2 Afs 34/2014 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 34/2014- 77 - text 2 Afs 34/2014 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: KLASTR KOMPOZITNÍCH MATERIÁLŮ, družstvo, se sídlem Brno, Husova 594/6, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31 (dříve Finanční ředitelství v Brně), proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 10. 2012, č. j. 15103/12-1302-701922, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2014, č. j. 62 Af 100/2012 - 76, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 10. 2012, č. j. 15103/12-1302-701922, kterým bylo dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále též „správce daně“) ze dne 28. 5. 2012, č. j. 222517/12/288913706426. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení ve věci žádosti stěžovatele ze dne 3. 5. 20102 o vrácení přeplatku daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010 (dále též jen „přeplatek“) podle § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu, neboť se jednalo o podání ve věci, o níž již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto na základě předchozí žádosti stěžovatele ze dne 25. 4. 2012. Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že správce daně zastavil předmětné řízení v souladu se zákonem, protože bylo třeba vyjít zejména ze skutečnosti, že rozhodnutí o stěžovatelem postupně podávaných žádostech (poslední ze dne 25. 4. 2012) již bylo vydáno a stalo se pravomocným, i když se stěžovateli neoznamovalo a nebylo proti němu lze brojit odvoláním (§ 155 odst. 4 daňového řádu). Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítá kasační důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu, vady řízení před správním orgánem a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Stěžovatel se domnívá, že správce daně rozhodl o přeplatku nezákonně, neboť rozhodoval o již ze zákona vyřízené – zamítnuté žádosti, v rozporu se skutečně projevenou vůli stěžovatele a dle zmatečné žádosti ze dne 25. 4. 2012. Tyto skutečnosti stěžovatel dovozuje z toho, že daňové přiznání podal dne 25. 1. 2011 a ve lhůtě 30 dnů žalovaný proti němu nezahájil žádné úkony; vzhledem k uvedenému mu proto vznikl platební výměr na DPH ve výši shodné s daňovým přiznáním. Stěžovatel dále uvádí, že na žádost, která byla podána dne 30. 5. 2011 a doplněna žádostmi ze dne 20. 3. 2012 a 25. 4. 2012, mělo být nahlíženo jako na žádost zamítnutou ze zákona proto, neboť o ní nebylo správcem daně rozhodnuto ve lhůtě 60 dnů. Poněvadž správce daně rozhodoval na základě uvedených modifikací (poslední z nich), rozhodoval na základě zamítnuté žádosti, a tedy nezákonně. Toto pochybení, spolu s nesprávným označením zástupce stěžovatele jako „předsedy představenstva,“ způsobilo navíc také nicotnost předmětného rozhodnutí. Stěžovatel dále uvádí, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s jím projevenou vůlí, což dokládá prohlášením datovaným dne 4. 6. 2012, v němž uvádí, že dne 20. 3. 2012 byla podána nová, správná žádost o vrácení přeplatku. Dále namítá, že dne 25. 4. 2012 se zástupce stěžovatele dostavil ke správci daně ve špatném zdravotním stavu, což ovlivnilo jeho úsudek, a tudíž nevěděl, co podepsal. Domníval se, že podepsal urgenci vyplacení přeplatku podle žádosti ze dne 20. 3. 2012 a nikoliv, že tuto žádost změnil takovým způsobem, jak byl uveden v sepsaném protokolu o ústním jednání. Kromě toho je stěžovatel toho názoru, že krajský soud také rozhodl zmatečně a dle nepravdivých argumentů, když potvrdil nesprávný závěr žalovaného, že částka, kterou se stěžovatel domáhal převést na konkrétní účty, plně koresponduje s částkou (přeplatkem) ve výši 7 967 793 Kč. Krajský soud se navíc nevypořádal ani s námitkami stěžovatele, že bylo rozhodnuto dle zamítnuté žádosti, zmatečného a neplatného doplňku žádosti a dle nezákonného (duplicitního) platebního výměru. