7 As 182/2012 — Nejvyšší správní soud

7 As 182/2012- 58 - text 7 As 182/2012 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. P. B., zastoupený JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalované: Masarykova univerzita, se sídlem Žerotínovo náměstí 9, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 31 Af 70/2011 – 51, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 31 Af 70/2011 – 51, rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity ze dne 18. 3. 2011, č. j. MUPS/2061/2011/9502/PřF, a ze dne 30. 3. 2011, č. j. MUPS/5443/2011/10664/PřF, a rozhodnutí děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 1. 12. 2010, č. j. MU-PS/14792/2010/9502/PřF, a ze dne dne 1. 2. 2011, č. j. MU-PS/5443/2011/10664/PřF, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalobě částku 2.000 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 10.808 Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 31 Af 70/2011 – 51, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále „stěžovatel“) proti bodu č. 1 rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity (dále jen „univerzita“) ze dne 18. 3. 2011, č. j. MU-PS/2061/2011/9502/PřF, a proti bodu č. 1 rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity ze dne 30. 3. 2011, č. j. MUPS/5443/2011/10664/PřF, kterými byla potvrzena rozhodnutí děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 1. 12. 2010, č. j. MU-PS/14792/2010/9502/PřF, a ze dne 1. 2. 2011, č. j. MU-PS/1817/2011/10664/PřF, o vyměření poplatku za prodlouženou dobu studia. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že poplatky za delší studium byly vyměřeny v souladu se zákonem i se statutem univerzity. Z ust. § 58 odst. 3 a 4 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) nelze explicitně jazykovým ani logickým výkladem vyvodit, že úspěšné absolvování prvního studia „maže“ historii dřívějších neúspěšně ukončených studií, jež se započítávají do doby studia rozhodné pro vyměření poplatku. V této souvislosti se krajský soud zabýval výkladem pojmu „celková doba dalšího studia“ použitý v ust. § 58 odst. 4 věty druhé zákona o vysokých školách a dospěl k závěru, že do této doby se započtou také doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně. Poplatky za studium nemají sankční charakter, ale mají studenty především motivovat, a tak nelze přisvědčit námitce, že se v případě stěžovatele jedná o sankci a dvojí přičítání téže negativní skutečnosti, která je pro oblast trestního práva, popř. trestního práva správního, zakázána. Krajský soud zároveň připustil, že se praxe vysokých škol v dané věci liší, ale vyslovil nesouhlas s námitkou, že by se jednalo o nejednotnou správní praxi a vznik právního partikularismu. Veřejné vysoké školy jsou totiž samosprávné orgány, jejichž praxe se může lišit tehdy, mají-li jiné interní předpisy. V případě započítání neúspěšných studií do celkové doby studia (před účinností zákona č. 147/2001 Sb.) dospěl krajský soud k závěru, že se jedná o tzv. přípustnou nepravou retroaktivitu, která je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil stěžovatel důvod podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle jeho názoru krajský soud nesprávně vyložil ust. § 58 odst. 4 poslední věta zákona o vysokých školách. Toto ustanovení je nutno vykládat tak, že se bude poměřovat skutečná doba dalšího studia se standardní dobou dalšího studia, tedy nezávisle na délce předchozího studia. V případě, že standardní dobu dalšího studia překročí, je povinen platit poplatek za delší studium. Citované ustanovení je tedy nutné vykládat jako by znělo „Pokud celková doba dalšího studia překročí standardní dobu dalšího studia, stanoví veřejná vysoká škola poplatek za studium podle odstavce 3.