2 Afs 89/2012 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 89/2012- 62 - text  2 Afs 89/2012 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Brno, U Svitavy 2, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7 (dříve Celní ředitelství Brno), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2012, č. j. 31 Af 137/2011 - 33, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2012, č. j. 31 Af 137/2011 - 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutími Celního ředitelství v Brně (dále též „žalovaný“) ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-262/2011-010100-21, 2804-263/2011-010100-21, 2804-264/2011-010100-21, 2804265/2011-010100-21, 2804-266/2011-010100-21, 2804-267/2011-010100-21, 2804268/2011-010100-21, 2804-269/2011-010100-21, 2804-270/2011-010100-21, 2804271/2011-010100-21, 2804-272/2011-010100-21, 2804-273/2011-010100-21, 2804274/2011-010100-21, 2804-275/2011-010100-21, 2804-276/2011-010100-21, 2804277/2011-010100-21, 2804-278/2011-010100-21, 2804-279/2011-010100-21, 2804280/2011-010100-21, 2804-281/2011-010100-21, 2804-282/2011-010100-21, 2804283/2011-010100-21, 2804-284/2011-010100-21, 2804-285/2011-010100-21, 2804286/2011-010100-21, 2804-287/2011-010100-21, 2804-288/2011-010100-21, 2804289/2011-010100-21 a 2804-290/2011-010100-21, byla ve smyslu § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuta odvolání žalobce proti platebním výměrům Celního úřadu Břeclav (dále též „správce daně“) ze dne 24. 11. 2010, č. j. 25582-261/2010-021100-021, 25582-262/2010-021100-021, 25582-263/2010-021100-021, 25582-264/2010-021100-021, 25582-265/2010-021100-021, 25582-266/2010-021100-021, 25582-267/2010-021100-021, 25582-268/2010-021100-021, 25582-269/2010-021100-021, 25582-270/2010-021100-021, 25582-271/2010-021100-021, 25582-272/2010-021100-021, 25582-273/2010-021100-021, 25582-274/2010-021100-021, 25582-275/2010-021100-021, 25582-276/2010-021100-021, 25582-277/2010-021100-021, 25582-278/2010-021100-021, 25582-279/2010-021100-021, 25582-280/2010-021100-021, 25582-281/2010-021100-021, 25582-282/2010-021100-021, 25582-283/2010-021100-021, 25582-284/2010-021100-021, 25582-285/2010-021100-021, 25582-286/2010-021100-021, 25582-287/2010-021100-021, 25582-288/2010-021100-021 a 25582-289/2010-021100-021, a tato rozhodnutí byla potvrzena. Platebními výměry bylo žalobci vyměřeno clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty ze zboží (benzín automobilový 95 Eurosuper) nezákonně odňatého celnímu dohledu v období od 12. 12. 2003 do 30. 12. 2003. Rozhodnutí žalovaného i platební výměry napadl žalobce celkem dvaceti devíti žalobami (vedenými Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 Af 137/2011 až 31 Af 165/2011), kterými usiloval o jejich zrušení, a to včetně předcházejících platebních výměrů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2012, č. j. 31 Af 137/2011 - 33, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2012, č. j. 31 Af 137/2011 - 45 (dále též jen „napadený rozsudek“), byly věci spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. 31 Af 137/2011 a žaloby byly zamítnuty. Jak vyplynulo z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud se nejprve zabýval námitkou prekluze celního dluhu. V duchu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu posoudil tuto otázku jako hmotněprávní, tj. podle úpravy platné a účinné v době vzniku celního dluhu [§ 240 a § 268 odst. 2 a 4 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění před novelou provedeno zákonem č. 187/2004 Sb. (dále jen „celní zákon“)]. Krajský soud uvedl, že právní skutečností, která neguje možnost prekluze, je jednání vykazující znaky trestného činu, což znamená, že není nutné, aby byl dlužník pravomocně odsouzen, ale postačuje, že celní dluh vznikne v důsledku činu, který byl v době jeho spáchání trestný. Takovým trestným činem bylo zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném ke dni rozhodování trestního soudu (dále jen „trestní zákon“). Podmínku spáchání trestného činu, v kauzalitě se vznikem celního dluhu, proto považoval krajský soud za splněnou, a to s ohledem na odsuzující rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, v návaznosti na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646 (dále též jen „trestní rozsudky“). Nad rámec vnitrostátní právní úpravy odkázal krajský soud také na čl. 221 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává Celní kodex Společenství (dále jen „Celní kodex“), který obsahuje obdobnou právní úpravu jako § 268 odst. 4 celního zákona. Krajský soud dodal, že i pro případ, kdy by z jakéhokoli důvodu nebylo možné aplikovat § 268 odst. 4 celního zákona a kdy by se musel zabývat celkem šesti úkony správce daně (posledním z nich byl záznam ze dne 26. 