1 As 17/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Ans 1/2013- 52 - text 9 Ans 1/2013 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: REMA Systém, a.s., se sídlem Budějovická 1667/64, Praha 4, zast. JUDr. et. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1443/65, Praha 10, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ASEKOL s.r.o., se sídlem Československého exilu 2062/8, Praha 4, zast. Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 – Nové Město, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 A 22/2012 – 103, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 A 22/2012 - 103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Rozhodnutím ze dne 18. 1. 2006, č. j. 5194/ENV/720/05, rozhodl žalovaný mj. o zamítnutí návrhu žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a jí zastoupených výrobců elektrozařízení na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností ze skupiny č. 3 (dále jen „Seznam“). Následný rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/0639691/ENV/06, sp. zn. R/1829-A. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, který jí vyhověl rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 5 Ca 187/2006  113. Městský soud dospěl k závěru, že je třeba, aby správní orgán dal všem žadatelům o zápis možnost prokázat svá tvrzení směřující k požadovanému zápisu do Seznamu a zároveň i jim dal možnost zpochybnit tvrzení žadatelů konkurujících. Vhodný procesní postup k zajištění zmíněného pak městský soud shledal ve vedení jednoho (společného) řízení o všech žádostech, nikoliv v dosavadní praxi vedení oddělených řízení s jednotlivými žadateli. Z toho důvodu městský soud napadené rozhodnutí ministra životního prostředí v rozsahu napadených výroků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po opakovaných urgencích ze strany stěžovatelky ministr životního prostředí věc znovu posoudil a rozhodnutím ze dne 9. 12. 2009, č. j. 5367/M/0998491/ENV/09, sp. zn. R/1829-A, zrušil výše zmíněné rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2006, č. j. 5194/ENV/720/05, v tom rozsahu, ve kterém byl zápis stěžovatelky zamítnut. Vázán právním názorem městského soudu dospěl k závěru, že Ministerstvo životního prostředí musí v dalším rozhodnutí vymezit, jaké podklady shromáždilo a jak je hodnotilo, stejně tak jako musí umožnit všem účastníkům, aby se s těmito podklady seznámili. Žalovaný na toto rozhodnutí reagoval usnesením ze dne 26. 1. 2010, č. j. 6834/ENV/10, kterým přerušil řízení. Ministr životního prostředí toto usnesení zrušil svým rozhodnutím ze dne 28. 7. 2010, č. j. 3461/M/1064188/ENV/10. V něm konstatoval, že „je povinností ministerstva vymezit okruh účastníků řízení č. j. 5194/ENV/720/05 a věc meritorně rozhodnout“. Stěžovatelka podala dne 21. 10. 2011 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, neboť dospěla k závěru, že žalovaný nadále nekoná. O učiněných opatřeních ministr životního prostředí stěžovatelku zpravil svým sdělením ze dne 23. 11. 2011, č. j. 83378/ENV/11. Protože ani poté žalovaný ve věci nerozhodl, napadla stěžovatelka jeho nečinnost žalobou podanou dne 6. 2. 2012 u Městského soudu v Praze. Ten ji usnesením ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 A 22/2012  103, odmítl pro opožděnost. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu nyní stěžovatelka brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně posoudil okamžik rozhodný pro počátek běhu roční propadné lhůty pro uplatnění žaloby proti nečinnosti správního orgánu stanovené v § 80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že lhůta pro podání žaloby nemohla běžet již ode dne 30. 7. 2010, tedy dne právní moci rozhodnutí ministra ze dne 28. 7. 2010, č. j. 3461/M/1064188/ENV/10, jímž zrušil rozhodnutí o přerušení řízení o žádosti stěžovatelky. Úvaha stěžovatelky vychází z toho, že aplikovatelná právní úprava umožňuje zápis toliko jednoho subjektu do Seznamu. Protože k 30. 7. 2010 byla do Seznamu stále zapsána osoba zúčastněná na řízení, nebylo by ve věci možné rozhodnout jinak, než opětovným zamítnutím žádosti. Zároveň však z předchozích rozhodnutí správních soudů ve věci plyne povinnost vést společné řízení o žádostech jak stěžovatelky, tak osoby zúčastněné na řízení. Počítání lhůty od 30. 