“ Je-li však ust. § 58 odst. 4 poslední věta zákona o vysokých školách vykládáno tak, že se srovnává celková doba dalšího studia s délkou předchozího studia, pak by u studentů, kteří řádně ukončili bakalářské studium a poté se rozhodli studovat jiný magisterský obor, musel být poplatek za delší studium stanoven vždy, protože další studium by zákonitě muselo být delší než předchozí studium. Stěžovatel má za to, že sankční poplatek za delší studium lze vyměřit v případě dalšího studia pouze tehdy, pokud jeho délka překročí jeho standardní dobu. Pouze za této situace by aplikace sankčního poplatku za delší studium byla aplikovatelná na případy dalšího studia, aniž by byl popřen záměr zákonodárce. Stěžovatel také vyslovil nesouhlas s názorem krajského soudu, že vysoké školy mohou vybírat poplatky za další a delší studium jen na základě svého volného uvážení, aniž by při tom byly jakkoliv limitovány zákonnými mantinely. Vysoké školy mají určitou míru autonomie a požívají akademických svobod, avšak jen v rámci své samosprávné působnosti. Nemají ale právo svévolně vykládat právní normy v rámci vlastní libovůle, nýbrž vykládat je jednotně v souladu s obecnou praxí. V případě aplikační praxe veřejných vysokých škol existují dva výklady citovaného ustanovení a se zřetelem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09 by vždy měla být dána přednost výkladu, který méně zatěžuje studenty podle zásady in dubio mitius. Krajský soud se podle stěžovatele dostatečně nezabýval rozdílem mezi delším a dalším studiem. Delší studium je nežádoucí jev, kdy student, s výjimkou odůvodněných případů, zcela zbytečně zatěžuje státní rozpočet svým laxním přístupem ke studiu. Proto se zákonodárce rozhodl studenty motivovat k tomu, aby ukončili vysokou školu ve stanovené lhůtě. Další studium je naopak žádoucí jev a stát jej podporuje. Poplatek za další studium je ekonomickou nutností a snahou, aby se studenti dále vzdělávali jen v těch oborech, které pro ně mají význam. Toto vnímání má potom vliv i na posuzování poplatků. Poplatek za delší studium je jednoznačně sankcí za to, že student neukončí studium v přiměřené lhůtě, přičemž zákon tuto lhůtu definuje jako standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok. Pokud se ale student rozhodne k dalšímu studiu, ve kterém pokračuje řádně, není důvod k vyměření poplatku za delší studium. Poplatek za další studium nemá sankční charakter, protože student se nedopouští nežádoucího chování a je vyměřen všem stejně. Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu vnitřní rozpornosti, kdy v bodě 47 uvádí, že „poplatky za studium ale nemají sankční charakter (nejsou trestem)“ a v bodě 57 pak uvádí, že „[t]ento institut má jednak motivační efekt (aby se studenti snažili své studia dokončit řádně a včas) a zároveň efekt sankční (pokud tak studenti neučiní, musí za studium platit).“ Stěžovatel netuší, zda krajský soud poplatek za delší studium za sankci považuje nebo ne. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje i na dalších místech, a to zejména v absenci odůvodnění úvahy, kterou krajský soud staví obsahově poplatek za další studium naroveň s poplatkem za delší studium. Stěžovatel postrádá jasně formulovaný a odůvodněný závěr, podle kterého by bylo možno studenty bez zjevného důvodu studující déle, než je obvyklá stanovená doba studia, srovnávat se studenty, kteří si zvyšují kvalifikaci v jiném dalším studiu poté, kdy řádně ukončili předchozí studium. Stěžovatel se neztotožnil ani s názorem krajského soudu, že se v daném případě jedná o nepravou retroaktivitu a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 4 As 26/2011 - 176. V případě sankcí je jakákoliv retroaktivita nepřípustná, pokud jí nepřipouští zákon. Každý by měl vědět, jaké jednání je nepřípustné a jakou utrpí újmu, pokud se nepřípustného jednání dopustí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Univerzita se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu. Stěžovatelova kritika týkající se odlišné praxe vyměřování poplatků za studium je zcela bezpředmětná, protože je pouze projevem uplatnění samosprávné působnosti vysoké školy dané jí zákonem. Poplatek za delší studium nelze považovat za sankci ve smyslu postihu či trestu. Univerzita poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. 4 As 26/2011 - 176, ve kterém je vyjádřen názor, že poplatek za delší studium nemá funkci úhradovou, nýbrž sank