1 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 4/2010- 115 - text 1 As 4/2010 - 120 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudkyň Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: RWE Energie, s. r. o. (dříve RWE Energie, a. s.), se sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10, zastoupeného Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha-Vinohrady, proti žalovanému: Voleský a partneři, v. o. s., se sídlem Staropramenná 3117/17, Praha 5, insolvenční správce dlužníka SKLÁRNY KAVALIER a. s., jednající JUDr. Vlastimilem Voleským, insolvenční správce dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2009 o uznání/zjištění pohledávky Citibank Europe plc a ve vztahu k pohledávce Citibank Europe plc, podmíněných pohledávek Raiffeisenbank, a. s., Komerční banky, a. s., Všeobecné úvěrové banky, a. s. a Československé obchodní banky, a. s., co do pravosti, výše a zajištění, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2009, č. j. 9 Ca 157/2009 - 63 t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce je jako věřitel č. 186 účastníkem insolvenčního řízení dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., IČ: 00012653, se sídlem Sklářská 359, Sázava, jež je vedeno Městským soudem v Praze, a v rámci nějž přihlásil svou peněžitou pohledávku ve výši 39.662.812,03 Kč. Žalobce se obeznámil s přihlášenými pohledávkami věřitele č. 220 – Citibank Europe plc, se sídlem Dublin, North Wall Quay č. 1, Irská republika (dále jen „Citibank“) v celkové výši 2.727.231.596,3 Kč (č. přihl. 223/1 a 223/2), a to jako zajištěnými ve výši odpovídající přihlášeným pohledávkám, a s pohledávkami dalších bank podmíněnými ve vztahu k pohledávce Citibank (pohledávka č. přihl. 245/1 a 245/2, č. přihl. 224/1 a 224/2, č. přihl. 235/1 a 235/2 a č. přihl. 251/1 a 251/2) /dále jen „pohledávky bank“/. Žalobce, spolu s dalšími nezajištěnými věřiteli dlužníka, dospěl k pochybnostem o pravosti, výši a zajištění těchto pohledávek. Podle žalobce mělo tyto pochybnosti potvrdit rovněž stanovisko, vypracované na žádost této věřitelské skupiny advokátní kanceláří specializující se mj. na právní podporu úvěrového financování. Toto stanovisko bylo zasláno 17. 3. 2009 insolvenčnímu správci a soudu s návrhem na popření pohledávek bank a na iniciaci incidenčního sporu. Žalobce společně s dalším věřitelem ČEZ Prodej, s. r. o., poté tvrzení obsažená ve stanovisku podpořili dalšími vyjádřeními. [2] Věřitelský výbor přijal 26. 3. 2009 usnesení, jímž doporučil insolvenčnímu správci, aby pohledávky bank na ústním přezkumném jednání popřel co do důvodu, výše i zajištění a zajistil tak jejich soudní přezkum v rámci řízení o incidenčním sporu. Insolvenční správce 27. 3. 2009 pohledávky bank skutečně částečně popřel, avšak do konání ústního přezkumného jednání u Městského soudu v Praze, které se uskutečnilo 30. 3. 2009, svůj názor změnil a pohledávky bank na přezkumném jednání v plném rozsahu uznal co do pravosti, výše i pořadí. [3] Proti uznání pohledávek bank insolvenčním správcem následně žalobce brojil žalobou podanou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „soudní řád správní“ či „s. ř. s.“) k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě požadoval zrušení rozhodnutí insolvenčního správce, kterým insolvenční správce uznal pohledávky bank v plné výši. Žalobce argumentoval, že na uznání pohledávky insolvenčním správcem je nutno pohlížet jako na rozhodnutí správního orgánu, a to zejména proto, že ačkoli je toto rozhodnutí schopno zásadním způsobem ovlivnit uspokojení všech přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení, proti uznání pohledávky nepředvídá insolvenční zákon či jiný právní předpis explicitně opravný prostředek, ani se na samotný přezkum pohledávek insolvenčním správcem nevztahuje dohledová činnost insolvenčního soudu. [4] Městský soud usnesením z 16. 10. 