10. 2009, č. j. 11796/2009-021100-021), jimiž mohlo dojít k přetržení běhu prekluzivní lhůty ve smyslu § 268 odst. 3 celního zákona, dospěl by k závěru, že každý z těchto úkonů byl schopen běh tříleté prekluzivní lhůty přerušit (v podrobnostech odkázal mj. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2010, č. j. 1 Afs 97/2008 - 88; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Konec prekluzivní lhůty by tak připadl na 31. 12. 2012. Krajský soud nepřitakal ani dílčí námitce, že uvedené úkony nebyly učiněny v řízení o této dani; uvedl, že s ohledem na velké množství rozhodnutí žalovaného by neustálé vymezování vztahu těchto úkonů ke konkrétním rozhodnutím nebylo účelné. K námitce, že tříletou prekluzivní lhůtu nelze do nekonečna prodlužovat, krajský soud konstatoval, že částku cla lze vyměřit nebo doměřit nejpozději do 10 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl, tedy v daném případě do 31. 12. 2013. Námitka prekluze proto nebyla shledána důvodnou. V další části napadeného rozsudku se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Dospěl k závěru, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami, a to včetně zde namítané podjatosti pracovníků správce daně. Dle krajského soudu byla námitka podjatosti uplatněna opožděně, a proto s ní daňový řád (který se subsidiárně uplatní tam, kde Celní kodex neobsahuje příslušnou úpravu), nespojuje žádné důsledky. Správce daně tedy neměl možnost s touto námitkou naložit ve smyslu § 77 odst. 4 daňového řádu, tedy postoupit ji úřední osobě stojící v čele správce daně nebo nadřízenému správci daně; nadto nebyla řádně odůvodněna. Krajský soud přesto připustil, že i opožděná námitka podjatosti může mít dopad ve faktické rovině, například pokud by se později zjistilo, že úřední osoba o své podjatosti věděla nebo vědět měla. Taková situace však v souzené věci nenastala. Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí neshledal krajský soud ani stran údajně nevypořádaného nároku na náhradu škody žalovaným. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 154/2003 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Uvedl, že nárok státu na zaplacení daně a cla není považován za nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, ale za nárok plynoucí přímo ze zákona. Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti, spočívající v tom, že se žalovaný nevypořádal s údajným porušením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ani té krajský soud nepřisvědčil. Uvedl, že na odůvodnění rozhodnutí žalovaného je třeba nahlížet v jeho celkovém kontextu. Za nepřezkoumatelnost neoznačil soud konečně ani skutečnost, že v textu odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaný uvádí nesprávná data vzniku celního dluhu; podle mínění krajského soudu se nejedná o natolik intenzivní vadu, aby mohla mít za následek nezákonnost těchto rozhodnutí. Krajský soud dále nesouhlasil ani s tím, že platební výměry jsou neplatné pro absenci základních náležitostí. S odkazem na § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni vydání platebních výměrů (dále jen „ZSDP“) a na konkrétně citovanou judikaturu Ústavního soudu poukázal na to, že správce daně ve výroku platebních výměrů uvedl jak aplikované hmotněprávní, tak procesněprávní předpisy, včetně celního zákona. Nebylo nezbytně nutné, aby konkrétní ustanovení zákonů byla opětovně citována ve výroku pod bodem 3, neboť jejich užití vyplývá z výroku jako celku. V přezkoumávaných věcech jsou výroky platebních výměrů určité a srozumitelné a žalobce byl dostatečně informován, podle jakých právních předp