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti projevil přesvědčení o správnosti rozsudku krajského soudu i svého postupu. K námitkám stěžovatele uvedl, že se jedná o námitky liché, když rozhodnutí o zastavení řízení bylo vydáno proto, že o žádosti stěžovatele již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud se nedopustil nesprávného posouzení právní otázky a postupoval v souladu s řádně zjištěným skutkovým stavem. Ani rozhodnutí žalovaného, ani rozhodnutí správce daně, nejsou rozhodnutími nicotnými, neboť netrpí tak závažnými vadami, pro které by je nebylo lze považovat za rozhodnutí. Nicotnost těchto rozhodnutí neshledal ani krajský soud, když tato navíc nebyla v žalobě vůbec namítána. Rozhodnutí žalovaného není ani zmatečné ani protizákonné, když daňové orgány postupovaly zcela v souladu s právními předpisy, zejm. ust. § 34, § 154 odst. 2 a § 155 daňového řádu a stejně tak v souladu s vůlí projevenou stěžovatelem při ústním jednání dne 25. 4. 2012 prostřednictvím jeho statutárního orgánu, který se tohoto dne dostavil ke správci daně. Zmatečnost rozhodnutí nepředstavuje ani rozdíl 500 Kč ve výši přeplatku, když právě 500 Kč představuje pokutu za opožděné tvrzení daně uložené stěžovateli platebním výměrem ze dne 9. 11. 2011, č. j. 378968/11/288913706426, splatnou dne 12. 12. 2011. Poněvadž přeplatkem je částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu, nepředstavovala tato částka vratitelný přeplatek a byla použita na úhradu uvedeného nedoplatku. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného nesouhlasí s tím, že soud postupoval v souladu s daňovým řádem. Nesouhlasí ani s tím, že žalovaný řádně zahájil postup k odstranění pochybností, a následně daňovou kontrolu. Stěžovatel se domnívá, že postup k odstranění pochybností byl zahájen v rozporu s daňovým řádem, neboť správce daně začal konat až po lhůtě 30 dnů od podání daňového přiznání, což daňový řád neumožňuje. Stěžovatel se dále domnívá, že jeho žádosti ze dne 28. 2. 2011 a dne 30. 5. 2011 nebyly podány v průběhu vyměřovacího řízení, nýbrž v době, kdy byl přeplatek splatný, a měl být stěžovateli dle § 105 zákona č. 235/2004 Sb. vrácen do třiceti dnů od jeho vyměření, tudíž do 25. 2. 2011. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením o použití částky 500 Kč na úhradu nedoplatku (pokuty), když v rozhodnutí správce daně ze dne 28. 5. 2012 se tato částka neuvádí a z rozhodnutí soudu rovněž neplyne, že by tyto částky, (tedy částku vykázanou jako přeplatek a částku, která plyne z žádosti stěžovatele ze dne 25. 4. 2012), jakkoli rozlišoval. Stěžovatel setrvává též na závěru o nicotnosti napadeného rozhodnutí, když platební výměr byl vydán duplicitně k „zákonnému“ platebnímu výměru ze dne 25. 1. 2011, splatnému 25. 2. 2011. Závěrem stěžovatel poukazuje na zásadu zákonnosti, která byla dle jeho názoru porušena poukazem na stavění běhu lhůty pro vrácení přeplatku v souvislosti s § 34 daňového řádu. Žalovaný v průběhu 30 dnů od podání daňového přiznání nevydal ani výzvu k odstranění pochybností, ani nezahájil daňovou kontrolu, a proto stěžovateli vznikl platební výměr se splatností ke dni 25. 2. 2011; ke stavění lhůty nedošlo. Následně vydaný platební výměr ze dne 6. 4. 2012 tak byl duplicitní, nicotný a způsobil v následném řízení pouze zmatečnost. Žalovaný ve vyjádření k replice stěžovatele setrvává na tom, že postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalovaný podrobně popsal celý svůj postup od podání daňového přiznání stěžovatelem (k místně nepříslušnému správci daně) po vyměření daně a vrácení přeplatku na základě žádosti stěžovatele, naposledy modifikované dne 25. 4. 2012, až konečně po napadené zastavení řízení o nové žádosti na vrácení stejného přeplatku v důsledku překážky res iudicata. Znovu upozornil na to, že jeho rozhodnutí není zatíženo vadami takové intenzity, aby způsobilo jeho nezákonnost a už vůbec ne tvrzenou nicotnost. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a