7. 2010 by tak stěžovatelce dalo jen minimální možnost obrany, neboť rozhodnutí o zápisu osoby zúčastněné na řízení bylo zrušeno až dne 25. 5. 2011. V rozmezí mezi zrušením rozhodnutí o zápisu a městským soudem vypočteného konce lhůty dne 30. 9. 2011 by stěžovatelka musela vyčkat, zda správní orgán přeci jen nerozhodne, pak by musela podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti a teprve následně by mohla podat žalobu k městskému soudu. Jelikož tento závěr stěžovatelka považuje za absurdní, navrhuje, že rozhodné pro běh lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti má být až zrušení rozhodnutí o zápisu osoby zúčastněné na řízení, neboť teprve od tohoto okamžiku mělo ve věci smysl věcně rozhodovat. Ve druhé kasační námitce stěžovatelka rozporuje způsob počítání lhůty. Městský soud vyšel z úvahy, že je třeba postupovat podle obecné úpravy § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), protože zvláštní předpis žalovanému dobu pro rozhodnutí nestanoví. Dále městský soud usoudil, že jde o zvlášť složitý případ, takže se základní třicetidenní lhůta pro rozhodnutí prodlužuje o dalších 30 dnů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o celkové šedesátidenní lhůtě pro rozhodnutí žalovaného, neboť se domnívá, že tato lhůta má být delší. Do doby pro rozhodnutí měl totiž městský soud zahrnout i dobu nutnou ke zpracování znaleckého posudku dle § 71 odst. 3 písm. b) s. ř., neboť jej žalovaný pro rozhodnutí vyžaduje, ale nemá na něj dostatek finančních prostředků a tak ho ještě nezadal. Pokud by městský soud tuto dobu započítal, posunul by se počátek a konec lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti podstatně ve prospěch stěžovatelky. Z těchto důvodů stěžovatelka považuje závěry městského soudu za nesprávné a navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 A 22/2012  103, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný zpochybnil závěry stěžovatelky o tom, že rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti je významné rozhodnutí ministra životního prostředí o zrušení rozhodnutí o zápisu osoby zúčastněné na řízení. Takový výklad by podle žalovaného vedl k absurdnímu závěru, že žaloba podaná před tímto rozhodnutím byla podána předčasně. Dále tento svůj názor ilustroval i na tom, že by k jeho nečinnosti vůbec nedošlo, protože podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má být řízení vedeno ještě se společností RETELA, s. r. o. Proto by lhůta běžela až od odpadnutí překážek pro vedení řízení se všemi společnostmi. Dále žalovaný vychází z toho, že vyčkání na zrušení správního rozhodnutí v jiné věci může běh lhůty ovlivnit jen tehdy, pokud by došlo k přerušení řízení. V předmětné věci k němu sice došlo, ovšem z jiného důvodu, a toho přerušení bylo následně zrušeno rozhodnutím ministra životního prostředí. Nenastal tedy žádný z důvodů pro přerušení běhu lhůty. Počátek lhůty je dle žalovaného třeba počítat ode dne 12. 12. 2009, neboť dne 11. 12. 2009 nabylo právní moci rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 9. 12. 2009, č. j. 5367/M/0998491/ENV/09, kterým zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2006, č. j. 5194/ENV/720/05, v tom rozsahu, ve kterém byl zamítnut zápis stěžovatelky do Seznamu. Oproti názoru stěžovatelky žalovaný nepovažuje za správné započítávat do lhůty pro rozhodnutí dobu na vypracování znaleckého posudku, neboť ten doposud nebyl zadán a nejsou tak splněny podmínky § 71 odst. 3 písm. b) s. ř. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení Osoba zúčastněná na řízení nejprve poukázala na nekonsistentní argumentaci stěžovatelky, protože ta v žalobě počítala lhůtu ode dne 28. 7. 2010 (zrušeno rozhodnutí žalovaného o přerušení řízení) a v kasační stížnosti ji počítá ode dne 25. 5. 2011 (zrušeno rozhodnutí o zápisu osoby zúčastněné na řízení). Dále osoba zúčastněná na řízení vychází z toho, že běh lhůty je možné zastavit jen pomocí přerušení řízení. K přerušení řízení skutečně došlo, avšak stěžovatelka je sama úspěšně napadla. Zrušením ro