10 As 50/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 50/2014- 36 - text 10 As 50/2014 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové soudkyně Naděždy Řehákové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: L. J., zast. JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2013, čj. 282742/2013-900000-304.8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 23. 1. 2014, čj. 58 A 4/2013-62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci, dosavadní průběh řízení [1] Dne 26. 10. 2012 provedl Celní úřad Liberec na rychlostní silnici R35 kontrolu vozidla RENAULT r. z. PHB X, které řídil žalobce (dále jen „stěžovatel“). O kontrole byl sepsán záznam, ve kterém Celní úřad Liberec uvedl, že vozidlo užilo od 10. 7. 2012 do 12. 9. 2012 některé zpoplatněné úseky pozemní komunikace bez zaplacení mýtného; ve vozidle umístěné elektronické zařízení (dále jen „zařízení“) nebylo funkční. Dále Celní úřad Liberec uvedl, že jde o původní zařízení, zařízení bylo umístěno dle manuálu, v době kontroly bylo plně funkční s mýtnými bránami. Stěžovatel do záznamu uvedl, že v tomto období vozidlo řídil a se zařízením nebylo od první instalace manipulováno. Celní úřad Liberec vydal na základě záznamu a dalších podkladů dne 31. 1. 2013 příkaz, dle kterého shledal porušení (a to konkrétně ve dnech 10. 7., 3. 8., 17. 8., 19. 8., 20. 8., 22. 8., 30. 8., 31. 8., 1. 9. a 12. 9. 2012) povinností stanovených v § 22j odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a uložil stěžovateli za spáchání přestupku dle § 42a odst. 3 písm. a) a f) zákona o pozemních komunikacích pokutu ve výši 3000 Kč. Stěžovatel podal odpor. Celní úřad pro Liberecký kraj následně vydal po doplnění dokazování rozhodnutí ze dne 9. 5. 2013, čj. 8521-10/2013-560000-12, ve kterém shledal porušení povinnosti stanovené v § 22j odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích a uložil stěžovateli za přestupek dle § 42a odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích pokutu ve výši 1500 Kč dle § 42a odst. 7 písm. d) zákona o pozemních komunikacích. Odvolání stěžovatele zamítlo Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 1. 7. 2013, čj. 282742/2013-900000-304.8, neboť se ztotožnilo se závěry Celního úřadu pro Liberecký kraj. Stěžovatel podal žalobu, jež byla zamítnuta v záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu. II. Obsah kasační stížnosti [2] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [3] Stěžovatel předně popsal průběh správního řízení a poté zopakoval své argumenty žalobní. Poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že nebylo prokázáno spáchání přestupku, neboť nebyla prokázána nefunkčnost zařízení, resp. zanedbání zákonné povinnosti stěžovatelem. Dále namítl nenaplnění tzv. materiální stránky přestupku; po celou dobu užívání zařízení docházelo k platbám a nyní zjištěný rozsah neuskutečněné komunikace zařízení s mýtnými bránami je zanedbatelný. Následně stěžovatel poukázal na povinný znak zavinění a uvedl, že i dle Celního úřadu pro Liberecký kraj se stěžovatel nesnaží mýtný systém obcházet, všechny faktury hradí a měl snahu věc konstruktivně řešit; tyto okolnosti je dle stěžovatele třeba promítnout do úvahy o naplnění znaku zavinění (nikoliv až/jen do posouzení formy zavinění), a to v souladu i se zásadou in dubio pro reo. [4] Dále stěžovatel vznesl námitky proti napadenému rozsudku. Dle stěžovatele krajský soud považoval za logický závěr žalovaného o nefunkčnosti zařízení, avšak to blíže neodůvodnil a ve spise není pro tento závěr ani dostatek důkazů. Dle stěžovatele přetrvává pochybnost, čím bylo způsobeno neuskutečnění komunikace zařízení a kontrolních mýtných bran; nefunkčnost zařízení je pouhou domněnkou žalovaného. [5] Za neprokázaný považoval stěžovatel i závěr krajského soudu, že nelze v dané věci aplikovat zásadu in dubio pro reo z důvodu dostatečných důkazů ve spise, dle kterých ke spáchání přestupku došlo a odpovědným je stěžovatel, jakož i závěr krajského soudu, podle kterého vedle sebe nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že v průběhu jízdy zařízení vydávalo signál potvrzující jeho komunikaci s mýtnými bránami současně s tvrzením o nefunkčnosti mýtných bran. [6] Stěžovatel z hlediska materiální stránky přestupku nesouhlasil se závěrem krajského soudu o nikoliv zanedbatelném rozsahu porušení zákona z důvodu opakování neuskutečněné komunikace zařízení s mýtnými bránami. Namítl, že krajský soud opakovanost vyvozuje „z týdenního výseče za dobu více než šesti let, kdy ke komunikaci nedocházelo na stejných trasách a stejných branách“. Krajský soud se dle stěžovatele také „nezabýval námitkou způsobu úhrady nedoplatku mýtného a dále ani výší, která nebyla uhrazena po dobu, než dochází k automatickému hrazení v systému post-pay“. III. Vyjádření žalovaného [7] Žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Dále uvedl, že k úhradě dlužného mýtného za úseky, které byly předmětem přestupkového řízení, došlo až po kontrole dne 26. 10. 2012, tedy nikoliv automaticky v systému „post-pay“. [8] Vyložil současně, že „funkčnost“ zařízení je pro účely zákona o pozemních komunikacích nutno chápat tak, že zařízení v rozhodný okamžik při průjezdu vozidla mýtnou bránou komunikuje s mýtným systémem. Pokud zařízení takto nekomunikuje, tj. nevydá o tom akustický signál, příp. signalizuje neuskutečněnou komunikaci (4x pípnutí), je nutno na ně pohlížet jako na nefunkční, ačkoliv z „technického“ hlediska může být zařízení v pořádku, tedy je sice schopno komunikace s mýtným systémem, přesto však ke komunikaci z nějakého důvodu nedošlo. Řidič vozidla není schopen rozlišit, zda je neuskutečnění komunikace způsobeno zařízením nebo mýtným systémem. V obou případech má však povinnost reagovat a na nejbližším kontaktním místě doplatit mýtné a případně zajistit výměnu nekomunikujícího zařízení. Splní-li řidič tuto povinnost, je záznam o nefunkčnosti zařízení z mýtného systému vymazán. Pokud je příčina neuskutečnění komunikace se zařízením na straně mýtného systému, je nutné to zhodnotit při řešení otázky odpovědnosti řidiče za přestupek; v projednávané věci však žalovaný nemá/neměl žádné pochybnosti o funkčnosti kontrolních mýtných bran. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky pro projednání kasační stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených. [10] Dle § 22 odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích podléhá užití zpoplatněné pozemní komunikace úhradě mýtného, přičemž výše mýtného se zjišťuje pomocí systému elektronického mýtného, jehož součástí je elektronické palubní zařízení schválené podle zvláštního zákona, kterým musí být vybaveno vozidlo v systému elektronického mýtného. Dle § 22j odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích je „[ř]idič vozidla v systému elektronického mýtného povinen po celou dobu jízdy po zpoplatněné pozemní komunikaci udržovat elektronické zařízení v provozu“. Shodně upravovalo tuto povinnost řidiče do 31. 8. 2012 (tj. před novelou č. 196/2012 Sb., zákona o pozemních komunikacích) ustanovení § 22d odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. Podle § 42a odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích „[ř]idič vozidla v systému elektronického mýtného se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 22j užije vozidlo, které není vybaveno funkčním elektronickým zařízením“. [11] Stěžovatel namítal, že nebyla prokázána nefunkčnost zařízení a současně tvrdil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; dovolával se zásady in dubio pro reo. Nejvyšší správní soud neshledal tyto námitky důvodnými. [12] Napadený rozsudek je přezkoumatelný, je dostatečně a srozumitelně odůvodněný. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného a přehledně uvedl, z jakých skutečností zjišťovaných, tvrzených a dokládaných v dané věci k otázce funkčnosti zařízení a kontrolních mýtních bran ve svých závěrech vycházel, jakož i to, že prokázání funkčnosti předmětných kontrolních mýtních bran a naopak nefunkčnosti zařízení považoval za dostatečné a nepochybné. Nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [13] Nejvyšší správní soud nemá