, ve kterém sídlí státní zastupitelství, byla podle názoru městského soudu naplněna též podmínka, že zásah do osobní sféry jednotlivce musí být ospravedlněn konkrétní skutečností, resp. důvodem takového omezení, a nikoliv proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán, která vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 citovaného žalobcem. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel“) dne 30. července 2013 kasační stížnost. V ní vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že k zásahu do jeho práva na informační sebeurčení nedošlo, jelikož justiční stráž mu nakonec umožnila podání učinit. Stěžovatel poukázal na to, že zásah představovala již pouhá výzva justiční stráže, aby se legitimoval, že tento zásah nebyl naplněn jedině díky jeho aktivnímu odporu, důsledkem však byl zásah do jeho osobní svobody tím, že jej justiční stráž zadržovala ve vstupním prostoru obvodního státního zastupitelství. Dále stěžovatel namítal, že městský soud nesprávně odmítl jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 s tvrzením, že dopadá na jiné situace; podle žalobce mají závěry tohoto nálezu obecnou povahu. V další argumentaci stěžovatel poukázal též na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, II. ÚS 229/95, I. ÚS 512/02 a II. ÚS 2268/07 a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 52/201232. Městský soud měl podle stěžovatele přihlédnout ke změně praxe na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 1, k níž došlo v průběhu řízení a která dokazuje, že zásah nebyl nezbytný. Stěžovatel také upozornil, že proti témuž zásahu podal žalobu i jeho klient (zastupovaný stěžovatelem) a že jiný senát Městského soudu v Praze rozhodl o nezákonnosti zásahu a uložil Vězeňské službě ČR zlikvidovat osobní údaje získané (dřívějším) prokázáním totožnosti klienta, a to rozsudkem ze dne 30. května 2013 č. j. 8 A 273/201167. K tomu stěžovatel citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se předvídatelnosti soudního rozhodování a zákazu libovůle. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, pokud jde o ústavní rozměr kauzy, že justiční stráž disponovala zákonným zmocněním k provedení zásahu (1. kriterium testu ústavnosti), požádala stěžovatele o prokázání totožnosti způsobem, který zákonu neodporoval (2. kriterium testu ústavnosti), a taktéž z hlediska proporcionality zásah podle názoru žalovaného obstál (3. kriterium testu ústavnosti). Žalovaný v této souvislosti upozornil, že stěžovatelův klient vyvolal ve střeženém prostoru konfliktní situaci, kterou následně řešil za účasti stěžovatele. Vyvolávání nepřehledných situací ve střežených objektech přitom klade zvýšenou náročnost na výkon služby příslušníků justiční stráže. Žalovaný také poukázal na to, že podatelna příslušného státního zastupitelství není oddělena od ostatního úředního prostoru. Stěžovatelem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 A 273/201167 označil žalovaný za kontroverzní, neboť popírá zákonem zakotvené oprávnění příslušníků justiční stráže zjišťovat totožnost osob vstupujících do střežených budov. Stěžovatel se navíc podle názoru žalovaného v kasační stížnosti nezmínil o „dalším kritériu, kterým je otázka rozumnosti či nerozumnosti. Pokud justiční stráž při svém zákroku obstála v prvních třech kritériích testu zákonnosti, tak z uvedeného vyplývá, že se chovala i rozumným způsobem.“ [6] Ve své replice k vyjádření žalovaného upozornil stěžovatel, že žalovaný nepodal proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 273/201167 kasační stížnost, ačkoliv jej nyní označuje za kontroverzní. Dále stěžovatel poukázal na to, že zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, rozlišuje mezi „střežením“ objektů a „zajištěním pořádku a bezpečnosti“ v objektech. Podle § 2 odst. 1 citovaného zákona Vězeňská služba spravuje a střeží vazební věznice a věznice [písm. a)] a ústavy pro výkon zabezpečovací detence [písm. b)], zatímco podle písmene f) citovaného ustanovení pouze „zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti a v rozsahu stanoveném tímto zákonem zajišťuje pořádek a bezpečnost při výkonu pravomoci soudů a státních zastupitelství“. [7] Stěžovatel z toho dovozuje, že primárním úkolem vězeňské služby je zajistit „izolaci věznic“ od vnějšího okolí tak, aby byl prováděn výkon vazby a trestu s ohledem na jejich účel, avšak otázka zajištění pořádku a bezpečnosti ve veřejných budovách, jakými jsou budovy soudů, státních zastupitelství atd., je zcela něco jiného