9 As 122/2011 — Nejvyšší správní soud

9 As 122/2011- 168 - text 9 As 122/2011 - 172 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: M. Š., zast. Mgr. Romanou Píšovou, advokátkou se sídlem Tatarkova 727/14, Praha 4, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 2008, č. j. 10800/08-13070/Ja, ve věci komplexních pozemkových úprav, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 9 Ca 254/2008  62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 2008, č. j. 10800/08-13070/Ja. Posledně zmíněným správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Plzeň-jih, jímž byl schválen návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Nezdřev. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu vztahující se k pozemkovým úpravám, která se též vyjadřovala k právu vlastnit majetek. Uvedl přitom, že řízení o pozemkových úpravách je vedeno ve veřejném zájmu, mají se jím totiž zajistit podmínky jednak pro zlepšení životního prostředí a vodního hospodářství, ochranu a zúrodnění půdního fondu a zvýšení ekologické stability krajiny, jednak podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Podmínky pro racionální hospodaření je přitom třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkových úprav musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li jej dosaženo správným postupem a byly-li dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Městský soud dále v rozsudku konstatoval, že s návrhem pozemkových úprav v katastrálním území Nezdřev souhlasili vlastníci 93,52 % výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou, byla tak splněna zákonná podmínka souhlasu nejméně ¾ takových vlastníků. V případě stěžovatelky soud zjistil, že byla dodržena zákonná kritéria zajišťující, aby vůči pozemkům vstupujícím do pozemkových úprav byly nově navržené pozemky přiměřené kvality, výměry a vzdálenosti. Městský soud v dané souvislosti vyvrátil jednotlivé námitky vztahující se k jednotlivým pozemkům, dále se neztotožnil ani s tím, že by bylo povinností pozemkového úřadu, aby v rámci komplexních pozemkových úprav vyřešil zapsání práv a povinností vyplývajících z věcného břemene vedení vysokého napětí a plynovodu přes pozemek parc. č. 126/1, který byl těmito věcnými břemeny zatížen, již před zahájením pozemkových úprav. Ust. § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), stanoví možnost zřízení nebo zrušení věcného břemene pouze k dotčeným pozemkům, tj. takovým, které jsou dotčeny předmětnou pozemkovou úpravou. Oprávnění pozemkového úřadu je dáno jen v rámci řízení podle zákona o půdě a podle zákona o pozemkových úpravách, nikoli však v případech těch věcných břemen, která vznikla na pozemcích dotčených návrhem komplexní pozemkové úpravy před tím, než bylo zahájeno řízení o pozemkových úpravách. Stěžovatelka se s rozsudkem městského soudu neztotožnila a napadla jej kasační stížností. Poukázala zde na názor Ústavního soudu, že pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem vyvlastnění, ve své podstatě se jedná o hromadnou dobrovolnou směnu pozemků, která však představuje natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem, že při jeho realizaci je nutno uplatňovat ústavní principy vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatelky tyto principy v dané věci respektovány nebyly a dále nebyl naplněn ani účel pozemkových úprav, které mají být prováděny ve veřejném zájmu. Kdyby veřejný zájem respektován byl, byly by při novém uspořádání vlastnických práv odstraněny nevhodné tvary pozemků, pozemky by byly přístupné ze sítě polních cest a byly by odstraněny nedostatky v majetkových vztazích. Dle stěžovatelky však pozemky mají nadále nevhodné tvary, nesouhlasí proto s názorem městského soudu, že veřejný zájem byl zohledněn. Stěžovatelka dále uvedla, že se v řízení domáhala toho, aby byly dodrženy zákonné požadavky na to, aby kvalita a kvantita nových pozemků odpovídala kvalitě a kvantitě původních pozemků. V zákoně o pozemkových úpravách jsou sice v daném směru povoleny jisté odchylky, ale stěžovatelka jak v odvolání, tak v žalobě namítala, že podmínky, resp. povolené odchylky dodrženy nebyly. Namítala zejména, že při oceňování pozemků nebylo přihlédnuto k věcným břemenům, která pozemky v jejím vlastnictví zatěžují. Stěžovatelka rovněž namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, jelikož v něm nebyly nikterak zohledněny skutečnosti nasvědčující o nedodržení postupu dle zákona o pozemkových úpravách. Vyjádřila přesvědčení, že městský soud se nezabýval všemi žalobními body obsaženými v žalobě, v odůvodnění soud pouze uvedl, že stěžovatelka nesouhlasila se směnou pozemků, ale žalobou jako celkem se nezabýval, neboť by jinak musel hodnotit i porušení základních práv a svobod, k němuž došlo nedodržením postupů dle zákona o pozemkových úpravách. Stěžovatelka se dále domnívá, že žalovaný nevycházel z údajů dohledatelných ze spisu, příp. z takových důkazů, které si měl z úřední povinnosti opatřit, neboť z těchto důkazů by jednoznačně vyplynulo, že nebyly splněny podmínky pro směnu. Nebyly dodrženy základní principy, které vyjádřilo Ministerstvo zemědělství v metodických návodech. Dle metodického návodu k provádění pozemkových úprav jsou pozemky v zastavitelných plochách směňovány vždy se souhlasem vlastníka podle § 3 odst. 3 zákona, pozemky v blízkosti intravilánu také. U části stěžovatelčina pozemku parc. č. 106 nad cestou, u kterého bylo v úvodním dotazníku uvedeno, že je nesměnitelný, nebyly nikterak zohledněny stěžovatelčiny podmínky a byla jí ponechána jen o něco rozšířená část pozemku parc. č. 106 pod cestou. K této manipulaci tak došlo bez souhlasu stěžovatelky, i když jej bylo třeba. Ze všech výše uvedených důvodů v kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle zákona o pozemkových úpravách se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Otázka veřejného zájmu byla v minulosti již mnohokrát judikována, žalovaný zde odkázal na rozsudek městského soudu č. j. 7 Ca 163/2008  58, nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1998 uveřejněný pod č. 152/1998 Sb., rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 27/2002  86 a v otázce umístění pozemků na rozsudek městského soudu č. j. 10 Ca 348/2009  91. Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka do pozemkových úprav vstupovala s pozemky o celkové výměře 2,8627 ha, ceně 66 637 Kč a vzdálenosti 890 m. Nově jsou do jejího vlastnictví navrhovány pozemky o celkové výměře 2,8627 ha, ceně 68 376 Kč a vzdálenosti 893 m. Rozdíl mezi původním a navrhovaným stavem činí 0,00 % u výměry, + 2,61 % u ceny a + 0,34 % u vzdálenosti. Podle § 10 zákona o pozemkových úpravách může rozdíl mezi původním a navrhovaným stavem činit 10 % ve výměře, 4 % v ceně a 20 % ve vzdálenosti. Zákonná kritéria tak byla zachována. Minimální rozdíl mezi původní a navrhovanou vzdáleností svědčí o tom, že pozemky byly ponechány v původních lokalitách. I otázka nutnosti souhlasu ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách byla v rámci odvolacího řízení řešena a žalovaný v daném ohledu odkázal na své rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátkou. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodům podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozs