3 Ads 54/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 54/2014- 20 - text  3 Ads 54/2014 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Prof. JUDr. P. T, CSc., zastoupen JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Dušní 22, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2013, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 1 Ad 36/2013 - 17, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované ze dne 6. 5. 2013, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobce (dále „stěžovatel“) a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2013, č. j. X, v němž žalovaná deklarovala, že stěžovateli náleží výplata starobního důchodu pro den 1. 1. 2013. Důvodem tohoto rozhodnutí byla žádost stěžovatele o pozastavení výplaty starobního důchodu na den 1. 1. 2013 podaná dne 31. 12. 2012 prostřednictvím držitele poštovní licence. Vzhledem k tomu, že uvedená žádost byla žalované doručena až 2. 1. 2013, dospěla žalovaná k závěru, že stěžovatel nedodržel hmotněprávní lhůtu plynoucí z § 120 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 S.“), a proto se nemůže výplaty důchodu na den 1. 1. 2013 vzdát. Rozhodnutí žalované o námitkách napadl stěžovatel správní žalobou, v níž navázal na argumentaci, kterou uplatnil již v námitkovém řízení. Především tvrdil, že v případě § 120 zákona č. 582/1991 Sb. se jedná o lhůtu procesněprávní, pro jejíž zachování postačí, pokud je žádost podána v poslední den lhůty držiteli poštovní licence. Tuto skutečnost odvozoval od ustanovení § 120a uvedeného zákona. Nad rámec řízení o námitkách uvedl, že v případě nepřesného legislativního vymezení, které umožňuje dvojí výklad, by mělo být postupováno ve prospěch účastníka. Rozsudek Městského soudu v Praze Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, č. j. 1 Ad 36/2013 – 17, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Městský soud se přiklonil k názoru žalované, že ustanovení § 120 zákona č. 582/1991 Sb. procesní lhůtu nezakládá. Svůj názor založil i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2011, č. j. 32 Cdo 2872/2000. Dle městského soudu se nejedná o lhůtu pro procesní úkon oprávněné osoby, ale o lhůtu pro uplatnění práva vzdát se výplaty starobního důchodu. Je jí tudíž nutné považovat za lhůtu hmotněprávní se všemi souvisejícími důsledky. Úkon dle této lhůty mohl stěžovatel uplatnit nejpozději v den, od něhož chtěl výplatu starobního důchodu pozastavit. Nejpozději v tento den musela být jeho žádost doručena žalované. Městský soud rovněž nesouhlasil s aplikací § 120a zákona č. 582/1991 Sb. Konstatoval, že zákonodárce demonstrativním výčtem stanovil, na které úkony se typicky aplikují procesněprávní lhůty, přičemž smyslem zbytkové množiny „jiných právních úkonů“ jistě nebylo zahrnutí hmotněprávních úkonů, mezi něž patří i vzdání se výplaty starobního důchodu. Městský soud rovněž připomenul, že § 120a byl do zákona zařazen dříve, než právo vzdát se výplaty důchodu. V případě tohoto práva se navíc plně uplatní zásada vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým). Městský soud tedy žalobu zamítl v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Kasační stížnost Kasační stížností ze dne 6. 3. 2014 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž za spornou otázku pokládá povahu lhůty dle § 120 zákona č. 582/1991 Sb. Stěžovatel nejprve nesouhlasí s využitím judikatury Nejvyššího soudu. Uvádí, že názor, o který se městský soud opřel, vydal Nejvyšší soud v kauze soukromoprávní, přičemž v dané věci se jedná o vztah veřejnoprávní, který je ovládán jinými principy (viz § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). V tomto ohledu uvedl, že by veřejnoprávní instituce neměla hledat složité důvody, proč účastníku nevyhovět, nýbrž postupovat přesně opačně. Pozastavil se rovněž nad otázkou, zda se v daném případě jednalo o uplatnění či vzdání se práva. V další části kasační stížnosti se stěžovatel věnuje problematice lhůty dle § 120 zákona č. 582/1991 Sb. Dle stěžovatele nelze ze skutečnosti, že bylo současné znění § 120 vloženo do zákona později než ustanovení § 120a, dovozovat, že mezi nimi není žádná souvislost. S ohledem na časovou souslednost obou ustanovení dodává, že pokud by zákonodárce skutečně požadoval vyloučit lhůtu dle § 120 z režimu ustanovení § 120a zákona č. 582/1991 Sb., výslovně by to v jeho textu uvedl. Dále upozorňuje, že z hlediska systematického jsou obě ustanovení součástí jedné právní normy a v textu zákona následují ihned po sobě. Navíc se městský soud nezabýval otázkou, proč by zákonodárce vložil hmotněprávní lhůtu do procesního předpisu, když mu nic nebránilo zařadit jí do předpisu hmotněprávního (zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Stěžovatel má za to, že je-li charakter dané lhůty sporný, měla být aplikována ta varianta, která je pro pojištěnce příznivější. Navíc zdůrazňuje, že charakter lhůty stanoví výslovně § 120a zákona č. 582/1991 Sb. Stěžovatel následně rozebírá ustanovení § 120 zákona č. 582/1991 Sb. z hlediska teleologického. Dochází k závěru, že účelem je snaha zabezpečit, aby žalovaná nemusela důchodci předepisovat k úhradě částky důchodu za období, za které již byly vyplaceny. Dle stěžovatele však tento účel nelze bezezbytku naplnit, neboť důchody se vyplácejí na měsíc dopředu. Proto i v případě, kdy by žádost o zastavení výplaty doručil žalované již 31. 12. 2012, byla by již „denina“ důchodu připadající na 1. 1. 2013 vyplacena a žalované by nezbylo, než vydat s rozhodnutím o zastavení výplaty i rozhodnutí o povinnosti vrátit část důchodu připadající na tento den. Provedla by tedy stejný úkon jako v případě, kdy by žádost o zastavení výplaty obdržela až 2. 1. 2013. Rovněž z tohoto důvodu není racionální lpět na výkladu, který je v neprospěch pojištěnce. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti stručně vyjádřila v tom smyslu, že se s názorem městského soudu ztotožňuje. Posouzení Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle § 106 s. ř. s. Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Předmětem sporu je povaha lhůty plynoucí z ustanovení § 120 zákona č. 582/1991 Sb. Zatímco se stěžovatel přiklání k názoru, že se jedná o lhůtu hmotněprávní, žalovaná jí považuje za lhůtu procesní. Stěžovatel navíc uvádí, že v případě nejasného výkladu normy z oblasti sociálního zabezpečení by měl správní orgán zvolit variantu pro pojištěnce příznivější. Za lhůtu je nutno považovat časový interval, v němž má být, případně musí být, něco vykonáno. Lhůtou je rovněž časový úsek, ve kterém může být nárok (subjektivní právo) uplatněn u příslušného subjektu. Jejím smyslem obecně je snížení neurčitosti při uplatňování práv, jakési časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, popřípadě urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Zákonné vymezení časového intervalu pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. Rozlišovat je tudíž možné lhůty hmotněprávní a procesní, s nimiž je spojen různý způsob jejich počítání. Nejvyšší správní soud se k povaze lhůt vyslovil například v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 114/2011 – 58, v němž uvedl: „Hmotněprávní lhůty jsou lhůty, jejichž běh je stanoven zákonem a zpravidla jej nelze ovlivnit jednáním adresátů příslušných právních norem. Konec lhůty je absolutní a jejich zmeškání má za následek zánik práva. Tyto lhůty nelze navracet ani prominout. Jedná se o lhůty prekluzivní, neboli propadné. Procesní lhůty mohou být zákonné (stanoveny přímo zákonem) nebo soudcovské (stanoveny soudem, příp. předsedou senátu). Tyto lhůty mají svůj význam především ve vztahu k efektivitě řízení a jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva. S nedodržením těchto lhůt zákon přímo nespojuje žádné právní následky pro věc samu. Přitom je