2009 žalobu odmítl. Neztotožnil se především s názorem žalobce, že by insolvenční správce byl správním orgánem „sui generis“, a že by jeho rozhodnutí bylo rozhodnutím správního orgánu vydaným v oblasti veřejné správy a tedy přezkoumatelným podle § 4 s. ř. s. správními soudy. Podle městského soudu je insolvenční správce jedním z procesních subjektů insolvenčního řízení, přičemž toto řízení není řízením spadajícím do oblasti veřejné správy, ale jak vyplývá z § 2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), řízením soudním. V rámci tohoto soudního řízení tak sice insolvenční správce jakožto jeden z procesních subjektů tohoto řízení vystupuje jako veřejnoprávní orgán, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu řízení, avšak jeho úkony nejsou úkony činěné v oblasti veřejné správy. [5] Městský soud dále uvedl, že úkon insolvenčního správce spočívající v přezkoumání přihlášených pohledávek bank a v zaujetí stanoviska k těmto pohledávkám nenaplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť tímto úkonem insolvenčního správce, který se týkal přihlášených pohledávek jiného věřitele, nebyla založena, změněna, zrušena či závazně určena žádná práva nebo povinnosti žalobce. Tento úkon má pouze zprostředkovaný dopad na právní postavení žalobce v insolvenčním řízení, kdy nepopřené pohledávky jsou nadále zahrnuty mezi pohledávky, které mají být v průběhu konkurzu uspokojeny z majetkové podstaty. K přímému dotčení žalobce na jeho právech dochází až vydáním rozvrhového usnesení, v němž teprve insolvenční soud určí částky, které mají být jednotlivým věřitelům vyplaceny (§ 306 odst. 2 insolvenčního zákona). Proti rozvrhovému usnesení může přitom žalobce podat odvolání (§ 307 odst. 1 insolvenčního zákona). II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Uvedl přitom důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) soudního řádu správního. Tvrdil, že městský soud pochybil, jestliže pominul širší ústavněprávní kontext problému a pouze konstatoval, že insolvenční správce není správním orgánem vykonávajícím veřejnou správu. Podle stěžovatele přitom pojem veřejné správy není nikde, ani v právním řádu ani v nauce, jasně vymezen. Takovým vymezením pak není ani § 4 odst. 1 věta první s. ř. s. [7] Stěžovatel pokládá za zřejmé, že insolvenční správce nevykonává správu ryze soukromou, neboť existuje veřejný zájem na poměrném a co možná nejvyšším uspokojení pohledávek věřitelů a na rychlém průběhu insolvenčního řízení. To, že insolvenční správce nevykonává činnost ryze soukromé povahy, potvrzuje podle stěžovatele i ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž je insolvenční správce orgánem veřejné moci (sui generis). Z toho, že státní moc je dělena na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (čl. 2 Ústavy), stěžovatel dovozuje, že insolvenčního správce je třeba podřadit pod některou z těchto složek, neboť se jedná o taxativní vymezení státní moci. Je pak zejména sporné, zda insolvenčního správce zařadit k moci soudní či k moci výkonné. Stěžovatel je však toho názoru, že insolvenční správce nelze na rozdíl od správců konkursní podstaty přiřadit k moci soudní, neboť rozhodnutí insolvenčního správce o přezkumu pohledávek nepodléhá přímé kontrole soudní mocí a věřitelé nemají (na rozdíl od dřívější úpravy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v insolvenčním řízení samotném jakoukoli možnost zvrátit nezákonné rozhodnutí insolvenčního správce o přezkumu pohledávek ostatních věřitelů. Na rozdíl od úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání totiž věřitelé podle platné úpravy již nedisponují popěrným právem, kdy by mohli popřením pohledávky jiného věřitele vyvolat incidenční spor; v rámci insolvenčního řízení tak neexistuje opravný prostředek, který by věřitelům umožnil domoci se nápravy nesprávného rozhodnutí insolvenčního správce. [8] Stěžovatel dále odkazuje na čl. 81 Ústavy, jenž stanoví, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a Ústava také taxativně vymezuje orgány nadané výkonem soudní moci v České republice. Podle čl. 94 Ústavy se sice na rozhodování soudů mohou podílet také další občané, ale podle stěžovatele se toto ustanovení dotýká jen rozhodování soudců – přísedících bez právního vzdělání, netýká se insolvenčních správců. K soudní moci tedy nemůže náležet jiný orgán než orgán zmíněný Ústavou. Insolvenční správce nemůže být také soudním ani quasi soudním orgánem ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Navíc insolvenční správci se nepodílejí na rozhodování soudu, ale sami přímo rozhodují. [9] Naproti jasnému ústavnímu vymezení zákonodárné a soudní moci je ústavní vymezení moci výkonné volnější (čl. 79 Ústavy), kdy je na úvaze zákonodárce zákonem